Slova proti slovům

Není účelem této studie analyzovat reakci na materiál v celém spektru našeho tisku a politického života. Zaměřím se pouze na tři momenty, a to - reagování Syndikátu novinářů ČR, stanovisko dalšího bulvárního deníku Špígl a reagence autorů celé aféry, poledníku Středočeský Expres.

Informace z Lidových novin (31.10.) Byl porušen zákon? uvádí: "Správní rada Syndikátu novinářů ČR se na svém úterním zasedání rozhodla požádat generálního prokurátora České republiky o sdělení, zda texty publikovanými ve Špíglu a Středočeském Expresu, zejména pak článkem Senzační odhalení loňského 17. listopadu, nebyl porušen zákon."

Zároveň správní rada vydala toto prohlášení: "Svoboda slova a nezávislost hromadných sdělovacích prostředků rozšířily dosavadní spektrum masmédií rovněž o bulvární tisk. V poslední době se však v některých z těchto periodik, zejména ve Středočeském Expresu a Špíglu, objevily texty, které se snaží destabilizovat probíhající společenský vývoj. Neodpovědní šéfredaktoři a vydavatelé poskytli prostor dezinformacím a lžím, které odporují zásadám etiky demokratického tisku."

Středočeský Expres odpověděl tentýž den, tj. ve středu 31.10. poznámkou Za koho Syndikát bojuje, v níž se mimo jiné praví:

"Položme si v této souvislosti otázku, zda Syndikát plní své poslání, které má ve svých stanovách. Co vede správní radu k tvrzení, že "Neodpovědní šéfredaktoři a vydavatelé poskytli prostor dezinformacím a lžím, které odporují zásadám etiky demokratického tisku"? Má snad Syndikát k tomuto tvrzení nějaké důvody? Proč tedy s nimi veřejnost neseznámí? Redakce Expresu se z tohoto důvodu rozhodla požádat generálního prokurátora ČR o sdělení, zda prohlášením správní rady Syndikátu novinářů ČR nebyl porušen zákon."

Tento citát uvádím jenom proto, abych ukázal, jak Syndikát nechtěně "nahrál na smeč" novinářům z Expresu. Zatímco ještě den předtím, 30.10. šéfredaktor P.Verner v úvodníku To jste asi nechtěl je víceméně v obranné pozici vůči výrokům prezidenta Havla a snaží se hájit tím, že zveřejněním sledoval pozitivní cíle, nyní již Expres přechází do protiútoku právě v tom nejslabším místě, tj. ve věci žádosti prokuratuře.

Protože hodnotím-li stanovisko Syndikátu, pak - dle mého osobního názoru - nebylo v tomto ohledu, tj. v první části textu, šťastné ani přiměřené. Byla to víceméně jenom planá hrozba, neadekvátní reakce v duchu minulých let, kdy bylo obvyklé, že nejrůznější organizace byly "pro" a "proti" i ve věcech, které spadaly za rámec jejich aktivit a prosazovaly se svoji "mocenskou váhou a prestiží". Syndikát totiž chápu výhradně jako profesní sdružení, které má především hájit společný zájem, tj. postavení novináře ve společnosti a novinářskou profesi jako takovou, včetně její morální a profesionální úrovně.

Z tohoto hlediska pak i druhá část prohlášení má své vady na kráse, neboť "známkuje", tj. předkládá stanoviska, aniž by je blíže zdůvodnila. Např. bylo by vhodnější uvést: "...které podle našeho názoru se snaží destabilizovat probíhající společenský vývoj..." Stejně tak rasantní tvrzení o porušení zásad etiky demokratického tisku může vyvolat otazníky, není-li náležitě uvedeno do souvislostí s problematikou těchto zásad. Nicméně v této druhé části jde již jen o formulační nedostatky, co se týče oprávněnosti Syndikátu k vyjádření, k morálnímu odsouzení, k zaujetí stanoviska - o tom nemůže být pochyb. K tomu se však ještě vrátím.

Zajímavě reagovala redakce dalšího bulvárního listu Špígl, neboť se na první pohled od myšlenek materiálu M.Dolejšího distancovala, ačkoliv její redakční koncepce - upozorňovat na "polojasna" v událostech 17. listopadu - byla prosazována již v dřívějších číslech. Šlo např.o materiály Přísně tajná výpověď Zifčáka z 5.10. nebo Jak se rodil 17. listopad z 22.10., tedy ještě před zveřejněním materiálu M.Dolejšího ve Středočeském Expresu. Tento druhý materiál, v němž jde o stylizaci osudu poručíka Zifčáka s používáním četných metafor, totiž rovněž zastřeně naznačuje spojení někdejšího disentu se strukturami StB. Viz např. souvětí: "...Růžička měl mnoho "studijních povinností". Plnil je pečlivě, což ocenil jak pan Uhl, tak pan Havel..."

Materiál zveřejněný ve Středočeském Expresu byl Špíglem v týdnu od 29.10. na jedné straně sice zpochybněn, ale na druhé straně poskytl redakci příležitost použít palcové titulky "V.Havel řízen z vísky na Moravě" nebo "Pamflet strčil V.Havla do zednářské lóže", přičemž u prvního případu text článku - pátrání po R.Hegenbartovi - smysl titulku vyvrací. Souběžně redakce Špíglu zveřejňuje pod titulky "Jak to bylo 17. listopadu", "Co předcházelo 17. listopadu" a "Co říká dnes 17. listopadu?" části rozhovoru s generálem Lorencem. Rovněž v reakci na stanovisko Syndikátu je Špígl solidární s Expresem, což projevuje jak poznámkou "Totalita v růžovém" 31.10. tak i následnou pozorností, kterou Syndikátu věnuje (viz číslo 27, hlavní materiál "Hájí Syndikát novináře dostatečně?")

Výčet otištěných příspěvků ke zprávě M.Dolejšího ve Středočeském Expresu je uveden už výše, nicméně není bez zajímavosti se podívat blíže na obsah především dvou - stanoviska šéfredaktora a vydavatelky. P.Verner napsal svůj úvodník "To jste asi nechtěl" již v úterý 30.10., bezprostředně po tiskové konferenci M.Žantovského, který tlumočil stanovisko prezidenta. Je to obhajoba stavěná na tom, že šéfredaktor sledoval uveřejněním pozitivní cíle, chtěl "dát slovo politickým vězňům" (přičemž stejné číslo má již informace o tom, že Konfederace politických vězňů se od materiálu M.Dolejšího distancuje), že pouze zveřejnil něco, co již obíhalo v samizdatech. Doslova:

"Já jsem jej (samizdat - pozn.mš) tiskem zlegalizoval - a málem se postavil mimo zákon. Pojďme společně uvažovat o tom, co je na analýze pana Dolejšího pravdy, jaké má důkazy a v čem se mýlí." (podtrhl mš)

Tedy šéfredaktor usiluje o rehabilitaci v očích veřejnosti, prezidenta a je si vědom možné trestní odpovědnosti. Již trochu jiný ráz má úvodník Bez zbytečných emocí, který napsala 5.11. vydavatelka Ivana Ornová. V úvodu se snaží vytvořit dojem, že ona je vlastně odpovědná pouze za obchodní, finanční vedení listu (což neodpovídá zákonu č.81/66 Sb., o periodickém tisku, který v § 16, odst.3 uvádí: "Za ochranu společnosti a občanů proti zneužití svobody projevu, slova a tisku odpovídají vydavatel, šéfredaktor, redaktor a autor v rozsahu vyplývajícím z platných předpisů."). Dále hovoří o "místy hysterické reakci novin, rozhlasu, televize a Syndikátu" a doslova píše:

"Pravdivost tvrzení a závěrů obsažených v článku pana Dolejšího posuzovat nechci a nemohu. Pokud se některé osoby (aniž byly v přímé souvislosti konkrétně jmenovány) cítí být nařčeny z morálního úpadku, drogové závislosti, konfidentství atd., je mi to upřímně líto. Jde o ty pasáže provokující analýzy pana Dolejšího, se kterými redakce nesouhlasila. Zásadně však odmítám nařčení z destabilizace politické situace v zemi, nařčení z vyvolání neklidu, z fašismu a z poškozování jména republiky v zahraničí - takovou sílu jeden článek nemá. Autoři těchto tvrzení patrně považují naši veřejnost za nedostatečně vyspělou k vlastnímu úsudku a touží (opět) určovat, co si kdo má myslet.
Je třeba hájit práva každého člověka veřejně vyslovit svůj názor v diskusi o záležitostech obecného zájmu. Domnívám se, že v tomto smyslu byl postup redakce správný a nelze mu podsouvat jiný význam..." (podtrhl mš)

Závěr článku: smířlivé tvrzení, že rozsoudit "tvrzení pana Dolejšího proti tvrzením jeho odpůrců" může jedině nová parlamentní komise pro vyšetření událostí 17. listopadu.

Slova a argumenty

Není účelem této studie prověřovat pravdivost jednotlivých tvrzení materiálu M.Dolejšího. Každý vzdělaný člověk s elementárním zájmem o politické dění posledních let v Československu rozezná jeho odtrženost od reality a zavádějící závěry, jež jsou podloženy rádoby věrohodnými fakty. Jde mně o to, jakým způsobem reagovat na podobné dezinformující materiály z hlediska novinářské praxe.

V každé polemice totiž slova zůstanou slovy a rozhodují argumenty. Náš právní řád bohužel není ještě plně přizpůsoben situacím, které lze v demokratické společnosti, osvobozené od pout totalitní konformity, ve stále hojnější míře očekávat, tj. situaci, v níž se vyrojí široké spektrum názorů všeho druhu, jež si budou osobovat právo na pravdivost, oprávněnost, v níž lze očekávat, že svoboda informací bude moci být zneužita také k šíření dezinformací, polopravd i nepravd - ať už úmyslných nebo šířených v dobré víře.

Ale i současné nedokonalé zákonodárství má v tzv.tiskovém zákoně č.81/66 Sb. část pátou, § 16 o ochraně proti zneužívání svobody projevu, slova a tisku, jehož odstavec 3 jsem již citoval, a také část šestou o opravě nepravdivých údajů, kde § 19, odstavec 1 praví:

"Byl-li v hromadném informačním prostředku uveřejněn nepravdivý nebo pravdu zkreslující údaj, který se dotýká cti občana nebo dobrého jména organizace, vědecké nebo kulturní instituce anebo který se týká činnosti státního orgánu, může občan, organizace, instituce nebo státní orgán nejpozději do dvou měsíců po uveřejnění písemně žádat šéfredaktora o bezplatné uveřejnění opravy a navrhnout její znění."

Uveřejnění opravy nepravdivých údajů je ovšem sankce minimální a nijak nebrání nezodpovědným vydavatelům otiskování nepravdivých zpráv, které mohou - poté co splnily svůj účel - průběžně opravovat. Proto je účinnější cesta žaloby dle Občanského zákoníku, jenž poskytuje ochranu osobnosti v § 11:

"Občan má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti, jakož i svého jména a projevů osobní povahy."
a v § 13: "(1) Občan má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu jeho osobnosti a aby byly následky těchto zásahů odstraněny. Soud může též rozhodnout, aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
(2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích."

To jsou asi hlavní základní právní východiska. V případě materiálu M.Dolejšího jde tedy o to, aby osoby, jež jsou nepravdivými tvrzeními dotčeny, podaly na vydavatele a šéfredaktora žalobu. Nikoli tedy Syndikát, ale pouze dotčené subjekty (jmenované osoby, VONS, Charta apod.). Ve stejném duchu se vyjádřil i federální ministr vnitra Ján Langoš, když na besedě se studenty FSV UK (otištěno ve Svobodném slově 13.11.90) řekl:

"...článek v Expresu je spojením dvou studií, jež se objevily na začátku letošního roku a které jsem četl. Jedna vznikla z protokolů siónských mudrců a rozvíjí tyto protokoly až do dnešní doby. Druhý materiál se týká hlavně globalizace celosvětového spiknutí velmocí. Tvrdí, že StB je přes KGB, Sovětský svaz a jeho zájmy nějakým způsobem napojena na CIA a její zájmy, a do tohoto tvrzení zapadají určité reálie z předchozích dvaceti let... (lidé)...si vymýšlejí nejrůznější varianty spolupráce temných sil a jejich účasti na organizování velkých zločinů. A mně se zdá, že zmíněný článek vznikl tímto způsobem. Na nic z toho však neexistují důkazy. Skutečnost, že tento materiál zveřejnil Středočeský Expres, není podle mne žádným politickým motivem. Jestli budou lidé, v článku napadení, žalovat Expres a žádat finanční odškodnění, to již záleží na nich. Pak bude na redakci, aby zveřejněné prohlášení doložila nějakými důkazy. Rozhodně by se však na případné důsledky pro Expres nemělo hledět jako na uplatňování určité formy politické perzekuce."

Existuje kromě trestní zodpovědnosti ještě nějaká jiná forma, která by mohla zabránit nebo která by mohla postihovat rozšiřování nepravdivých nebo pravdu zkreslujících informací? V zemích, pro které je svoboda tisku a slova jednou ze základních svobod, se jakékoli zasahování - byť se v daném okamžiku a dle převažujícího hlediska veřejného mínění zdá být správné - naprosto odmítá. Společnost i jedinec by měli být chráněni zákonem a jedině z demokraticky přijatého zákona, který může pamatovat i na mimořádné situace, lze proti sdělovacímu prostředku jakkoli zasáhnout.

Novináři a etika

Zákon ovšem chrání pouze základní zájmy občana a společnosti a nemůže postihnout do všech podrobností nuance a jednotlivosti novinářské praxe. Zde pak nastupuje vlastní "seberegulace" ať už majitelů novin, vydavatelů, či samotných novinářů. Většinou je to opatření, ke kterému se v demokratických státech historicky došlo až po špatných zkušenostech s nově vznikajícími masovými médii, které posunuly laťku odpovědnosti masových komunikátorů výše než u komunikátorů na místní úrovni - ať už pod nátlakem veřejnosti nebo z důvodu vlastního pocitu odpovědnosti.

V USA například k tomuto procesu došlo ve dvacátých letech, kdy vznikají etické kodexy novinářů, ale i vydavatelů novin. Nejsou formulovány převážně negativně - tj. nedělají výčet toho, co se nesmí (což například tehdejší americké kodexy pro filmovou tvorbu činí), jejich vyznění je především pozitivní - tj. určují výchozí základnu a směr, kterým by se měla novinářská profese ubírat. Takový kodex není právní normou, ale má svoji morální váhu a autoritu, kterou lze následně využít právě v anglosaském precedenčním trestním právu. USA má dnes podobné kodexy i pro další média mimo tisk.

Česká obec novinářská však dnes žije bez podobného etického kodexu, neboť "Zásady etiky socialistického novináře" přijaté 25.5.1977 zrušením ČSSN ztratily nejen právní, ale i morální základnu (byly zde např. obecné povinnosti hájit mír, budování socialistické společnosti atd, přičemž pouze článek 8 hovoří obšírněji o odpovědnosti novináře vůči pravdivosti). Osobně se domnívám, že ne zcela spravedlivě byly smeteny ze stolu návrhy na nový etický kodex, který v lednu 1990 předložilo staré vedení ČSN, když ukončovalo činnost této organizace. Nebyly zas tak špatné, aby nemohly alespoň posloužit jako východisko do diskuse.

Podívejme se však nyní podrobnějí na činnost našich bulvárních poledníků z pohledu etických kodexů prověřených léty existence demokracie v zahraničí. Jeden z nich - Code of Ethics - je uveden v příloze. Ostatní (např.Canons of Journalism nebo Statement of Principles - American Society of Newspaper Editors) jsou obdobné a ve všech se opakují některé základní pojmy: "svoboda tisku", "odpovědnost", "nezávislost", "přesnost, objektivita, pravdivost", "zásady fair play", "nestrannost" atd.

Je zajímavé, že v některých komentářích se k těmto zásadám hlásí i Expres a Špígl a dokonce se stavějí před veřejnost jako hrdinové svobodného tisku. Určitě by zakomponovali do svého kreda i některé citace, např. z etického kodexu profesionálních novinářů:

Jsou tu ovšem i body a pravidla, s nimiž jsou metody novinářské práce bulvárních poledníků ve zjevném a příkrém rozporu - týkají se především přesnosti, objektivity, nestrannosti a principu fair play.

Nejprve Středočeský Expres. Sledoval jsem ho jen v omezeném rozsahu jednoho měsíce - října 1990. Ačkoliv aféra s materiálem M.Dolejšího ho postavila do centra pozornosti, prohřešků vůči zásadám novinářské profese a etiky je zde mnohem méně nežli ve Špíglu, který neserioznost prokazuje snad v každém říjnovém čísle.

Materiál "Senzační odhalení pozadí" bude mít zřejmě soudní dohru, která se týká jeho vlastního obsahu, a odpovědnost bude na autorovi, následně pak na šéfredaktorovi a vydavatelce - viz citovaný § 16 tiskového zákona. Čím se tedy provinili šéfredaktor a vydavatelka z hlediska novinářské etiky?

Je to především porušení zásady "fair play". Odstavec 1. v etickém kódu amerických profesionálních žurnalistů praví:

"Noviny a časopisy by neměly zveřejňovat neoficiální obvinění mající vliv na pověst a morální charakter aniž by obviněnému daly možnost odpovědi."

Nehovoří se tu sice o tom, zda právo vyjádřit se k obviněním se má dát před nebo až po vytištění materiálu. Expres samozřejmě může pro naplnění této zásady dnes poskytnout prostor i Chartě 77. Není však bez zajímavosti, že západní tisk už z hlediska své vlastní obrany nezveřejňuje informaci, aniž by byla prověřena z více - nejméně ze dvou - zdrojů. (Bohužel tuto zásadu si u nás neosvojil ani seriózní tisk a tak se můžeme v několika následných číslech postupně dozvídat názory z několika stran místo toho, aby výběr z těchto názorů a informací provedl novinář již v původním materiálu.)

Pokud pak noviny zveřejní nějaký skandalizující materiál, třeba i politické povahy (např. "Pentagon Papers"), pak se od nich vždy způsobem zveřejnění nebo redakční poznámkou distancují.

Toto distancování se od zveřejněného materiálu však Expres provedl teprve až dodatečně (viz citovaný úvodník vydavatelky z 5.11.) a osobně jsem zvědav, jak u soudu budou tento moment zdůvodňovat. Zaujatost a stranickost se projevuje už v samotném titulku Senzační odhalení pozadí..., kde se o "odhalení" hovoří vlastně jako o hotové věci, tj. ve smyslu "předkládáme vám informaci, která odhaluje pravdu".

Redakce si teprve až se zpožděním uvědomuje svoji chybu, kterou se snaží postupně napravovat. P.Verner 30.10. hovoří: "...dal jsem slovo ve svých novinách panu Dolejšímu a jeho provokativní, možná ne ve všem pravdivé analýze..",

I.Ornová pak 5.11. píše: "...Jde o ty pasáže provokující analýzy pana Dolejšího, se kterými redakce nesouhlasila..."

Odhlédneme-li od toho, zda se dezinformační materiál může vůbec nazývat analýzou, nahlédnutí do Středočeského Expresu dne 24.10. tento nesouhlas nijak nedokladuje:

nadtitul: Miroslav Dolejší z Konfederace politických vězňů Československa poskytl redakci Expresu cenný dokument
titulek: Senzační odhalení pozadí událostí loňského 17.listopadu
podtituly: Existence spontánní revoluce je mystifikací * Politický převrat v Československu byl připravován více než rok * Disidentské hnutí v komunistických státech Evropy bylo založeno a řízeno komunisty * Významná úloha KGB a CIA

Není tedy vůbec patrno, že by redakce s něčím "nesouhlasila", o čemž svědčí i dovětek: "V otištění cenného dokumentu budeme pokračovat každý den, zajistěte si zítřejší Expres."

Teprve následující den, kdy si redakce již uvědomila svoji chybu, otiskuje před materiálem slova: "V Praze údajně "pobíhá" stovka kopií tohoto materiálu. Redakce se se všemi jeho pasážemi neztotožňuje, přesto ho čtenářům předkládá pro jeho zajímavost. Dnes již naštěstí přetištění samizdatu není nic mimořádného."

Závěrem k problematice Středočeského Expresu: Budeme se muset smířit s tím, že svoboda slova dá prostor i informacím a názorům, které nebudou přát pozitivním změnám ve společnosti. Tato svoboda dává prostor i bulvárním časopisům, jež neusilují o vzdělávání a osvětu či komplexní informování čtenáře, ale které vycházejí vstříc touhám čtenáře po senzaci, po jednoduché až primitivní zjednodušené informaci. Můžeme s nimi nesouhlasit, můžeme být v politické opozici vůči jejich postojům a cílům, ale nemůžeme je zakazovat, neboť svoboda tisku je takové povahy, že z ní nelze dělat výjimky.

Aby tato svoboda tisku neškodila společnosti a nepoškozovala občany, o to se musí postarat zákon a především jeho aplikace. Každé porušení zákona, každá lež či zkreslování pravdy se musí vydavateli a šéfredaktorovi "nevyplatit". Československé zákonodárství je tomu třeba přizpůsobit - zkušenost Středočeského Expresu v tomto ohledu může být cenným podnětem.

Jsou tu však ještě jemnější nuance a jednotlivosti, které se vyskytují v novinářské praxi, prohřešky, které zákon postihnout nemůže. Zde by pak měla nastoupit kolektivní odpovědnost novinářů vedená zájmem co nejlépe sloužit veřejnosti, jejíž zásady mohou být vyjádřeny v již zmíněném etickém kodexu. Tento kodex sice nemá právní relevanci, je spíše morální výzvou a imperativem, a může sloužit pouze jedinému: morálnímu odsouzení viníka a případně jeho vyloučení z profesních svazů. Syndikát má proto pouze jediné právo - nestrašit prokurátory, ale postavit na pranýř novináře, kteří se nesporně a dokazatelně proviňují vůči etice novinářské práce a v krajním případě je ze Syndikátu vyloučit.

Odhlédneme-li od faktu zveřejnění materiálu M.Dolejšího a od vcelku zřetelé tendence dávat prostor extrémním postojům (což jest u bulvárního tisku sice běžné, nelze však nevidět politické pozadí této věci), pak Středočeský Expres vcelku dodržuje základní pravidla novinářské práce, což se ovšem nedá říci o jeho bulvárním "kolegovi" Špíglu, a proto jeho rozboru věnuji zvláštní kapitolu.

Špígl a novinářská etika

Jak už jsem se zmínil v úvodu, Špígl se rozhodl v současné konkurenci periodického tisku etablovat jako "politický bulvár" a hned od počátku si zvolil za cíl svých útoků vládní místa a předsedu federální vlády Mariana Čalfu. Zřejmě věděl, že vedle již zavedeného Expresu se musí něčím odlišit, něčím "chytit" u čtenářů. Znovu opakuji: ať se nám to líbí nebo nelíbí - i to sebou nese svoboda tisku. Jinou otázkou je, zda se k tomuto boji používají čestné nebo nečestné zbraně. Zde proto použiji opět srovnání s americkými kodexy, které vyjadřují nejen morální, ale i profesionální zásady novinářské praxe.

Jednou z nejdůležitějších zásad demokratické žurnalistiky je zásada nestrannosti (impartiality), která výslovně praví, že se musí činit "jasné rozlišování mezi zpravodajskými informacemi (news report) a vyjádřením názoru. Zpravodajské informace musí být oproštěny všech osobních názorů nebo předpojatostí všeho druhu..." (Canon of Journalism, The American Society of Newspaper Editors).

V jiném kodexu je tato zásada zařazena pod kategorii přesnosti a objektivity (accuracy and objectivity): "5. Je dobrým zvykem činit jasné rozlišení mezi zpravodajskou informací (news report) a vyjádřením názoru. Zpravodajská informace by měla být prosta názoru nebo předpojatosti a měla by vylíčit všechny stránky sporného problému." (Code of Ethics, Society of Professional Journalists)

Abychom byli objektivní, je třeba říci, že ne všichni naši novináři se tímto pravidlem řídí. Jsou často pouhými "reproduktory" cizích, mnohdy neověřených a nezkonfrontovaných názorů a informací, aniž je to z článku vždy patrné. Špígl je však "mistrem" ve splétání objektivních informací a subjektivních názorů, které často i přemýšlivý čtenář těžko odlišuje.

To by ovšem nebylo to nejhorší. Řada vyslovených názorů je však záměrně zkreslována, nejsou prověřovány, je falšován jejich původ a především je celkovým uvedením - zvláště titulky - deformován. K tomu opět jeden z etických kodexů: "4. Novinové titulky by měly být plně ospravedlněny obsahem článků, jež následují..."

Soupis všech hlavních titulků Špíglu za měsíc říjen je uveden ve zvláštní příloze. Jsou mezi nimi i takové, že jen okrajově - pokud vůbec - korespondují s obsahem článků:

Špígl si libuje v oslovování vládních funkcionářů v titulcích i tam, kde článek pojednává problém na jiné úrovni, jako např. v číslech 15 "Premiér Čalfa k tomu mlčí" (přetištění informace z listu Sudetendeutsche Post), 22 "Pánům Čalfovi a Schwarzenbergovi" (protestní dopis východočeských TJ, jehož adresát není v textu uveden), 29 "Lidem v Chodově primátor nepomohl" (případ problémů Chodova bez přímé vazby na primátora) atd.

Byl bych nerad, aby toto uvádění příkladů sklouzlo do nechvalně známých "analýz" někdejšího FÚTI a proto ponechávám stranou interpretaci záměrů či cílů redakční politiky. Zmíním se pouze o dvou případech evidentní lži, kterou je matena veřejnost, a to v případě rozhovoru s ministrem Bojarem a generálem Lorencem.

Jak už bylo uvedeno, v čísle 11 byl hlavním materiálem rozhovor s ministrem Bojarem pod titulkem Bezradný ministr zdravotnictví. Lidové noviny, které se problému bulvárního tisku věnovaly článkem B.Osvaldové "Táto, mámo, bulvár je tu", v závěrečném P.S. uvádějí:

"Jedenácté číslo Špíglu uveřejnilo rozhovor s ministrem zdravotnictví pod palcovým titulkem "Bezradný ministr zdravotnictví". Proč je český ministr bezradný se v dalším textu nepraví. Copak o to. MUDr. Bojar však Špíglu žádný rozhovor neposkytl. Neautorizoval ho a žádá vysvětlení, kde ho redaktoři Špíglu vzali. Velmi se podobá tomu, který natáčelo Radiofórum. "Už to začíná...""

V pátek, o dva dny později v materiálu "Opět v jednom šiku" s podtitulem "Ministr byl na koberečku?" značka -p- vyvrací toto tvrzení tím, že prý ministr Bojar opravoval sloupcové korektury v budově ČNR, tyto sloupcové korektury jsou v redakci k dispozici. O tom, jak to bylo, asi nejlépe bude vědět samotný ministr Bojar, jehož dopis ze soboty 3.11. uvádím ve zvláštní příloze. Komukoli z redakce Špíglu rozhovor neposkytl, s určitostí se jedná o část delšího rozhovoru, který poskytl redaktoru Čs.rozhlasu, aniž byl rozhovor odvysílán. Korekturu textu provedl a byl telefonicky ujištěn, že k rozhovoru se připojí vysvětlení o jeho původu. Nebylo a ještě ke všemu dostal rozhovor "nestranný" nadpis. Další podrobnosti uvádí dopis. Vyplývá z něho, že šéfredaktor Froněk nedodržuje nejen novinářská, ale i elementární lidská pravidla slušnosti.

Dalším podvodem na čtenáři je série tří rozhovorů s generálem Lorencem v číslech 21, 23, 24. Jako v jiných případech je spojeno pravdivé s pravděpodobným a nepravdivým. Šéfredaktor Froněk skutečně s generálem Lorencem hovořil, ale ještě jako redaktor Svobodného slova v první polovině roku. Vyvolává se zde zdání, že rozhovor je současný. Druhá část je doslova uvedena:

"Dnes uveřejňujeme druhou část rozhovoru s bývalým prvním náměstkem FMV generálem ing. A. Lorencem, CSc., který nám poskytl ve věznici v Praze na Pankráci. Veřejnost hodně hovoří o pozadí loňského 17. listopadu. Jaké bylo, kdo v něm hrál hlavní roli...? Nesměřují nitky do Moskvy...?"

V uvedení třetí části se říká: "...co tomu říká generál Lorenc, s nímž dnes už potřetí hovoříme...?"

Pravdou jest, že žádný redaktor Špíglu s generálem Lorencem v pankrácké věznici na podzim nehovořil!! Tuto skutečnost potvrdil hlavní vojenský prokurátor pplk. JUDr. Miroslav Kříženecký při setkání s redaktory Lidových a Zemědělských novin.

Teprve podrobnější textová analýza by dala vysvětlení, jak byl rozhovor kompilován, do jaké míry byly v něm využity dva rozhovory generála Lorence britskému listu Independent, přičemž ten první nebyl vůbec veřejně publikován. V těchto souvislostech pak skutečně pozoruhodně zní odpověď šéfredaktora Froňka v čísle 30: "Noviny mají sloužit pravdě."

Z otištěných materiálů Špíglu lze vysledovat i novinářskou metodu jejich redaktorů. Velmi často se odvolávají na současný tiskový zákon § 13, který praví:

"(1) Státní orgány a organizace, vědecké a kulturní instituce a hospodářské organizace jsou povinny poskytovat šéfredaktorům i ostatním redaktorům v rozsahu jejich pověření informace nezbytné pro pravdivé, včasné a všestranné informování veřejnosti nebo jim umožnit přístup k takovým informacím."

K tomu § 14 dodává: "(1) Státní orgány a organizace, vědecké a kulturní instituce a hospodářské organizace jsou povinny zaujmout do jednoho měsíce stanovisko k důležitým společensky prospěšným návrhům, doporučením a podnětům a závažné společenské kritice, které byly uveřejněny v periodickém tisku nebo v jiném hromadném informačním prostředku a na něž byly šéfredaktorem výslovně upozorněny..."

A tak jsou ministři a státní instituce bombardovány veřejnými výzvami Špíglu i dotazy k zodpovězení nastolených otázek. Nic proti tomu, kdyby poskytnuté odpovědi nebyly skandalizovány nepatřičnými titulky a dovětky. Nevyhnul se jim ani ministr Klaus, když odpovědi tiskového tajemníka FMF Miroslava Zámečníka na dotazy Špíglu byly "zarámovány" do titulku "Ministr Klaus (ne)odpovídá Špíglu" s podtitulem "K soudruhu Čalfovi se předseda OF nevyjadřuje". Zde je možno dodat, že ministr Klaus reagoval odpovídajícím způsobem, tj. odpověděl prostřednictvím svého tiskového tajemníka a slušným způsobem vyslovil svůj názor na Špígl jako na list, který je "neseriózní a který nepíše pravdu".

Kdybychom chtěli klasifikovat další druh neseriózností, kterých se Špígl dopouští, lze se odvolat ještě na jeden článek etického kodexu amerických profesionálních novinářů:

"5. Novináři uznávají svoji odpovědnost za to, že poskytují informované analýzy, komentáře a redakční názory o veřejných událostech a otázkách. Akceptují závazek předkládat takové materiály od jedinců, jejichž kompetence, zkušenost a úsudek je k tomu kvalifikují..."

Tento článek se sice vztahuje především na redakční komentáře, ale implikuje jednu důležitou zásadu: novinář by měl používat pouze seriózní zdroje informací, tj. lidí věrohodných, informovaných, kvalifikovaných. Tuto zásadu ve velkém porušil Středočeský Expres otištěním materiálu M.Dolejšího, Špígl ji však porušuje častokrát v malém, když se odvolává na zdroj typu "jedna paní povídala" a umisťuje jej do článků podle svého záměru.

V praxi demokratických médií bývá zvykem, že pro věrohodnost je každý názor, každá replika či citovaná informace doložena jménem toho, kdo ji poskytuje. Jen vyjímečně lze uvést "dotyčný odmítl být jmenován", ale i pak se snaží novinář naznačit některé identifikační podrobnosti (muž, žena, věk, zaměstnání atd.). Špíglu zřejmě na podobné věrohodnosti příliš nezáleží a často citace neidentifikuje.

Klasickým případem je zakončení článku v čísle 26 "Hájí Syndikát novináře dostatečně?" kde jako argument proti Syndikátu se uvádí, že "jeden člen požádal... dr.Navaru...ten neodpověděl...atd.". Kdo a v jaké záležitosti - to pro Špígl není důležité, hlavní je navození požadovaného dojmu.

Otázkou je, jak se bránit podobným metodám bulvárního tisku. Zákon postihuje jen některé z nich. Tak například když číslo 14 v článku "Kolik funkcí unese jeden člověk" zpochybnilo schopnost Petra Uhla vykonávat dobře svůj úřad ředitele ČTK, Petr Uhl promptně požádal o tiskovou opravu, která byla otištěna v čísle 18, i když si Špígl neodpustil dovětek: "Není pravda, že je pravda..." Jak už bylo konstatováno, jednak ne každý postupuje takto pohotově, jednak jsou zde případy, které takto řešit nelze (např. pochybuji o tom, že generál Lorenc by žádal uvedení okolností svého rozhovoru na pravou míru).

A tak zbývá jediná cesta - postavit podobné metody před soud veřejnosti, a to přímo na stránkách tisku, zvláště tam, kde jde o závažnější případy, jež běžný čtenář těžko odhalí. Je třeba konfrontovat slova komentářů Špíglu s fakty, pohotově reagovat a věřit, že čtenářská veřejnost si ten správný úsudek učiní sama. Jiné cesty není, i když se mohou vyskytnout případy, kdy je skutečně lepší "nešpinit si ruce" polemikami, které bulvární tisk s oblibou vyhledává.

To vše je možné ovšem jedině za předpokladu kvalitní a odpovědné práce novinářů v ostatních redakcích, které nebudou litovat námahy a úmorného prověřování faktů s cílem dobrat se pravdy, objektivně, nestranně a pravdivě informovat veřejnost. Je jasné, že věci neprospěje, když partner v polemice se zachová stejně neseriózně jako bulvární poledník, tj. zveřejní neověřená či nepravdivá fakta, jak se stalo v případě 31. čísla časopisu Respekt (a bohužel to není v Respektu ojedinělý případ), kdy redaktorce Kateřině Perknerové bylo neprávem přisouzeno spoluautorství pořadu o F.Stárkovi.

Jenom v seriózně vedených polemikách, jež omezí osočování a hanlivé přívlastky ve prospěch bohatšího využívání věcných argumentů, se dá nejen usvědčit lživý bulvár (což neznamená, že jsem zaujat proti bulváru a že by se proti bulváru jako takovému mělo za každou cenu bojovat), ale dá se také pokročit dále v diskusích o tom, co znamená vlastně svoboda tisku vůbec a svobodný tisk zvlášť.

A jedině tak bude možné Kateřině Perknerové, která se vžívá do role Johanky z Arcu naší žurnalistiky, dokázat neserióznost jejího počínání a přesvědčit ji, že nemá pravdu, když formuluje roli novináře prioritně jako bojovníka proti "všem nahoře", vládnoucím a mocným (viz její komentář 15.11. inspirovaný filmem Sedmá velmoc).

Jedině tak dojdeme k poznání, které mají vyspělé demokratické společnosti již dávno zažité, že svoboda tisku je - i při všech nepříjemnostech, které to sebou přináší - nezbytná a životně důležitá věc, která slouží především jako nástroj zpětné vazby při fungování moderní vyspělé demokratické společnosti, a že tato zpětná vazba musí fungovat pro něco a nikoli výhradně proti něčemu či někomu, ať jsou politické názory jednotlivých novinářů sebevíc rozdílné.

16.11.1990

PhDr. Milan Šmíd, Fakulta sociálních věd UK, Smetanovo náb.6, Praha 1

Příloha 1:

Society of Professional Journalists

CODE OF ETHICS
SOCIETY of Professional Journalists, believes, that duty of journalists is to serve the truth.
We BELIEVE the agencies of mass communication are carriers of public discussion and information, acting on the Constitutional mandate and freedom to learn and report the facts.
We BELIEVE in public enlightenment as the forerunner of justice, and in our Constitutional role to seek the truth as part of the public's right to know the truth.
We BELIEVE those responsibilities carry obligations that require journalists to perform with intelligence, objectivity, accuracy, and fairness.
To these ends, we declare acceptance of the standards of practice here set forth:

I. RESPONSIBILITY:
The public's right to know of events of public importance and interest is the overriding mission of the mass media. The purpose of distributing news and enlightened opinion is to serve the general welfare. Journalists who use their professional status as representatives of the public for selfish or other unworthy motives violate a high trust.

II. FREEDOM OF THE PRESS:
Freedom of the press is to be guarded as an inalienable right of people in a free society. It carries with it the freedom and the responsibility to discuss, question, and challenge actions and utterances of our government and of our public and private institutions. Journalists uphold the right to speak unpopular opinions and the privilege to agree with the majority.

III. ETHICS:
Journalists must be free of obligation to any interest other than the public's right to know the truth.
1. Gifts, favours, free travel, special treatment or privileges can compromise the integrity of journalists and their employers. Nothing of value should be accepted.
2. Secondary employment, political involvement, holding public office, and service in community organizations should be avoided if it compromises the integrity of journalists and their employers. Journalists and their employers should conduct their personal lives in a manner that protect them from conflict of interest, real or apparent. Their responsibilities to the public are paramount. That is nature of their profession.
3. So-called news communications from private sources should not be published or broadcast without substantiation of their claims to news values.
4. Journalists will seek news that serves the public interest, despite the obstacles. They will make constant efforts to assure that the public's business is conducted in public and the public records are open to public inspection.
5. Journalists acknowledge the newsman's ethic of protecting confidential sources of information.
6. Plagiarism is dishonest and unacceptable.

IV. ACCURACY AND OBJECTIVITY:
Good faith with the public is the foundation of all worthy journalism.
1. Truth is our ultimate goal.
2. Objectivity in reporting the news is another goal that serves as the mark of an experienced professional. It is a standard of performance toward which we strive. We honour those who achieve it.
3. There is no excuse for inaccuracies or lack of thoroughness.
4. Newspaper headlines should be fully warranted by the contents of the articles they accompany. Photographs and telecasts should give an accurate picture of an event and not highlight an incident out of context.
5. Sound practice makes clear distinction between news reports and expressions of opinion. News reports should be free of opinion or bias and represent all sides of an issue.
6. Partisanship in editorial comment that knowingly departs from the truth violates the spirit of American journalism.
7. Journalists recognize their responsibility for offering informed analysis, comment, and editorial opinion on public events and issues. They accept the obligation to present such material by individuals whose competence, experience, and judgment qualify them for it.
8. Special articles or presentations devoted to advocacy or the writer's own conclusions and interpretations should be labeled as such.

V. FAIR PLAY:
Journalist at all times will show respect for the dignity, privacy, rights, and well-being of people encountered in the course of gathering and presenting the news.
1. The news media should not communicate unofficial charges affecting reputation or moral character without giving the accused a chance to reply.
2. The news media must guard against invading a person's right to privacy.
3.The media should not pander to morbid curiosity about detail of vice and crime.
4. It is the duty of news media to make prompt and complete correction of their errors.
5. Journalists should be accountable to the public for their reports and the public should be encouraged to voice its grievances against the media. Open dialogue with our readers, viewers, and listeners should be fostered.

VI. MUTUAL TRUST:
Adherence to this code is intended to preserve and strengthen the bond of mutual trust and respect between American journalists and the American people.
The Society shall - by programs of education and other means - encourage individual journalists to adhere to these tenets, and shall encourage journalistic publications and broadcasters to recognize their responsibility to frames codes of ethics in concert with their employees to serve as guidelines in furthering these goals.

Adopted 1926, revised 1973, 1984, 1987.

Poznámka mš červenec 2003: Society of Professional Journalist přijala v roce 1966 nový etický kodex, jehož znění je jiné, než uvádí tato příloha

Příloha 2:

Dopis ministra zdravotnictví M.Bojara z 3.11.1990

Vážení,

ač mne celá záležitost příliš netěší, nezbývá mi, než abych se potřetí pokusil uvést některá z tvrzení, zveřejněných v poledníku Špígl na pravou míru. Nutí mne k tomu sloupek ze včerejšího čísla, nadepsaný Ministr byl na koberečku?

Pro pochopení celé situace uvedu základní fakta. Ve Špíglu č.11/1990 byl zveřejněn rozhovor o stavu našeho zdravotnictví, nadepsaný Bezradný ministr. Onen rozhovor nebyl nikdy poskytnut komukoli z redakce Špíglu a pan šéfredaktor, vydavatel Froněk byl o této skutečnosti informován mnou osobně a dodatečně i telefonicky.

Upozornil jsem ho na to, že tvrzení redakce, že jsem poskytl jejich redaktoru /?/ na chodbě v ČNR bylo naprosto nepravdivé. Seznámil jsem pana šéfredaktora s tím, že se jedná s určitostí o část delšího rozhovoru, který jsem poskytl na sklonku září 1990 redaktoru Čs. rozhlasu, který tvrdil, že do týdne bude rozhovor odvysílán v Radiofóru. Nestalo se tak a po pěti týdnech mi byl s nepřijatelnou báchorkou poslán k autorizaci. Ohradil jsem se proti pohádkám o původu interview. Pan šéfredaktor se omluvil.

Provedl jsem doma - ve večerních hodinách - korekturu textu, a to i přes výhrady svých spolupracovníků, kteří Špígl již znali a nesouhlasili s jeho orientací. Měl jsem za to, že nemám důvodů apriori k listu přistupovat odmítavě. Byl to navíc přímo šéfredaktor listu, který mne telefonicky ujistil, že k rozhovoru připojí i vysvětlení o původu rozhovoru. Stejný požadavek jsem připojil - zcela jednoznačně formulovaný - i ke sloupkové korektuře. Namísto přislíbeného a mnou požadovaného vysvětlení, zvolila redakce naprosto "nestranný" nadpis, který byl příčinou kritiky článku ze strany některých lékařů, kteří ho považovali za neomalenost. Poukazovali na naprostý nesoulad obsahu článku s křiklavým nadpisem.

Budiž. Včerejší sloupek se však dopouští dalších nepřesností. Pokračuje v manipulaci s fakty, když tvrdí, že jsem sloupkovou korekturu opravil v budově ČNR. Již podruhé se objevuje báchorka o ČNR. Zřejmě proto, aby dodala váhu nepravdivému tvrzení.

Za závažnější však považuji skutečnost, že značka -p- spojuje velice zvláštním způsobem článek PhDr B.Osvaldové s mým údajným pokáráním Občanským fórem, před nímž mám mít pořádný strach. Pro zvýšení politické aktuálnosti sloupku pak bez jakékoli prokazatelné souvislosti přechází do úvah o perzekučním syndromu pana P. Uhla a tvrzení, že nad totalitu není. Ani s KC OF ani s P.Uhlem jsem nejednal.

Panu šéfredaktoru Froňkovi jsem odesílal dopis, v němž jsem se ohražoval proti nedodržení naší domluvy a poukazoval na nepřípadnost nadpisu celého článku, který jsem jako celek skutečně neautorizoval. O nadpisu a dalším komentáři v podtitulu jsem se dozvěděl až z prvé stránky Špíglu, ještě před aférou podmíněnou zveřejněním úvah pana Dolejšího.

Uvádím vše proto, aby si mohl čtenář sám udělat představu, jakým způsobem redakce Špíglu získává materiály a jak neseriózně pracuje.

Pro sebe jsem vyvodil jediný možný závěr. Pravdu měli mí spolupracovníci, když se stavěli odmítavě vůči zveřejnění rozhovoru v listu Špígl. S redaktory, pracujícími pro listy podobného zaměření, nebudu v budoucnosti jednat. Postup redakce Špíglu by mi měl sloužit jako dostatečné varování. Na to upozorním své kolegy i přátele, pokud nedošli k podobnému závěru na základě událostí posledních dvou týdnů.

S pozdravem MUDr Martin Bojar, CSc.

Příloha 3:

Hlavní titulky první strany deníku Špígl - čísla 1-30
1. PREMIÉR PŘEDSEDOU CZV KSČ
2. AFÉRY S BYTY PREMIÉRA ČALFY
3. SIGNÁL K PALÁCOVÉ REVOLUCI (prohlášení studentů, rozhovor s Dienstbierem mladším)
4. BYDLÍ NA ÚTRATY LIDU (ubytování poslanců)
5. PŘÍSNĚ TAJNÁ VÝPOVĚĎ ZIFČÁKA
6. BUDE PATŘIT PRAHA MAFIÁNŮM
7. ROZPORNÁ SVĚDECTVÍ O VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ (spory o účast M.Štěpána na řízení represivních zásahů)
8. USNESENÍ VLÁDY NEMÁ CENU (o problému opravy domu v Praze 4)
9. SVOBODNOU EVROPU VYDÍRAJÍ (problémy s budovami, nájemným)
10. VE VEDENÍ ÚRD STÁLE STEJNÍ LIDÉ (o radě družstev)
11. BEZRADNÝ MINISTR ZDRAVOTNICTVÍ ("rozhovor" s M.Bojarem)
12. MAJÍ SE LIDÉ SOUDIT S PREMIÉREM ČALFOU? (problém informovanosti)
13. MAJÍ SE LIDÉ SOUDIT S PREZIDENTEM HAVLEM (opět problém vyřizování stížností, rozhovor s min.Kořínkovou)
14. OBČANSKÝ TRIBUNÁL POLEDNÍHO ŠPÍGLU (výzva ke stížnostem, jako první postaven na pranýř V.Bilak)
15. MINISTR UHDE U KULATÉHO STOLU (problém Národního divadla)
16. JAK SE RODIL 17. LISTOPAD (stylizovaná výpověď Zifčáka)
17. chybí
18. DRUHÝ OMYL MINISTRYNĚ BUREŠOVÉ? (výměna náčelníka SNV ČR)
19. TEMELÍN - KRAKATAU
20. NEVTRHNOU VĚZNI DO CENTRA PRAHY
21. MINISTR KLAUS (NE)ODPOVÍDÁ ŠPÍGLU (písemné stanovisko mluvčího min.financí)
22. V.HAVEL ŘÍZEN Z VÍSKY NA MORAVĚ (rozhovor s Hegenbartem na základě zprávy M.Dolejšího)
23. OSTUDA ČESKÉ ŽURNALISTIKY (K.Perknerová, polemika s Respektem)
24. PAMFLET STRČIL V.HAVLA DO ZEDNÁŘSKÉ LÓŽE (reakce na M.Dolejšího)
25. OHROMNÉ ŠKODY VZPOURAMI VĚZŇŮ (písemná odpověď min.spravedlnosti o situaci v SNV)
26. DVĚ "AKCIOVKY" V MELANTRICHU
27. HÁJÍ SYNDIKÁT NOVINÁŘE DOSTATEČNĚ?
28. PERSKÝ ZÁLIV JINÝMA OČIMA (rozhovor s iráckým velvyslancem v Praze)
29. LIDEM V CHODOVĚ PRIMÁTOR NEPOMOHL
30. FRONĚK - POLICAJT NEBO ROŠŤÁK?