zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
8.4.2003 | RUBRIKA: Listárna Louče |
Záznam diskuse Tomáš Pecina vs. Petr Pleva
Před týdnem 2.4. uvedla Louč dva e-maily ke komentáři novely zákona o R a TV poplatku. V duchu zásady "Audiatur et altera pars - budiž slyšena i druhá strana" nyní Louč na žádost Tomáše Peciny zveřejňuje záznam korespondence vedený s poslancem Petrem Plevou.
Od: "Tomas Pecina" <tomas@pecina.cz>
Komu: "Milan Šmíd" <smid@mbox.fsv.cuni.cz>
Věc: Louc
Datum odeslání: Fri, 2 Apr 2004 01:36:50 +0200
Poštovní prog.: Microsoft Outlook Express 6.00.2800.1158
Pane Šmíde,
legrace je v něčem jiném: podle zákona totiž stačí, abyste žil ve společné domácnosti s aspoň jednou další osobou, a nelze Vás za neplacení postihnout, protože nemáte zákonnou možnost, jak zjistit, jestli tato druhá osoba poplatek platí nebo ne. U soudu řeknete, že jste si myslel, že ten druhý platí, a ten druhý řekne to samé o Vás - a jste z obliga, protože do evidence poplatníků nemáte přístup.
Zdraví, T.P.
Vážený pane Šmíde,
k zákonu o rozhlasových a televizních poplatcích se na Louči ocitl nesmysl, který si dovolím uvést na pravou míru.
Pan Pecina fabuluje nesmyslnou konstrukcí o osvobození z důvodu sdílení společné domácnosti. Zapomíná, že se nejedná o trestný čin, ale obligatorní povinnost, takže není třeba nikomu prokazovat úmysl. V případě zmíněném panem Pecinou by prostě zaplatili oba dva, včetně sankce.
S pozdravem Petr Pleva
P.S.: Ve vaší glose zmiňovanou dvojkolejnost poplatku Vám velmi rád osobně vysvětlím.
Vážený pane poslanče,
dovolím si stručně reagovat na Vaši repliku uveřejněnou v Louči Milana Šmída:
Společná domácnost, jak je tento pojem vymezen ustanovením § 115 občanského zákoníku, nemá právní subjektivitu, tj. nemůže být nositelem práv a povinností. Autor předlohy, zjevně u vědomí této skutečnosti, se tedy pokusil problém s poplatkovou povinností, která by měla dopadat na domácnost, vyřešit tím, že poplatkovou povinnost konstruoval jako universální a další členy poplatníkovy společné domácnosti od ní osvobodil.
Zde vzniká několik právních problémů, z nichž dva nejzávažnější spočívají a) v nerovnosti poplatníka a osoby z titulu sdílení společné domácnosti s poplatníkem od poplatku osvobozené, a b) v obecné nedostupnosti informací o tom, kdo splnil a kdo nesplnil poplatkovou povinnost.
Nevím, jak budou vypadat konkrétní poplatkové spory, jsem však pevně přesvědčen, že rozhodně nikoli tak, jak přepodkládáte, tj. že by poplatková povinnost (včetně případných sankcí) stíhala všechny členy společné domácnosti: jakmile by se totiž jeden člen domácnosti stal poplatníkem, ať dobrovolně nebo deklaratorním verdiktem soudu, ostatní se automaticky stávají osobami od poplatku osvobozenými, a protože soud nesmí při svém rozhodování dělat mezi členy domácnosti rozdíl (tj. nesmí si ze dvou nebo několika stejně zavázaných osob vybrat jednu a tu na úkor ostatních zvýhodnit), nemůže takový rozsudek vůbec vynést. V úvahu by snad připadalo odsoudit členy společné domácnosti k solidární povinnosti úhrady poplatku, avšak tato modalita se v daňových a poplatkových řízeních nepoužívá, neboť postrádá zákonný podklad. Nu, uvidíme, jak si s tím soudy poradí.
Není to, mysím, zdaleka první případ, kdy sněmovní normotvorba zplodila pořádný právní zmetek a praxe měla co napravovat.
S pozdravem, T.P.
Vážený pane Šmíde,
odpovědi od poslance Pleva jsem se nedočkal, prosím tedy o zveřejnění mé repliky v Louči.
Díky, s pozdravem, T.P.