Bonmoty a omyly prezidentova poradce
aneb Když Ladislav Jakl diskutuje o veřejné službě médií

Minulý pátek jsem slíbil, že přes víkend dám dohromady bonmoty, které prezidentův tajemník Ladislav Jakl pronášel jako panelista diskusního večera na téma „Veřejná služba veřejnoprávních médií – věčné téma“. Dalšími panelisty zde byli Alexandr Pícha – Radiožurnál, Jan Jirák – FSV UK, Pavel Kováčik – poslanec PSP za KSČM, a Petr Sládeček – nezávislý konzultant.

Nakonec jsem se rozhodl vyčkat přepisu rozhlasového pořadu, který Radko Kubičko jako moderátor natáčel v klubu Lávka ve čtvrtek večer 20.11. pro stanici ČRo6. Chtěl jsem totiž být při citacích přesný. Jak jsem ovšem zjistil, tak řada bonmotů Ladislava Jakla se do pořadu ČRo6 nedostala, takže se stejně musím spolehnout na své poznámky, neboť nemám čas ani možnost probírat se více než dvouhodinovým záznamem besedy, která však může sloužit jako důkaz mých tvrzení.

Nejprve uvádím výroky, které se do pořadu dostaly

„Hlavně se netvařme, že je jiný důvod k existenci veřejnoprávních médií, jiný než to, že jsme je zdědili. To si myslím, že přijměme. Protože všechno, co jsme tady slyšeli, pokusy, pokusy někdy legrační, někdy méně legrační, definovat veřejný zájem v oblasti médií, to bychom přece mohli klidně zkusit definovat v oblasti tištěných médií, printů, copak integrita, o které mluvil pan Jirák, zpravodajská vyváženost ... kultura, vzdělání, to neumí tato média nebo to nedělají? „

Když se Radko Kubička Ladislava Jakla zeptal:
„Pane Jakle, kdyby vy jste na chvíli tedy přijal existenci tedy veřejnoprávních médií už jen proto, že nemáte zatím moc jej zrušit, tak co byste viděl tu prioritu přece jenom z těch oblastí, tedy informace, výchova, kultura, zábava?

Jakl odpověděl:
„Já to nepřijmu ani na chvilku. Já jsem přesvědčen o tom, že kolem veřejnoprávních médií existuje vlivná politicky i ekonomicky motivovaná lobby, která zpětně teprve tvoří teorii, která má zdůvodnit smysl a oprávněnost existence těchto médií. Vždyť všechno, co jsme tady dosud slyšeli, by měl být přece důvod k okamžitému založení veřejnoprávních časopisů a novin. A nikdo se tím nezabývá, proč, protože tady chybí ta lobby, která by už kolem něčeho existujícího a silného existovala a která by měla zájem. Všechno je to pouze o zájmech.“

Pořad ČRo6 pak vybral ještě tuto Jaklovu sentenci:
„V soukromém právu platí nejzákladnější poučka, co není zakázáno, je dovoleno. Ve veřejném právu je to přesně naopak. Žádná instituce by neměla mít povoleno dělat cokoliv jiného, než to, co je smyslem existence té instituce. A ne, že si řekneme, když už ta instituce je a umí to, tak proč by to nedělala? No prostě proto, že k tomu nebyla zřízena.“

Tato odpověď však ještě pokračovala. Jakl v ní prohlásil, že reklama na České televizi ohrožuje český tisk a přidal svoji oblíbenou historku o tom, že to byla Mathého televize, která první uvedla Dallas a striptýz. Vyslovil se pro jasné a čisté oddělování světa komerce a veřejné služby, neboť když se prý smíchá led a oheň, vznikne z toho bláto.

V jednom z článků Louče věnovaném Haně Marvanové jsem kdysi napsal:

„Byl bych rád, kdyby výraz "ignorance" nebyl chápán jako nadávka. Jedno úsloví praví, že každý z nás je v nějakém oboru ignorantem a také já osobně se řadím mezi ignoranty v řadě oborů lidského konání. Omluvou mi budiž to, že se snažím rozpoznat ty obory, v nichž jsem ignorantem, a raději se v nich držím zpátky. Český ekvivalent ignorance je hloupost, případně naivita. Psychologové tvrdí, že hloupý je ten, kdo nevidí nebo není schopen chápat souvislosti.“

Ano, jsou osoby, kterým unikají souvislosti, protože jejich myšlení se pohybuje ve světě jednoduchých ideálů, které pro ně mají axiomatickou povahu, a které podle nich netřeba dále kriticky zkoumat ve vztahu ke zcela konkrétní situaci. Stále váhám, zda mezi ně mám zařadit prezidentova poradce Ladislava Jakla. Nemohu totiž uvěřit, že by byl tak neschopný vidět a chápat souvislosti. Je totiž zcela možné, že on ty souvislosti dobře zná, jenom je po vzoru všech schopných demagogů zamlčuje, aby zavedl publikum tam, kde ho chce mít.

Jedině při ignorování souvislostí lze mechanicky srovnávat svět tištěných médií se světem rozhlasu a především televize v současné etapě vývoje. Jedině se záměrem uvádět posluchače v omyl může Jakl tvrdit, že v USA neexistují rozhlas a televize vykonávající veřejnou službu. Jaklova demagogická klička spočívá v tom, že prohlásí „V USA veřejnoprávní média neexistují“ přičemž stanice sdružené v rozhlasové NPR a televizní PBS skutečně nemají právní statut veřejné či státní korporace. Ale i když to jsou subjekty soukromého práva, jejich vysílání je neziskové, částečně státem dotované, vykonávající veřejnou službu, tedy přesně to, co u nás shrnujeme pod pojem „veřejnoprávní.“

Malé demagogie jsem schopen tolerovat, velké demagogie a zavádějící tvrzení mně vadí více. Například tohle:

“Mimochodem, pane Jiráku, nesu za to mírnou odpovědnost, protože jsem na koleně téměř, to jsem se teprve učil psát na počítači, s kolegou Michalem Sedláčkem, myslím, že to ještě veřejně nikdy nebylo řečeno, v létě roku 91 jsme ve dvou v budově České národní rady psali první návrh zákona o České televizi a ten ... Ano, ano, s Michalem Sedláčkem ještě a pak jsme tento návrh předali týmu u náměstka Dvouletého, který ho potom legislativně dopracoval a samozřejmě, že asi tehdy to byl paragraf 2, jsme se bavili o něčem, co by mělo být definicí veřejné služby.“

Přejdu Jaklův omyl, který z Aleše Dvouletého udělal náměstka ministra už v roce 1991, přestože to byl tehdy řadový právník ministerstva, který předložil paragrafovaný návrh zákona v tandemu s dalším právníkem, dnešním správním soudcem Mazancem. Nemohu se však smířit s tím, když si Jakl přisvojuje autorství paragrafu dvě zákona ČNR o České televizi 483/91. Stačí porovnat tento paragraf definující veřejnou službu s texty tehdejšího federálního zákona 468/91, abychom zjistili, že jde o kompilaci formulací federálního vysílacího zákona, který úkoly veřejné službě už předem narýsoval (mám na mysli paragrafy 9 a 4).

Vůbec je zajímavé, jak s odstupem doby si Jakl přizpůsobuje minulé dění k obrazu svému a je možné, že svým mýtum snad i věří. Setkal jsem se s tím už v bakalářské práci našeho absolventa Jakuba Dospivy, který Jakla zpovídal, a on mu řekl, že zakládal Radu ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, což jest nesmysl. Jakl byl pouze po jistou dobu vedoucím úřadu Rady.

Že to nebyl omyl ani překlep, mne přesvědčil jiný text na této adrese Britských listů, kde Jakl doslova říká: „byl jsem historicky první vedoucí Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání“, když slovo „úřadu“ opět decentně vynechal.

Ve stejném textu Jakl vzpomíná na svůj husarský kousek, když ještě jako poslanec ČNR v prosinci 1990 dobře mířenou větou odloupl dvakrát padesát milionů korun ze státního rozpočtu, který tehdy financoval provoz ČST a ČSR, na podporu soukromých médií. Přiznám se, že jsem si tehdy poprvé Jakla všiml a pohotovost tohoto činu se mi docela zalíbila. Záznamy o něm se ve stenogramech ČNR, dnešní PSP, zachovaly zde a tady. Ovšem bylo by dobré připomenout, že komerční rádia vykvetla na české louce i bez těchto peněz, z nichž část - pokud vím - skončila zpátky v ČST.

Zkrátka a dobře, některé výroky Ladislava Jakla je dobré dělit dvěma. Třeba když se v té poslední diskusi na Lávce snažil zpochybnit nezávislost ČT tvrzením, že si od ministerstva školství bere ročně 50 milionů korun jako dotaci na vysílání pro školy. Jak se později ukázalo, šlo o 25 milionů a pouze do konce roku 1994, kdy ČT sama na tuto nesystémovou platbu ze státního rozpočtu upozornila a vzdala se jí.

Něco podobného lze říci o Dallasu a striptýzech v ČT. Jestliže až do roku 1994 tady nebyla žádná jiná televize než státní ČST nebo veřejnoprávní ČT, je snad pochopitelné a logické, že vyšla vstříc zájmu a diváckému hladu po dlouhém půstu a nabídla jim také Dallas. Vysílal se jednou týdně, a pokud si pamatuji, jeho nákup sponzorovaly Harvardské fondy. Jeho sláva na ČT však rychle skončila, když v únoru 1994 odstartovala televize Nova, která pak Dallas nasadila v kratších časových intervalech a – pokud si dobře vzpomínám – znovu od začátku a kompletně. První striptýzy pak nebyly na ČT, ale na OK3 v roce 1990, dodávala nám je RTL plus v pořadu Tutti frutti.

Závěrem jedna perličku z rozhovoru z hospody U magistra Kelleyho. Jakl zde ve věci sporu kolem televize Nova (ve které nebyl nikdy nestranným pozorovatelem, viz např. reakce na jeho komentář zde) prohlašuje:
„Ne, arbitráž Český stát nikdy v žádném případě nemůže prohrát. Jestli ano, tak sežeru tenhle mikrofon. Celá žaloba je špatně a nesmyslně postavená. Oni tady nikdy televizi neměli a nemůžou jí vymáhat. Ta pravděpodobnost je nulová.“

Nežádám, aby Ladislav Jakl žral mikrofony, nicméně si stále myslím, že jako veřejný činitel by se měl občas zamyslet nad svými slovy, případně doplnit si vzdělání o veřejnoprávních médiích pohledem přesahujícím česká humna. To proto, abychom v tom mezinárodním kontextu my Češi pak nevypadali jako nevzdělaní venkovští balíci.

Ten pohled za humna by někdy možná prospěl i jeho šéfovi - viz tato moje polemika o nápadu privatizovat Českou televizi.