Síla prověřeného formátu
Článek v příloze MF DNES 13.3.2004

Někdo může říci: Nic nového pod sluncem. Už před čtyřiceti lety jsme něco podobného viděli v českém filmu Konkurs, později v epizodě amerického filmu Taking Off. Kdo si pamatuje nástřih zpěvaček předávajících si štafetu písně o Oliveru Twistovi, mohl mít pocit déja vu, když v pořadu Česko hledá Superstar zhlédl refrény populárních písní „Stín katedrál“ či „Lásko má, já stůňu“ sestříhané naprosto stejně, jako to kdysi dělával Miloš Forman.

Navíc televize ve své půlstoleté historii uvedla desítky podobných či příbuzných pořadů. Kdysi to byly Hledáme nové talenty nebo Zpívá celá rodina, dnes Caruso show, Rozjezdy pro hvězdy, Do-Re-Mi či Hvězdná dráha. Každý z nich nabízel amatérským zpěvákům šanci vyniknout. Každý z nich chtěl pobavit a zaujmout televizní diváky.

Čím to ale je, že zatímco po Do-Re-Mi za týden už nikdo nevzdychne, sledovanost Superstar se zvyšuje s každou nedělí směřující k finále 18. června? Odpověď zní: Superstar je prověřený a osvědčený formát reality show.

Reality show už svým názvem naznačuje, že chce zachycovat dramata skutečného života. Protože však takové drama není v životě jednoduché najít, natož se k němu dostat s kamerou, proto si televize dramata sama inscenuje. Nejrůznějšími soutěžemi, tím, že nechá žít lidi v kontejnerovém domu prošpikovaném kamerami a mikrofony, nebo tím, že vyšle pod dohledem televizních štábů družstva dobrovolníků na neobydlený ostrov.

Úspěšné formáty reality TV sázejí na to, že televizní divák chce něco víc, než prosté sdělení faktu. Televizní divák si žádá příběh, nejlépe takový, do kterého může promítnou své vlastní zkušenosti, ve kterém se sám může porovnat či ztotožnit s jeho aktéry, a který dnes také může svým hlasováním ovlivnit. Koneckonců, vyprávění příběhů patří k prastarým a oblíbeným formám mezilidské komunikace.

Úspěch formátu Pop Idol, který televize Nova zakoupila, spočívá právě v tom, že hlavní nosnou linkou nejsou předváděné výkony, ale příběhy těch, kteří usilují o dosažení mety nejvyšší. V našem případě, o vítězství v soutěži, jež vítězovi zajistí smluvně zajištěnou podporu hudebního vydavatelství a natočení vlastního CD.

Jestliže se některý z adeptů Superstar k naší škodolibé radosti ztrapnil, nebo ho televizní kamera přistihla v nedbalkách, pak to ještě neopravňuje k názoru, že „divákům rozplácnutým v domácích křeslech je předkládána zábava na úkor zesměšňování druhých“ (přečteno na internetu).

Na druhé straně by bylo pokrytecké tvrdit, že hledání Superstar je nějakým kulturním počinem, jehož hlavním motivem je ušlechtilá snaha oživit a zkultivovat svět české pop-music. Superstar je zkrátka a dobře jen a jen zábavný televizní pořad, navíc v prověřeném formátu, který zaručuje divácký úspěch i v těch případech, kdy se jeho reportéři neumějí zajímavě zeptat, nebo kdy to v dramaturgii výběru a prezentace příběhů občas zaskřípe.

Milan Šmíd, FSV UK, publicista