Rozhlas a později televizi veřejné služby ve Finsku zajišťuje Yleisradio Oy (YLE). V roce 1957 zde byla založena komerční společnost Mainos-TV-Reklam Oy (MTV), aby příjmy z vysílání reklam podpořila provoz YLE, který byl až do té doby financován výhradně koncesionářskými poplatky.

YLE na svém prvním (v roce 1957), později i na druhém (od roku 1964) programu poskytovala za úplatu svůj vysílací čas MTV, která svůj program financovala prodejem reklam. MTV za poskytnutí vysílacího času i za šíření signálu platila. Tyto platby pak sloužily jako příspěvek k financování veřejné služby YLE. V roce 1987 vysílání MTV opustilo programy YLE a MTV začala vysílat na svém vlastním celoplošném kanálu MTV3. MTV byla i nadále závislá na YLE a „pronajímala“ si frekvence i vysílače tohoto třetího celostátního programu. V roce 1997 vzniká čtvrtý program „Nelonen“ (Kanal 4), jehož vztahy k YLE byly stejné jako u MTV3.

Čtyři terestrické celoplošné programy jsou rovnoměrně rozděleny mezi veřejnoprávní a komerční provozovatele. První program YLE TV1 měl v roce 2002 podíl na publiku 23,6%, YLE TV2 21,8%. Nejsledovanějším programem byla komerční televize MTV3 s 37%, čtvrtý program Nelonen získal 11,6% podílu na publiku. Zbylých šest procent bylo rozděleno mezi kabelové programy, z nichž 4% podílu na sebe strhly programy zahraniční.

Kromě dvou terestrických programů připravuje Yleisradio Oy dva tematické programy pro digitální multiplex, který provozuje od roku 2001. Jsou to zpravodajský YLE24 a vzdělávací a kulturní YLE Teema. Pro digitální vysílání je určen také švédskojazyčný program YLE FST, který programově čerpá z pořadů švédské televize. V rámci YLE dále vzniká reprízový program TV Finland pro satelitní šíření v zahraničí, který obsahuje pořady jak veřejnoprávní YLE, tak komerční MTV. YLE rovněž zajišťuje terestrické vysílání exportního švédského programu SVT Europa v místech, kde žije švédská menšina.

Také komerční televize provozují ve spolupráci s dalšími investory svůj digitální multiplex, ve kterém se vysílají varianty terestrických komerčních programů MTV3+ a Nelonen+ a sportovní kanál. Tři digitální multiplexy obsahují celkem 15 finsky mluvících programů, z nichž třetí multiplex obsahuje placené a do finštiny lokalizované zahraniční programy Canal+.

Počet kabelových domácností v posledních letech překročil hranici jednoho miliónu, což je 42% všech finských domácností. Pro finský trh vysílá digitální satelit Canal Digital.

Legislativa

Koncem devadesátých letech došlo k zásadní přeměně právního rámce vysílání přijetím nového telekomunikačního zákona 396/1997 s názvem „zákon o komunikačním trhu“, po kterém následovalo přijetí zákonů 744/1998 o provozování rozhlasového a televizního vysílání a 745/1998 o státním televizním a rozhlasovém fondu.

Udělování licencí k vysílání dnes spadá pod společného komunikačního regulátora FICORA (Finnish Communication Regulatory Authority – finsky Viestintävirasto – yhteystiedot). Je organizován jako samostatný úřad vykonávající státní správu spadající pod ministerstvo dopravy a komunikací, je to byrokratická struktura bez nějakých volených orgánů. Má čtyři hlavní sekce: sekci komunikačních trhů a služeb (též pro R a TV vysílání), sekci komunikačních sítí, sekci správy kmitočtového spektra a sekci televizních poplatků, jejichž výběrem je FICORA pověřena.zákonem o státním televizním a rozhlasovém fondu.

Yleisradio Oy je zřízena zákonem z roku 1993 jako akciová společnost. Zřizovací zákon 1380/1993 určuje, že podíl státu v YLE nesmí klesnout pod 70% (v současnosti je to 99,9%). Vrcholnými orgány jsou Správní rada (Administrative Council), Rada ředitelů (Board of Directors) a ředitel.

Správní rada má 21 členů, volí ji parlament vždy na počátku svého volebního období. Členy rady by se podle zákona měli stát „reprezentanti z oboru vědy, umění vzdělávání, obchodu a ekonomiky, jakož zástupci rozdílných sociálních a jazykových skupin.“ Podle poslední dostupné výroční zprávy za rok 2002 je ve Správní radě patnáct poslanců, tři lidé jiných profesí a dva zástupci zaměstnanců YLE.

Tato Správní rada má právo jmenovat a odvolávat ředitele s pětiletým funkčním obdobím. Dále volí Radu ředitelů, schvaluje zásadní rozhodování týkající se YLE jako organizace, schvaluje rozpočet, výroční zprávu Rady ředitelů, a sama výroční zprávu o YLE předkládá parlamentu.

Počet členů Rady ředitelů není zákonem určen, ale její složení by mělo „reprezentovat obě jazykové skupiny a dostatečné zkušenosti s vykonáváním úkolů veřejné služby.“ Současná Rada ředitelů má pět členů, sestává se z ředitelky YLE, jejích dvou náměstků pro rozhlas a televizi, šéfa švédského vysílání YLE, pátým členem je zástupce zaměstnanců YLE.

Financování

YLE ve svých programech nevysílá reklamy, její financování je zajišťováno výnosy z televizního poplatku (tv-maksu) a licenčními platbami komerčních vysílatelů, které jsou zdrojem příjmů Státního televizního a rozhlasového fondu (STRF), který je spravován komunikačním regulátorem FICORA, jehož činnost a následné rozdělování prostředků schvaluje vláda.

Výši televizního poplatku stanovuje státní rada, tj. vláda, jejím výběrem je pověřen zvláštní útvar regulátora. Počet lidí, kteří se zde výběrem poplatku zabývají, oficiální zprávy neuvádějí. Jestliže však celý úřad FICORA má 235 stálých zaměstnanců, budou to spíše desítky, než stovky. FICORA však zaměstnává 60 externích inspektorů na částečný úvazek, často z řad policistů. Ti nemají žádná zvláštní práva, nemohou vstupovat do domácností, nicméně vykonávají terénní práci pro centrálu, která je zákonem o STRF vybavena zvláštními právy přístupu do evidencí obyvatel, do databází finské pošty a telekomunikačních operátorů.

Poplatek se platí buď čtvrtletně (47,50 €), pololetně (93,90 €) nebo celoročně (186,60 €), z čehož vyplývá, že čtvrtletní placení přijde o 5 € dráže. FICORA si sráží za výběr 3 % z vybrané částky.

Dalším zdrojem financí pro STRF jsou licenční poplatky komerčních vysílatelů. jejich výše se odvíjí od ročního obratu vysílatele, platit se začíná od hranice 20 milionů FIM, tj. asi 3,6 milionu €, tj. našich 120 milionů korun. Zákon o STRF přijatý v roce 1998 uvádí částky ve finských markách (FIM), pro přepočty na českou měnu lze přijmout hrubý směnný kurs 1 FIM = 6 CZK.

Tabulka licenčních poplatků za televizní vysílání

roční obrat – miliony FIM	licenční poplatek při dosažení spodního limitu – miliony FIM	Licenční poplatek pro část obratu přesahující spodní limit – v procentech
20-30	0,00	10 %
40-60	2,50	20 %
60 a více	6,50	24,5 %

Podobný sazebník existuje i pro rozhlasové vysílatele zhruba v polovičních sazbách. Za rozhlasové licence se bude platit až od letošního roku 2004. Protože lokální stanice pracují s nízkým rozpočtem, opatření se údajně bude týkat jediného komerčního rádia Nova.

V roce 2001 činily celkové příjmy YLE 364,5 milionů €, z toho 83% byl výnos z televizního poplatku, 12% dodávaly licenční poplatky komerčních stanic a 5% tvořily jiné příjmy. V roce 2002 však vláda snížila sazby výše uvedených licenčních poplatků na polovinu. Snížení se projevilo na rozpočtu YLE, v němž výnosy z televizního poplatku dnes tvoří 85% všech příjmů YLE.

Snížením licenčního poplatku vláda vyšla vstříc komerčním stanicím, od kterých žádá, aby provozovaly vlastní digitální multiplex a zapojily se tak do náročných investic spojených se zaváděním digitálního vysílání.

Hlavní břemeno nákladů digitalizace vysílání zatím nesla YLE, která od roku 1998 hospodaří se ztrátou. Dle výroční zprávy YLE za rok 2002 tato ztráta v letech 2001 a 2002 dosáhla výše108, resp. 71 milionů €, tj. našich 3,3 a 2,2 miliardy korun. Tyto ztráty vznikly investicemi do digitálního vysílání, neboť YLE od svého založení provozovala vlastní síť vysílačů pro šíření rozhlasového a televizního signálu, které pronajímala dalším vysílatelům.

V roce 1998 při vědomí úkolu přejít na digitální vysílání vyčlenila YLE své telekomunikační aktivity do nově vytvořené dceřinné společnosti Digita Oy. Poté, co se za cenu velkých nákladů a ztrát vybudovala infrastruktura vysílání základních digitálních multiplexů, YLE v roce 2000 prodala 49% a v roce 2003 dalších 41% svého podílu v Digita Oy francouzské telekomunikační společnosti TDF.

Od letošního roku 2004 veřejnoprávní YLE tudíž již neprodává své telekomunikační služby komerčním vysílatelům. Naopak, spolu s nimi si tyto služby objednává u soukromé společnosti Digita Oy.

Prodej Digita Oy by mohl částečně vyřešit zadlužení YLE (podle výroční zprávy za rok 2002 je to 72 milionů €) , bilanční zprávy za rok 2003 jsou zatím nedostupné.