Komunisté a publicisté
co si libují v minulosti

Víkendový sjezd českých komunistů nepřekvapil. Když si přečtu svoji úvahu na dané téma napsanou před dvěma lety, nemusím na ní téměř nic měnit. Fakt, že to v sobotu nevyhrál Vojtěch Filip, ale současný předseda Miroslav Grebeníček, hodnotím kladně, neboť, jak jsem už kdysi napsal, populistický demagog Filip „se mi zdá být pro budoucnost větším nebezpečím než Miroslav Grebeníček, protože ten má přitažlivost jen pro „skalní“ komunisty a jeho appeal směrem k širší veřejnosti je dosti omezený.“

Podle mého názoru Grebeníčka ve funkci udržely nejen volební preference KSČM nebo odměna za to, že „vyvedl stranu z krize“, ale prostá vypočítavá finanční kalkulace delegátů sjezdu spoléhajících se na 100 000 členů platících příspěvky, kterým Grebeníček umí podkuřovat, a kteří by stranu opustili v okamžiku, kdyby se vydala na cestu reforem.

Poměrně vysoké preference KSČM vidím nikoli jako projev síly této strany, jako spíše důsledek slabosti levostředové vládní, ale i pravicově opoziční, politiky ve vztahu k veřejnosti. Navíc se domnívám, že namísto primitivního antikomunistického pokřikování by se naši publicisté měli více zaměřit na program KSČM s názvem Naděje pro Českou republiku.

Je až s podivem, že tato snůška líbivých slibů a frází zůstává stranou analýzy, jež by odhalovala jejich utopičnost a nereálnost v podmínkách praktického života. Jenže našim žurnalistům lépe vyhovují efektní, ale nicneříkající antikomunistické bonmoty.

Chápu, že pro Karla Steigerwalda je pohodlnější produkovat nekonečné variace dvacet let starých myšlenkových schémat, aniž by byl schopen provést nějakou moderní politologickou analýzu. Ona se totiž jeho neznalost historie a základních politických faktů v bonmotech a metaforách spíše ztratí. (Již několikrát jsem Steigerwaldovy vzdělanostní mezery prokazoval zde nebo tady, dnes přidávám další příklad).

Již méně chápu Jiřího Dědečka (Poslední slovo: Konec přetvářky, LN 17.5.), kterému vadí, že sjezd opoziční strany s druhými nejvyššími preferencemi dostal přiměřený prostor v televizním zpravodajství demokratického státu. Někdy si od něj nechám vysvětlit, čím by se jeho moralizující cenzura odlišovala od cenzury komunistické totalitní ideologie. Vždyť také ona se zaštiťovala morálními imperativy.

Nevím, proč Karel Kříž, namísto toho, aby, věren své profesi ekonoma, kvalifikovaně rozdrtil napadrť nesmyslně utopický ekonomický program KSČM, cítí větší potřebu polemizovat s rozhovorem českého eurokomisaře Pavla Teličky (MF Dnes 18.5.: Pavel Telička: oblíbený komisař i věrný syn nomenklatury), se závěrem, že to asi bude „komunistický parchant“ (čtenář prý posoudí sám). Nějaké vysvětlení, proč se tedy Telička dostal do čela žebříčků popularity českých politiků, však Kříž zůstává čtenáři dlužen.

Problém generace publicistů, jejichž vědomí formoval v 70. a 80. letech odpor proti normalizačnímu double-speaku, vzpoura proti oportunismu jejich otců a odpor proti šikanám vševládnoucí totalitní moci KSČ, spočívá v tom, že jsou schopni vymezovat se převážně negativně a již méně pozitivně. Raději žijí ve svém jednoduchém a černobíle rozděleném světě minulosti, porovnání se se složitostmi současného světa je znervózňuje, a když nevědí kudy kam, tak se uchylují do bezpečí osvědčených šablon minulosti.

Jejich dalším problémem je to, že jim totalitní režim upřel vzdělání, poznání dějin, takže jim chybí nejen světový, ale i evropský rozhled. Namísto toho, aby se nechali inspirovat zkušenostmi a myšlenkovými proudy demokratického světa druhé poloviny 20. století, na základech své negace komunismu si kutilsky podomácku konstruují vlastní provinční myšlenkový svět, tíhnoucí k libertinismu a překonaným politickým teoriím 19. století.

Příkladem budiž prezidentův poradce Ladislav Jakl, jenž se tento týden vyznamenal tvrzením, že zákonné ustanovení o indexaci poplatků je „naprostým popřením demokracie“ (MF Dnes 19.5: Poplatky: automat na peníze). Na jedné straně Jakl oprávněně volá po diskusi o veřejném sektoru, na straně druhé výsledek demokratického rozhodovacího procesu (ať už si o jeho úrovni myslíme cokoli), převtělený do zákonného ustanovení, nazve „nedemokratickým“. Jako bychom žili ještě za komunismu a jakoby neexistovala možnost v demokratické diskusi pokračovat, a přijaté rozhodnutí, pokud se neosvědčí, změnit. Také Jaklovy bonmoty jsem již vícekrát rozebíral a nevím, zda Hvížďalova polemika s Jaklem dostatečně odhalila jednorozměrnost Jaklova politického myšlení.

O úrovni historického vzdělání mladé generace českých publicistů svědčí i ekonomický komentář Michala Uryče-Gazdy v Hospodářských novinách 14.5. s titulkem: „Dva vousáči se v hrobě musí slastně obracet. Uryč-Gazda v něm využil bonmotu ekonoma Liberálního institutu Josefa Šímy, aby na jeho základě čtenářům sdělil, že vlastně i současná vláda jsou jacísi zakuklení komunisté. Doslova:: „... odkaz (Komunistického manifestu) je však živý nejen pro delegáty komunistického mejdanu.... Desatero vedoucí ke komunistické společnosti je v mnoha bodech prakticky splněno... Čeští komunisté, na jejichž stolech trůní hlavy nejen vousatých otců, ale i masových vrahů Lenina, Stalina a Maa, mohou být spokojeni. Ačkoliv nejsou ve vládě, dlouholetý program partaje plní.“

K tomu nemohu než opakovat, co jsem před časem napsal v Louči, když jsem polemizoval s Janem Jandourkem: „Ideje Komunistického manifestu jsou produktem kapitalismu první poloviny 19. století, na jehož pozadí by i takový Reagan nebo Thatcherová museli vypadat jako socialisté“. A tohle by snad mohli alespoň průměrně vzdělaní publicisté znát a pochopit.

Zkrátka ahistorismus některých komentářů, jejichž autoři suverénně soudí svět, o kterém buď nic nevědí nebo ho poznali jen letmo skrze deformující brýle ideologií a zjednodušených mýtů, je skutečně mimořádný. A tak mohu jenom opakovat to, co jsem ve vztahu ke KSČM napsal před dvěma lety:

„Nebezpečí, které dnes představuje sílící popularita KSČM, lze čelit jediným způsobem: diskutovat s ní nikoli na úrovni ideologických frází primitivního antikomunismu, ale věcnými argumenty. Nedávat šanci její sociální demagogii tím, že se používá demagogie antikomunistická.“

Začít by se mohlo u analýzy nereálnosti programu KSČM, nebo u odhalování skutečného charakteru této strany, jejíž funkcionáři zneužívají loajalitu svých skalních členů a nespokojenost voličů k zajištění vlastní pohodlné existence, ve které více než o nějaké ideje jde o zcela přízemní hmotné zájmy.

Jeden takový detail odhalil Karel Kotrba v Britských listech, kde se zmiňuje o epizodě ze zakládajícího sjezdu Evropské levice letos 8.-9. května. To, že KSČM z jednání odešla, prý způsobil nejen nesouhlas s definicí stalinismu v zakládajícím statutu, ale především fakt, že by jako člen EL musela platit do společné pokladny 10 euro za každou domácí členskou legitimaci, což by byla docela slušná částka, která by v domácí pokladně pak mohla chybět.