Proč budu platit koncesionářský poplatek
(Článek pro Výběr 2/04)

Když akciová společnost Radiojournal začala v roce 1923 vysílat první rozhlasový program, bylo "provozování radiotelefonie, a to jak její vysílací, tak přijímací stránky" podle tehdejšího zákona o telegrafech výsostným právem státu. Státní monopol platil nejen pro vysílání, ale také pro příjem „radiotelefonie“, pozdějšího rozhlasu. Kdo si chtěl pořídit rozhlasový přijímač, musel požádat o koncesi, stával se koncesionářem. Koncese nejdříve přidělovalo ministerstvo, ale už od roku 1926 jste dostali koncesi na každé poště.

Od té doby uplynulo tři čtvrtě století, mnohé se změnilo. Rozhlas a televize se staly běžnou a samozřejmou součástí našeho života. Státy už dávno pochopily, že vyžadovat povolení pro příjem vysílání by bylo zpozdilé a pošetilé. Navíc vysílací monopol evropských státních rozhlasů a televizi narušila soukromá konkurence. Přesto však poplatku, kterým přispíváme na vysílání veřejné služby, dodnes říkáme „koncesionářský“, i když už dávno koncesionářským není.

Náš zákon ho sice nazývá neutrálně „rozhlasový a televizní poplatek“, nicméně platíme ho za držení funkčního rozhlasového nebo televizního přijímače, což někdy vyvolává protesty těch, kteří by rádi neplatili, a proto používají argument „já Radiožurnál ani Vltavu neposlouchám, na programy ČT se nedívám“.

Další kritici vyčítají poplatku způsob jeho výběru: „když chce stát podporovat vysílání veřejné služby, ať ho financuje ze státního rozpočtu a poplatek vybírá jako ostatní daně.“ Není výjimkou ani názor: „zrušme Český rozhlas a Českou televizi, dejme jejich frekvence soukromníkům, budou na nich vysílat stejný program a nás to nebude nic stát.“

Moje podpora vysílání veřejné služby, kterému dnes poněkud nepřesně říkáme „veřejnoprávní“, není jen věcí předem daného osobního postoje, spíše vychází z jednoduchých úvah zvažujících všechna pro a proti, a případné ztráty, které by vznikly tím, kdyby neziskové vysílání veřejné služby zmizelo z naší scény. Začnu od konce.

Praxe posledních deseti let snad dostatečně přesvědčila všechny o tom, že naše soukromé komerční rozhlasy a televize nemohou plně nahradit veřejnoprávní vysílání v celé šíři a pestrosti jeho nabídky. Ne, že by nechtěly, ale zákonitosti a velikost českého reklamního trhu jim to nedovolí.

Zatímco velké jednojazyčné reklamní trhy, jaké mají v USA, Velké Británii, Německu nebo Francii, jsou schopny generovat takové příjmy, které i komerčním televizím dovolí nabízet rozmanité programové menu, ba dokonce i vlastní domácí tvorbu, na trzích s menšími příjmy, mezi něž patří Česká republika, si komerce musí vystačit s levným dovozem a lacinými zábavnými pořady.

Co se týče poplatku, také já si myslím, že by se měla změnit archaická „koncesionářská“ konstrukce jeho výběru. Nejsem si však jist, zda běžná daň a státní rozpočet jsou tím nejlepším řešením. Státní rozpočet totiž přerozděluje; jedněm přidává a druhým ubírá. Každým rokem tedy hrozí nebezpečí, že vyslání veřejné služby bude prvním obětním beránkem na oltáři jiných, v dané chvíli potřebnějších výdajů.

Oddělené vybírání poplatků zajišťuje garantovaný příjem a nezávislost vysílání veřejné služby na politicích, kteří o rozpočtu rozhodují. Také proto ve většině evropských států poplatek stále existuje, buď jako la redevance de l’audiovisuel ve Francii, nebo licence fee v Británii, nebo Rundfunkgebühr v Německu.

Na otázku, proč chci a budu platit tzv. „koncesionářský“ poplatek, odpovídám:

Budu platit poplatek, protože chci, aby nabídka rozhlasových a televizních programů v českém jazyce byla pestřejší. Jsem rád, že mohu mít ve svém diváckém menu jak komerční, tak veřejnoprávní programy. Rád se podívám na Milionáře, na megafilm týdne nebo na reportáž Na vlastní oči, ale někdy si potřebuji odpočinout u lidsky jímavého dokumentu, přenosu divadelního představení nebo koncertu jazzové či vážné hudby. Něco takového mi Nova ani Prima nemůže z objektivních důvodů nabídnout.

Budu platit poplatek, protože chci, aby moje děti a děti mých dětí se mohli na obrazovce setkávat nejen s globalizovanými produkty Pokemonů a Digimonů, ale také s pohádkami, které se budou odehrávat v českých reáliích a nebudou padesát let staré.

Budu platit poplatek, protože chci, aby nejen děti, ale také my dospělí jsme mohli spoluprožívat jednoduchá lidská dramata současnosti v dílech, jejichž kulisami bude české domácí prostředí. Nehledě na to, že bych nerad přišel o možnost setkávat se na obrazovce s českými herci a režiséry také jinak, než v televizních soutěžích a estrádách.

Budu platit poplatek, protože respektuji práva menšin a vím, co pro ně znamená prezentace jejich zájmů a problémů na obrazovce. Nehledě na to, že je dobré, když se o nich dozví i většinová populace.

Budu platit poplatek také se solidarity se sluchově postiženými, kterým ČT pomáhá překonávat jejich handicap vysíláním pořadů se skrytými teletextovými titulky.

Budu platit poplatek, protože chci, abych se mohl dozvědět ze světa domácí politiky a zahraničních událostí něco víc než to, co nese pečeť konfliktu a mimořádné události.

Budu platit poplatek, protože chci mít záruku, že v okamžiku mimořádných událostí, ať už jsou to povodně nebo mezinárodní konflikt, zde bude k dispozici televize disponující dostatečnou technikou, lidskými a přenosovými kapacitami, která mne bude o těchto událostech informovat.

Budu platit poplatek s nadějí a vírou, že Český rozhlas a Česká televize naplní své poslání veřejné služby také tím, že svými neziskovými pořady budou, podobně jako BBC, „činit dobré populárním a populární dobrým“. Pokud se to ČRo a ČT někdy nevede, nemělo by to být důvodem ke krácení rozpočtu, ale spíše k analýze příčin a důvodů, proč se nevede.

Budu platit televizní poplatek také proto, že i zvýšená cena 3,50 Kč denně mně stojí za to udržet programy ČT na obrazovce. Konec konců, vždyť je to cena dvou vykouřených cigaret. Nebo zlomek ceny té dobré čokoládové tyčinky, jejímuž lákání jste přes rady dietologů nemohli odolat a přihodili jste ji dnes do svého košíku u pokladny supermarketu.