3. prosince 2003 - Senát, horní komora francouzského parlamentu, schválil komunikační rozpočet (jako součást zákona o státním rozpočtu). Na žádost ministra kultury změnil rozpis položek, které počítají s příjmem z koncesionářského poplatku, kterému se ve Francii říká audiovizuální.

Z celkového rozpočtu ve výši přes 2,5 miliardy euro, 1537 milionů euro jde do programů France Television, 471 milionů euro do Radio France, 53 milionů euro do RFO (vysílání pro zahraniční departementy), 194 milionů euro do ARTE (kulturní televizní program) a 70 milionů euro pro Národní audiovizuální institut (archivuje a zpracovává veškerou audiovizuální, tj. filmovou i televizní tvorbu). (Detaily rozpočtu jsou zde, pro informaci dodávám graf podílu na publiku francouzských TV stanic.)

Před několika dny Senát přijal kontroverzní opatření, podle něhož mají operátoři placených televizních služeb (tj. satelitních, kabelových, ale i ADSL, neboť text odkazuje na jakékoli služby používající dekódér) povinnost předávat seznam svých abonentů licenční autoritě při pokusu zabránit podvodům. (Kdo umí francouzsky, detaily najde zde.)

Vláda očekává, že toto opatření přinese dodatečných osm procent příjmů. Již delší dobu jsou tady prodejci spotřební elektroniky povinováni oznamovat licenční autoritě adresy těch, kteří si kupují televizní přijímač. Mnoho lidí však toto nařízení obchází tím, že udávají adresy svých starších příbuzných, kteří jsou od placení audiovizuálního poplatku osvobozeni. (konec překladu)

Poznámka Louče na závěr: Audiovizuální poplatek la redevance de l’audiovisuel je ve Francii pod správou ministerstva financí, jeho výběr organizují speciální centra. Poplatek činí 116,50 euro ročně (3765 Kč, 313 Kč měsíčně), platí se jako daň jednou za rok, možno i v určených splátkách

P.S. Někdy by bylo dobré porovnat odborné zprávy, které provázejí návrhy našich zákonů, se zprávami, které se dostávají do francouzského parlamentu. Stačí se podívat do sedmé přílohy doprovodné zprávy, jež se zabývá rozpočtovou položkou „Kultura a komunikace“. Nebo do parlamentní zprávy o současnosti a budoucnosti poplatku. Opět, kdo umí francouzsky, hezky si počte.

Ve Velké Británii zatím vše při starém

O veřejné debatě na téma budoucnost BBC jsem už nedávno v Louči psal. Dnes se soustředím na poplatek, kterému se zde říká licence fee. Zde je jeho historie. Platí se 116 liber (5340 Kč) ročně, tj. 445 Kč měsíčně. Neexistuje zde poplatek výhradně pro rozhlas. Poplatek nevybírá pošta, ale zvláštní instituce TV Licensing.

Kontrolu těch, kteří neplatí poplatek, zde vykonávají zvláštní automobily s detektory, které by měly zachytit záření přístroje s příslušnou frekvencí obrazovky. Přestože se objevují zprávy o dokonalosti jejich detekce, z druhé ruky a od elektrotechniků jsem slyšel, že jde spíše o jakési „bu-bu-bu“ na neplatiče, neboť přesná detekce má své limity. Podrobnosti na stránce www.tv-l.co.uk/penalties/detection.html.

Vláda, která nechce nic uspěchat, a proto se už ve tříletém předstihu zamýšlí nad budoucností vysílání veřejné služby v Británii, kde letos již polovina domácností přijímá televizi digitálně (satelit, kabel, terestricky), nechala zpracovat tématiku financování BBC speciální Daviesově komisi.

Tato komise podpořila financování prostřednictvím poplatku, který v současné době stále pokládá za nejvhodnější metodu financování veřejného rozhlasu a televize. Byly probírány i různé varianty, se kterými se mohla seznámit i veřejnost. Server Česká média je poněkud nepřesně přeložil do češtiny, čehož se okamžitě – zvláště ve věci smíšeného financování – chopili oponenti přítomnosti reklamy v ČT, aniž vzali v úvahu rozdíly v reáliích britského a českého trhu.

Na diskusi o budoucnosti BBC ve Velké Británii zaujme to, jak politici a elitní média respektují existenci vysílání veřejné služby, a že celkový koncept jako takový podporují, byť k němu mají jednotlivé výhrady. Neznamená to, že by se také tady neobjevily i hlasy proti. Ty jsou však omezeny spíše na názorové stránky médií. Nepamatuji, že by se prodraly do editorialů nebo na komentářové stránky renomovaných mainsteramových deníků tak jako v Česku. Mám na mysli například nedávnou trapnou bonmotovou exhibici Jana Jandourka v MF DNES v komentáři ze 6.12.: Neplatíš? Nepřepínej!

Je ARD příliš silná? Němci dají na expertízy

V Německu se poplatku říká Rundfunkgebühr. Tvoří ho dvě složky – „základní“ poplatek (5,32 euro) pro toho, kdo přihlásil jenom rádio a „televizní poplatek“ (16,15 euro), tj. 520 Kč měsíčně, který nelze platit samostatně, ale vždy současně se „základním“ poplatkem.

Poplatky vybírá speciální organizace Gebühreneinzugszentrale, která na své úvodní stránce varuje: Wir machen auch Hausbesuche (Navštěvujeme také domácnosti). Situace je podobná jako v Británii. Protesty proti GEZ a vybírání poplatku lze nalézt na četných místech internetu. V Louči jsem kdysi upozornil na jistého občana SRN, který v boji proti poplatku používá již druhou doménu (první doménu rundfunkgebuehr.de mu soudně odebrali).

Výši poplatku určuje státní smlouva, na které se musejí shodnou všechny zemské vlády spolkové republiky Německo. Také proto vznikla zvláštní komise KEF (Kommission zur Ermittlung des Finanzbedarfs), do které každá zemská vláda jmenovala jednoho nezávislého auditora, odborníka z oblasti ekonomie, účetnictví, ale také politické vědy, práva a technologie. Právě tento sbor moudrých, který nad věcí bádá již několik měsíců, má v lednu vydat zprávu, podobnou té poslední (pdf 1Mb) před několika lety, ve které vydá doporučení o tom, zda poplatek od 1. ledna 2005 zvyšovat nebo ne. Mezitím šéfové tří zemských vlád Bavorska, Saska a Severního Porýnska-Vestfálska se postavili proti snahám ARD a ZDF zvýšit poplatek a předložili předsedům dalších zemských vlád dokument, v němž navrhují nezvyšovat poplatek, a naopak doporučují omezit rozsah služeb, které ARD nabízí.

Také tento krok byl již v českých médiích komentován a interpretován tak, jakoby němečtí politici málem chtěli vysílání veřejné služby zrušit. Při bližším pohledu však zjistíme, že představitelé konzervativních zemských vlád v podstatě chtějí jenom to, aby ARD a ZDF se již dále nerozpínaly v nabízených službách, a tím neubíraly v prostředí budoucí digitální hojnosti prostor komerčním vysílatelům.

Celé navrhované omezení spočívá v tom, že namísto 61 rozhlasových programů by se jich mělo vysílat jen 45, a že dva kulturní programy ARTE a 3SAT by se měly spojit v jeden. ARD a ZDF dnes vysílají celkem 15 nekódovaných televizních programů.

Závěrem

Jak uvedené příklady ukazují: jiný kraj, jiný mrav, ale také jiné prostředí a jiné podmínky a jiná řešení, ze kterých se dá možná poučit, ale nelze je bezhlavě kopírovat. Pokud by se něco mohlo a mělo kopírovat, pak by to měl být odpovědný a kvalifikovaný přístup k tématu „budoucnost vysílání veřejné služby“. Naše česká diskuse by měla být stažena z politických pavlačí a internetových diskusních stok na nějaký rozumný a solidní základ podložený reálnými fakty a argumenty.

Jenomže co naděláte, když na Hradě sedí prezidentův poradce, jenž je schopen ve veřejné diskusi o vysílání veřejné služby prohlásit: “kolem veřejnoprávních médií existuje vlivná politicky i ekonomicky motivovaná lobby, která zpětně teprve tvoří teorii, která má zdůvodnit smysl a oprávněnost existence těchto médií.“