Nesmiřitelné vzpomínky
aneb Příspěvek do diskuse o česko-německých vztazích

Publikováno před čtyřmi lety v březnu 1998 v e-zine Neviditelný pes

Za protektorátu spolupracovala export-import firma mého otce s jinou firmou, která před válkou byla židovská. Do jejího vedení byl v roce 1939 dosazen Treuhänder neboli správce, říkejme mu pan Lachs, který pocházel z Reichenbergu-Liberce. Podle vzpomínek mého otce pan Lachs nikdy nebyl nějakým aktivním nacistou, prostě jenom využil příležitosti. Onu židovskou firmu, do které byl z moci úřední dosazen, později pro sebe výhodně odkoupil.

Pan Lachs se zřejmě více než o politiku zajímal o obchod a asi vycházel s každým na všechny strany dobře. Nevím to určitě, nikdy jsem ho v životě nepotkal, ale pamatuji si na fotografii jakéhosi podnikového večírku z otcova archivu, na níž se pan Lachs veselí uprostřed svých českých obchodních přátel a objímá se se svým českým prokuristou, říkejme mu pan Novák.

Přišel rok 1945 a konec války. Pan Lachs se i s rodinou dostal do internačního tábora, nechápaje proč, když - podle vlastního názoru - nikomu nic neudělal, a naopak, své české zaměstnance před protektorátní mocí spíše chránil. Dnes si už můžeme jenom představovat jeho zklamání nad tím, že se ho nikdo nezastal, jeho rozčarování nad tím, s jakou samozřejmostí se někdejší loajalita prokuristy Nováka změnila v česky vlastenecký, protiněmecký postoj národního správce Nováka jmenovaného do čela bývalé židovské, později Lachsovy firmy. Co hůře, v internačním táboře panu Lachsovi onemocnělo jedno z dětí a ještě dříve, než byli odsunuti do Německa, zemřelo, zřejmě z nedostatku patřičné zdravotní péče.

Když otec jako zaměstnanec firmy Centrokomise, ještě než ho v roce 1949 poslali do Tábora nucených prací, cestoval na Západ, zastavil se v Mnichově, našel si v telefonním seznamu číslo pana Lachse, zatelefonoval mu a sešel se s ním. Prostě jen tak, jako někdejší obchodní přátelé. Ovšem setkání se muselo konat ve městě, v kavárně, aby to paní Lachsová něvěděla. Neboť pro ni byl od konce války každý Čech zločincem, příslušníkem národa, který jí a její rodině nespravedlivě ublížil, a tento svůj emocionální postoj odmítala jakkoli racionálně korigovat.

Babička mé ženy, stoprocentní Židovka, přežila válku téměř zázrakem, když ji od transportů nejprve zachránil sňatek s českým árijcem a později zlomená noha, prodlužovaně udržovaná v sádře v pražské židovské nemocnici až do jara 1945. O dva roky později stehenní kost začal nesnesitelně bolet a při operaci se zjistilo, že kost hnisá z toho důvodu, že hřeb, který zlomeninu spojoval, byl z obyčejného železa, jenom lehce pochromovaný. Zdravotnický materiál nemocnici přidělovali Němci a kdo by plýtval kvalitním kovem pro Židovku, která dříve či později měla stejně skončit v rámci "konečného řešení" kdesi na Východě. Uhnilá kost se musela zkrátit a babička do konce života kulhala.

Ze dvou synů se babičce z lágrů vrátil jenom jeden, otec mé ženy, jinak téměř veškeré příbuzenstvo bylo zplynováno v Osvětimi. Pamatuji si, jak tato babička až do konce svého života měla iracionální, podvědomý strach z Němců, strach před každým, kdo mluvil německy, ačkoli ona sama německy slušně konverzovala a před válkou se v česko-německé společnosti běžně pohybovala. Rozumem sice chápala, že Německo se stalo bohatým a demokratickým státem, že nové generace s nacismem již nemají nic společného, nicmémě styk s němčinou v ní mimovolně vyvolával emoce a zasuté vzpomínky na dobu života se žlutou hvězdou plnou zákazů, s pocitem ohrožení života a obavami před vším, co mluvilo německy.

Proč tyto dva osudy připomínám? Proč je kladu vedle sebe? Abych se pokusil vysvětlit, co mne vede k názoru uvedenému v titulku této úvahy. Nesmiřitelné vzpomínky - Unversöhnliche Erinnerungen - to byl název jednoho německého dokumentárního filmu, který jsem kdysi zhlédnul na festivalu v Oberhausenu. Ten film líčil osudy dvou lidí - německého antifašisty, který bojoval ve španělské občanské válce na straně republikánů, a německého pilota legie Condor bojujícího na druhé straně fronty. Za války byl jeden v koncentráku, druhý se stal esem válečného stíhacího letectva.

Film se točil třicet let po válce. Pohledy obou protagonistů na minulé události byly odlišné, nedaly se změnit, protože každý z nich ty události vnímal jinak, ocital se v odlišných situacích, odnášel si z nich jiné prožitky. Ti dva by rozhodně nemohli být nikdy přátelé. Co však na tomto dokumentu bylo povzbuzující, byl fakt, že tito lidé se svými nesmiřitelnými vzpomínkami i protikladnými politickými postoji mohli žít vedle sebe v jednom demokratickém státě. Pro oba bylo místo v demokratické společnosti, jestliže byli ochotni respektovat její pravidla. Jeden volil komunisty, druhý měl blízko k CDU/CSU, žádný z nich necítil potřebu vnucovat své vidění historie druhému.

Ten příměr nesmiřitelných vzpomínek se mi neustále vrací, když čtu nějakou další kapitolu diskusí o tom, jak se nejlépe vyrovnat s minulostí v česko-německých vztazích. Zvláště tehdy, když se znovu opakují slova o nutnosti smíření, které by mělo následovat po omluvách, vyrovnání, odškodnění, odprošení a vím já po čem ještě, co by prý učinilo definitivní, ano, tentokráte již definitivní tečku za minulostí a zabraňovalo v budoucnosti jakýmkoli konfliktům.

Přiznám se, že ve mně hlodají pochybnosti o tom, zda je možné smířit nesmiřitelné. Konkrétně řečeno, zda by paní Lachsovou a babičku mé ženy - pokud by byly naživu - bylo možné přimět k jedné jediné společné interpretaci válečných událostí. Dokonce pochybuji o tom, zda má smysl a účel usilovat o to, aby toto nesmiřitelné bylo smířeno, tedy, zda vůbec máme právo zapomínat na osudy těchto lidí a přehodnocovat události a historii podle utilitárních politických potřeb či vektorů síly a vlivu působících v daném okamžiku. Dokonce získávám pocit, že smiřovat nesmiřitelné vzpomínky znamená páchat násilí buď na jedné nebo i na obou vzpomínajících stranách.

Neberme sudetským Němcům právo na to, aby trvali na svém "die Vertreibung", vyhnání, vypuzení. Ovšem na druhé straně nikdo nemá právo žádat od Čechů, Moravanů a Slezanů, aby opustili své pojmy "transfer", odsun, vysídlení, aby měnili svůj právní řád, a to zvláště tehdy, jestliže ten, kdo to od nich žádá, si právě na kontinuitě svého vlastního právního řádu tolik zakládá.

Znamená to tedy, že se stavím proti jakékoli dohodě, nebo že mám výhrady proti tomu, aby lidé, společenské skupiny nebo státy hledali společný jazyk vzájemného dorozumění? Nikoli, domnívám se však, že respektování nesmiřitelnosti některých vzpomínek může být někdy lepším východiskem k budoucím dobrým vztahům, než snaha tyto vzpomínky podrobit jednotné interpretaci a neustále tím oživovat a jitřit staré rány na obou stranách.

Tím nechci říci, že by se mělo zapomínat. Při vší jednostrannosti a diplomatické nepromyšlenosti omluvy nepolitického politika Václava Havla za zločiny spáchané českým národem na německé menšině po roce 1945 tato měla - podle mého názoru - jeden pozitivní účinek. Vytrhla český národ z příjemného snění a zapomínání své vlastní minulosti a přinutila ho zabývat se i stinnými stránkami své historie, o nichž bychom buď nejraději nic nevěděli, nebo to svedli na někoho jiného (to Němci, to Rusové, to komunisti apod.).

Vzpomínám na nápis na univerzitní knihovně Norlin v Boulderu "Who knows only his own generation remains always a child" (Kdo zná jenom svou vlastní generaci, provždy zůstává dítětem) a stále si připomínám starou známou pravdu o tom, že ten, kdo nechce vědět nic o své minulosti a o svých chybách, je odsouzen k tomu, aby se tato minulost včetně jejích omylů opakovala. (A to se týká nejen minulosti poválečné, ale i vcelku nedávné, komunistické. Také tady se setkáváme s nesmiřitelnými vzpomínkami a neochotou překročit rámec své osobní zkušenosti, jež potom nahrávají zjednodušujícím schematům na obou stranách.)

Podle mého názoru ten hlavní problém česko-německých vztahů nespočívá jenom v přijetí či nepřijetí společné deklarace, v jejích formulacích, v omluvě či neomluvě, ale také a především ve vzájemném poznání a pokud možno také ve vzájemném pochopení. Včetně pochopení toho, že některé vzpomínky jsou zkrátka nesmiřitelné a jiné už nebudou. Je třeba s nimi umět žít, ne zapomínat. A především - společně bránit tomu, aby se již nemohly opakovat.

P.S. březen 2002: Tu úvahu jsem psal už někdy v roce 1996, před přijetím česko-německé deklarace. Když tam vzpomínám příbuzné své manželky, mám na mysli první manželku Janu Šmídovou. Od té doby se mnohé věci změnily. Dnes jsou všichni aktéři uvedených příběhů mrtví. Můj otec zemřel ve věku 90 let před čtyřmi léty. "Vyhnání" dnes už v českém slovníku nikomu nevadí, i když před deseti lety, když se toto slovo dostalo do preambule Smlouvy o dobrém sousedství a spolupráci mezi ČSFR a SRN, tak kolem toho byl ještě velký pokřik, neboť se stále trvalo na "odsunu". Ale doba se mění a lidé s ní.