Vzpomínka z hlubin televizního dávnověku
(bez pointy, ale s odkazem na starší článek)

Stalo se ve čtvrtek 11. prosince 2003. Na tiskovce České televize ve známém salonku na Kavčích horách jsem se posadil vedle taškou obsazené židle, na kterou později dosedl starší, nicméně stále svěže vypadající muž. Nikdo se s ním nebavil a teprve, když položil dotaz o budoucnosti kulturních a folklorních pořadů v ČT, vyšlo najevo, že je to novinář z komunistických Haló novin Vladimír Solecký. V tom okamžiku v mé hlavě odstartoval proud vzpomínek ze vzdáleného totalitního dávnověku.

Vybavila se mi scéna, ve které jsem se před 33 lety poprvé a také naposledy s Vladimírem Soleckým setkal tváří v tvář. On byl tehdy náměstkem ústředního ředitele Československé televize a já byl začínající redaktor zahraniční rubriky Televizních novin, pozvaný na koberec, aby vysvětlil, jak mohlo dojít k maléru, který se televiznímu zpravodajství přihodil.

Hlavní příčinou všeho byl polský zpravodaj ČST Dobroslav Kopecký, kterého starší kolegové v redakci oslovovali familiérně „Dóďa“. Kdysi to byl řadový redaktor zahraniční redakce zabývající se nejrůznějšími tématy. V redakci se například proslavil tím, že s ním při natáčení v Syrii, po šestidenní válce v roce 1967, havaroval vrtulník. Já jsem však Dóďu poznal už jako ambiciózního arivistu posrpnové normalizace, který jako jediný ze zaměstnanců ČST byl ochoten na obrazovce veřejně odsoudit emigraci svého bývalého ředitele Jiřího Pelikána. Dokonce k tomu zvlášť přijel z Varšavy do Prahy.

Jeho politické ambice občas doléhaly i na nás v zahraniční redakci TN, neboť Dóďa byl přesvědčen, že sabotujeme jeho angažovanou publicistickou činnost, kterou on v bratrské socialistické zemi vykonává. Z našeho pražského pohledu ta situace ovšem vypadala poněkud jinak. Zpravodajství Dobroslava Kopeckého z Polska bylo fádní, bez nápadu, navíc on si svoji práci zpravodaje velice zjednodušoval.

Jednou týdně, byl to tuším čtvrtek, se objednával tzv. unilaterál. Dobroslav Kopecký se dostavil do varšavského studia TVP a během půlhodiny po trase do Prahy odrecitoval tři dvou- až tříminutové příspěvky. Většinou to byly čtené komentáře ilustrované ze studia fotografiemi nebo výstřižky polského tisku. Někdy si nechal pustit do studia obrazovou reportáž převzatou z polského zpravodajství, kterou ozvučil svým českým textem. Český kameraman tehdy ve Varšavě nebyl, na služby buď nebyly peníze nebo si je Dobroslav Kopecký neobjednával.

Ty příspěvky se stáčely na telerecording TRC nebo na záznam TMZ. Pak se sestříhaly, ostartovaly, přidalo se úvodní slovo, vyplnily se formuláře tzv. „košilek“ s obsahovými a technickými údaji, čímž byly vybavené a připravené do vysílání. Tuto práci jsme dělali my v zahraniční redakci TN. Když se ještě „trcovalo“, stříhal se filmový záznam a vzpomínám, jak střihačky ve filmové střižně, když chtěly pobavit své blízké přátele a kamarády, jim na stolech promítly komponovaný sestřih záběrů Dóďi Kopeckého ve studiu, na kterých se připravoval k vysílání (česání, nácvik gest, grimasy atd.).

Poté, co se vyčerpal přípravou a vysíláním unilaterálu, zbytek své energie až do příštího čtvrtka věnoval Kopecký urgencím a telefonátům do Prahy s dotazem, kdy a jak se jeho příspěvky v Televizních novinách odvysílají. A běda, kdyby nějaký spadl pod stůl nebo se výrazně krátil, pak okamžitě následovala stížnost vyšším televizním funkcionářům. Naštěstí tyto průběžné Kopeckého urgence a jeho snahy protlačit se na obrazovku co nejčastěji nenacházely příliš kladný ohlas ani ve vyšších sférách televizního establishmentu. Naopak, pamatuji se, jak jsem jednou přinesl „košilky“ příspěvků z Varšavy k podpisu do šéfredaktorny (v tehdejší ranné normalizační době všechno musel podepisovat šéfredaktor nebo jeho zástupce). Šéfredaktor Josef Vlček byl v mírném alkoholovém opojení a dříve než košilky podepsal, mrštil s nimi opovržlivě na stůl a utrousil cosi dosti nelichotivého o Kopeckého práci i osobě.

Ale protože všichni chtěli mít od Dobroslava pokoj, tak se nakonec ustálila praxe, při níž se Dóďovy příspěvky již předem rozmístily ve dvou až třídenních intervalech do týdenních vysílacích plánů, a to tak, že jeden komentář šel do prvního vydání TV, a zbylé dva příspěvky se „utopily“ v nočním druhém vydání TN. Jejich aktuální zpravodajská hodnota byla téměř nulová, takže příliš nezáleželo na tom, kdy se co bude vysílat.

Právě tento systém vysílání Kopeckého příspěvků se jednou Televizním novinám nevyplatil. Stalo se to ve středu 16. prosince 1970, když dělníci gdaňských loděnic vyšli do ulic, aby protestovali proti špatným pracovním a mzdovým podmínkám. Došlo k pouličním demonstracím, při jejichž potlačování byli první ranění a mrtví. Ke stávce se později připojili dělníci v Gdyni a ve Štětíně, což způsobilo pád polského stranického šéfa Wladyslawa Gomulky.

Vraťme se však ke středě 16. prosince. První vydání Televizních novin uvedlo zprávu ČTK, ve které se tajemným a neurčitým způsobem pravilo, že se v Gdaňsku něco děje. Lidé byli tedy právem zvědaví na to, co jim zpravodajství ve druhém vydání TN nabídne. Dočkali se však nejen doslovného opakování nekonkrétní zprávy ČTK, ale také reportáže varšavského zpravodaje Dobroslava Kopeckého.

Co čert nechtěl, šlo o obrazovou reportáž TVP z polských loděnic, ve které se předávala nějaká hotová loď do Sovětského svazu. Reportáž ukazovala sovětského velvyslance Aristova, jak řeční na tribuně, a Dóďa Kopecký tyto scény pepřil svými frázemi o výhodnosti vzájemné polsko-sovětské spolupráce v duchu proletářského internacionalismu.

Národ, který si mezitím naladil Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu, nebo se díval přes hranice na rakouskou a německou televizi, měl z toho velikou legraci. Kopecký zuřil, bral to jako sabotáž, navíc o tomto pozoruhodném českém zpravodajství z Polska se ironicky zmínil také západoněmecký týdeník Spiegel (zcela jistě by se ta zmínka dala dohledat v archivu).

My v zahraniční redakci jsme naštěstí byli z obliga, šlo o evidentní selhání vedoucího zpravodajské směny. Směnař měl základní bodový scénář obou TN hotový již odpoledne. Podle obvyklého schématu umisťování Kopeckého příspěvků tam byla už několik dní předem zařazena i reportáž z Polska. Zpráva o událostech v Gdaňsku přišla až v podvečer a směnař zapomněl z druhého vydání Kopeckého reportáž vyřadit.

Protože zpracování příspěvků z Varšavy jsem ten týden měl na starosti já, musel jsem to jít náměstkovi Soleckému vysvětlovat. Samozřejmě, že teď, v prosinci 2003 na Kavčích horách, si Solecký na naše setkání, ani na nějakou prastarou příhodu s varšavským zpravodajem, nevzpomněl. Je to pochopitelné, pro něj to byla epizoda, pro mne výjimečná událost. Já byl řadovým redaktorem, on byl pro mne velkým šéfem, i když jenom na krátkou dobu, dlouho ve funkci nevydržel. Pokud se nepletu, brzy ho vystřídal legendární Vladimír Diviš, který přistál v ČST přímo z místa vedoucího tiskového oddělení ÚV KSČ.

Tato vzpomínka v podstatě nemá pointu, jenom jsem si při ní zbilancoval některé osudy. Například šéfredaktora TN Josefa Vlčka, který nastoupil do funkce po nástupu Husákova vedení v dubnu 1969. Tehdy se očekávalo, že provede v redakci TN velké čistky. Nakonec žádné zpočátku nebyly, vyhodil pouze vedoucího zahraniční redakce, se kterým měl nějaké nevyrovnané účty z minulosti, když mu tento člověk v Hospodářských novinách dříve šéfoval. V srpnu 1969 dostali padáka hlasatelé Makovičková a Honzovič, protože odmítli číst oficiální verze zpráv o demonstracích v Praze, ale jinak Vlček ponechal lidi na místě. Říkalo se, že přišel do ČST, aby televizní zpravodajství dostal pod kontrolu Štrougalovců proti tehdejšímu předsedovi vlády Oldřichu Černíkovi, který měl v televizi svého člověka ředitele ČST Šmídmajera. Zřejmě se vše podařilo podle plánu, protože ještě v létě 1969 v televizi skončil Šmídmajer, do ČST přišel Jan Zelenka, a na podzim Oldřicha Černíka ve Strakovce vystřídal Lubomír Štrougal. Josef Vlček ještě nějakou dobu v TN setrval, do doby, než se přesunul na ministerstvo zahraničních věcí a později do diplomatických služeb. Ty pravé redaktorské čistky v TN nakonec proběhly v rámci stranických a služebních prověrek v letech 1970-1973.

Zajímavější byl osud Dobroslava Kopeckého. Přestože se snažil vlichotit novému režimu, jak nejvíce mohl, za svoji servilitu nebyl podle svého názoru náležitě odměněn, na což si ve slabé chvilce postěžoval svým bývalým televizním kolegům. Po návratu z Varšavy na něj nečekala žádná vysoká funkce, do televize se už vracet nechtěl a tak dělal nějakou dobu úředníka v sekretariátu ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka. Nakonec se přece jen dočkal trafiky svého druhu, když se stal se šéfem Českého kulturního střediska ve Varšavě.

A opět jedna vzpomínka, která mi utkvěla v hlavě. Pozdější zpravodaj v Polsku Miroslav Čapek, dnes už také nebožtík, mi jednou vyprávěl, jak nastoupil do Varšavy a jak mu tehdejší úředníci na vyslanectví dali najevo: „Musíš si vybrat. Buď půjdeš s pánama nebo budeš držet basu s námi. A když půjdeš s námi, pak se o tebe postaráme stejně, jako jsme se postarali o Dóďu Kopeckého, když jsme mu přihráli to kulturní středisko“

Od té doby vím, že některé věci se nerozhodují na těch nejvyšších místech, a že čelní funkcionáři jsou často ve vleku vzájemně se podporující klik lidí na nižších úrovních svého aparátu, kteří mají ve svých rukách reálnou moc na rozdíl od té moci formální, jež je svěřena jejich šéfům. Platilo to dříve a platí to i dnes, kdy dobře zavedené neformální spolky na nižších úrovních fungují na základě poskytovaných služeb a protislužeb, čímž úspěšně přežívají a přelévají se mezi režimy i vládními garniturami.

Tím nechci dávat argumenty do rukou zastáncům spikleneckých a mafiánských teorií vývoje naší společnosti. Neformální solidarita různých sociálních a profesních skupin není ve světě ničím neobvyklým. Škodlivá začíná být v tom okamžiku, když při rozhodování o věcech veřejných se přijímají řešení, jež vyhovují více zájmům dotyčných skupin než zájmům širšího celku a navíc obvykle neodpovídají racionalitě příslušné záležitosti.

Kdysi, v „předlouční době“, jsem na „mafiánské“ výroky prezidenta Havla reagoval na stránkách Britských listů. Protože jejich archiv je nyní mimo provoz, umisťuji tento příspěvek z dubna roku 2000 do přílohy Louče.