Televizní soutěže jsou stále drsnější
Článek v HN 5.3.2002

Boj o diváka a reklamní příjmy vede producenty až na samé hranice etických norem.

Kombinace vědomostních kvízů a reality TV nabývá absurdních forem. Otázka zní: Kde jsou hranice?

Když 4. září 1998 odstartoval na britském komerčním programu ITV seriál Kdo chce být milionářem, jeho odezva u diváků byla pro televizní profesionály překvapením.

Po létech, kdy vědomostní soutěže a kvízy přežívaly v odpoledních časech, se podařilo namíchat ingredience úspěchu do jednoho pořadu tak, že zaujal i většinové publikum. (Zde v české internetové verzi.)

Firmě Celador prý trvalo tři roky, než formát vyladila a než se jí podařilo přesvědčit šéfa programu ITV, aby pořad zařadil do privilegovaného večerního vysílacího času.

Dnes je Milionář nejúspěšnějším televizním formátem a odehrává se na všech kontinentech se stejnými pravidly, ve stejné scéně a se stejnou hudbou a osvětlením.

Úspěch Milionáře vyprovokoval hledání dalších formátů, které by se daly vysílat ve večerním čase a které by naplňovaly formuli úspěchu komerční televize: s co nejmenšími výrobními náklady získat co největší počet diváků.

Cestu ukázala nikoli komerční, ale veřejnoprávní televize BBC, když do klasického kvízu vnesla prvky pořadů reality TV, zvláště takové, které přivádějí soutěžící do nečekaných a stresových situací. Výsledkem byl Nejslabší článek (The Weakest Link), u nás s názvem Nejslabší! Máte padáka!

Právě v době, kdy tento formát překvapil české publikum, se za oceánem objevily dvě soutěže, v nichž odpovědi na triviální otázky hrály už zcela podružnou roli, neboť jejich hlavním cílem bylo vyvést soutěžícího z rovnováhy.

V pořadu televize FOX Komora (The Chamber) si soutěžící oblékl speciální oděv a připoutal se do křesla v poloze podobné ukřižování. Do komory pak mezi otázkami proudilo střídavě horko, zima, vítr, studená sprcha, přičemž křeslo mohlo soutěžícího obrátit vzhůru nohama. Prohrál ten, kdo se dvakrát po sobě mýlil, nebo kdo sám prohlásil: Chci z komory ven.

V témže lednovém týdnu americká televize ABC uvedla na obrazovku soutěž Křeslo (The Chair), kde kandidát výhry sedí na křesle ne nepodobném křeslu zubařskému. Producenti se snaží vyvést soutěžícího z míry náhlými otřesy křesla nebo nečekanými výbuchy zábavné pyrotechniky. Prohrává nejen ten, kdo neumí, ale také ten, jehož tepová frekvence překročí předem stanovenou hranici. Otázky klade zlobivý chlapec amerického tenisu John McEnroe, diváci sledují tepový diagram na obrazovce.

Seriál Komora skončil po třech dílech. Ne, že by společnost FOX své oběti v komoře litovala, ale procenta sledovanosti měla klesající tendenci: 6,9, 5,0, 3,3. ABC se svým Křeslem byla na tom zpočátku lépe: 9,3, 6,0, 7,3, ale při olympiádě procento diváků kleslo až na 4,1 a 2,7.

Zde se nabízí odpověď na otázku, kde jsou hranice šokujících zážitků na televizní obrazovce. Jsou dány nejen etickými i právními normami, ale také mírou voyeurství televizního publika.

Ta je zatím dost veliká, což ukazují úspěchy nejrůznějších pořadů v žánru reality TV, Velkým Bratrem počínaje a trosečnickými hrami typu Survivor konče. Tyto úspěchy však bývají často krátkodeché. Nové tituly se po několika sériích okoukají, ztrácejí přitažlivost, takže televizní šéfové se opět vracejí ke starému dobrému Kolu štěstí, u nás Kolotoči, který se na obrazovkách objevuje už od roku 1975.

viz také reality tv.