Padesátileté vzpomínky na Dikobraz
Příspěvek k Neffovu seriálu "Zlatá padesátá"

S časopisem Dikobraz jsem se seznámil u holiče pana Roučka. Pan Rouček měl kadeřnictví a holičství na kraji Lucemburské ulice směrem k náměstí Jiřího z Poděbrad a jako malý kluk jsem tam chodil nejprve se svoji maminkou. Zatímco paní Roučková vyráběla mamince trvalou a strkala jí hlavu do stříbrolesklé helmy, pan Rouček mne mezitím stačil ostříhat.

Později jsem k holiči chodil už sám, svíraje v ruce dvě koruny nové měny s tichým přáním, aby pan Rouček nezajížděl svoji mašinkou po krku příliš vysoko. Snem každého chlapce totiž bylo mít krk spíše zarostlejší s fazónkou "na havla", než býti ostříhán tak, že uši trčely od vyholené lebky.

Dnes se to může zdát být podivné, ale za mých mladých let byla holá hlava spíše potupou. Dohola stříhali své děti sociálně slabší venkovani, dohola stříhali nováčky na vojně, aby je zbavili jejich individuality.

Pamatuji se, jak můj kamarád Lubor byl stříhán dohola vždy na začátku prázdnin, protože jeho matka se domnívala, že ho tím ušetří osudu plešatosti jeho otce. V prázdninové partě kluků to nevadilo, do konce prázdnin vlasy dorostly. Ani Luborova matka si netroufala poslat do vinohradské školy svého syna holohlavého. Dnes ovšem holá hlava je téměř statusovým znakem, když ne úspěšného, tak alespoň energického a perspektivního mladého muže. Inu, svět se mění.

Přestože pan Rouček si do své představy o tom, jak má být ostříhán mladý devítiletý muž, nenechal příliš mluvit a skluzavka na zadní straně mé hlavy vždy sahala dosti vysoko, k holiči jsem chodil rád, protože pan Rouček svým čekajícím zákazníkům nabízel časopisy. Pokud se dobře pamatuji, byl mezi nimi populární Svět v obrazech a také Dikobraz.

Protože doma se kupovaly pouze noviny, byla oficína pana Roučka pro mne oblíbenou čítárnou. Rád jsem přepustil místo v řadě nějakému spěchajícímu tatíkovi, jen abych si mohl prohlížení časopisů prodloužit. Dikobraz patřil mezi oblíbené. Dnes ani nevím proč. Možná proto, že byl barevný, a že jeho obrázky byly ze světa dospělých a tím se lišily od mateřídouškové idyly.

Byl to Dikobraz, ve kterém jsem se poprvé setkal se jmény Ripka, Zenkl, Peroutka. Už si nepamatuji, který z nich se jako had obtáčel kolem mikrofonu Svobodné Evropy a z úst mu kapala jedovatá slina. Obrázek byl asi působivý, neboť si na něj ještě dnes vzpomínám. Podobně jako na vychrtlou figurku strýčka Sama s atomovou bombou v ruce, doprovázeného tlustým bankéřem s černým cylindrem a nepostradatelným doutníkem, v jejichž pozadí trčely mrakodrapy Wall Streetu.

Za těmito titulními stránkami Dikobrazu však kdesi uvnitř listu byly kreslené vtipy, epigramy a anekdoty, které jsem miloval, podobně jako rozhlasové Silvestry s Jiřím Štuchalem. Tím větší bylo mé zklamání, když jednou vešel do krámu nový zákazník, kterému pan Rouček nabídl Dikobraz pro ukrácení čekací doby, a onen muž odvětil: "Pane Rouček, to je snad ten nejpitomější časopis, který znám."

Dětskému srdci se ulevilo, když z následné konverzace vyšlo najevo, že kritický pohled na můj oblíbený Dikobraz byl veden ze zaujatých pozic, neboť ze zákazníka se vyklubal muž, kterému sebrali živnost, a v panu Roučkovi viděl svého spojence, před kterým si nemusí dávat pozor na ústa.

Ovšem i pan Rouček brzy vyvěsil nad svůj krám znak družstva Hygie, které ho později z jeho znárodněné živnosti přesunulo na jinou provozovnu. Tím také skončilo moje pravidelné setkávání s Dikobrazem v nejhlubších padesátých letech, v době, kdy jsem teprve rozum bral a postupně poznával, že svět je složitější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Myslím, že titulní stránky Dikobrazu by mohly být zajímavým indikátorem politických změn padesátých a šedesátých let. (Jak jsem dodatečně zjistil, nápad není původní. Viz kniha Jiřího Pernese Dějiny Československa očima Dikobrazu 1945-1990.) Pokud si dobře pamatuji, strýčků Samů ve stylu sovětského Krokodýla a Kukryniksy na prvních stranách postupně ubylo, za mír se bojovalo decentnějším způsobem, do popředí se dostávala budovatelská témata a komunální satira. Alespoň takový je povrchní dojem mých vzpomínek, neboť Dikobraz jsem později sledoval jen na pultech trafik.

Vnímat jsem ho znovu začal až v šedesátých letech, kdy politických úliteb ubylo, lidovou zábavu tady ovládl Švandrlík a Neprakta, a kdy Dikobraz otevřel své stránky také mladým nekonformním kreslířům, ať už se jmenovali Jelínek, Born, Jiránek nebo Renčín. Po roce 1968 některým z nich Dikobraz zavřel svoje brány, takže se dobrovolně či nedobrovolně přesunuli do jiných časopisů, z nichž Mladý svět patřil mezi ty, které se o český kreslený humor zasloužily nejvíce.

Kde je však dneska Mladý svět a kde Dikobraz! Před dvěma lety 2. dubna 2002 časopis Týden zveřejnil širší materiál "Konec kreslených fórů v Čechách", ve kterém rozebíral, proč se českému kreslenému humoru u nás moc nevede. Ti, kteří dnes obnovují Dikobraz, evidentně spoléhají na to, že jméno Dikobrazu přiláká nostalgiky starší generace, kterým chtějí předhodit politickou satiru ve stylu Šimka a Bubílkové, některá známá jména a lidovou zábavu. Bude to stačit na přežití?