Mark Palmer a jeho (přikrášlené) vzpomínky

Marius Dragomir nás ve včerejších Lidových novinách informoval o svém rozhovoru s Markem Palmerem, někdejším šéfem Lauderova investičního konsorcia CEDC. Palmer se v něm zmínil o „neuvěřitelné aroganci“ nejmenovaného ředitele České televize, kterým byl samozřejmě Ivo Mathé, a se kterým se Palmer chtěl údajně dohodnout o budoucí spolupráci, k níž pak nedošlo. S napětím teď čekám, zda se k tomu Ivo Mathé ozve.

Tak, jak jsem Marka Palmera poznal já osobně, musím říci, že ten člověk toho o televizi moc nevěděl. Měl jsem tu čest s ním sedět v jednom panelu na lipském mediálním fóru na podzim roku 1993. Když tady Palmer čelil palbě otázek z pléna na to, jaká bude nová komerční televize v České republice, jeho odpovědi vyvolávaly v publiku smích. Neustále opakoval obecné fráze o kvalitní televizi, která vyjde vstříc divákům a podpoří svobodu projevu v bývalé komunistické zemi. Na otázku, jak by definoval onu kvalitu, nebyl schopen odpovědět.

Koneckonců i na oné památné první tiskové konferenci bezprostředně po udělení licence v prostorách Kafkovy nadace na Staroměstském náměstí v únoru 1993 se Palmer nijak nevyznamenal. Na otázky tady byl schopen odpovídat především Vladimír Železný a Ronald Fertig.

Nechci snižovat osobnostní kvality Marka Palmera, ale jsem toho názoru, že leží někde jinde, než ve znalosti televizního řemesla. Byl to spíše diplomat, muž, který snad dokázal navazovat kontakty a dělat PR projektům, jichž se účastnil, ale pokud vím, jejich realizaci nikdy nedokázal dotáhnout do nějakého úspěšného konce.

Svědkem mi budiž celé slavné investiční konsorcium CEDC (Central European Development Corporation), které nakonec bylo se ztrátou zlikvidováno, aby z něj zbyla jediná společnost – CME, tak dobře známá z našich arbitráží. Neúspěch CEDC ovšem nebránil tomu, aby si při jeho podnikání někteří lidé jako Gaspar, Severino či Palmer nepřišli na své, většinou na Lauderův účet.

Palmer fungoval v CME jako místopředseda správní rady do října 1996, kdy odešel se zlatým padákem v podobě konzultantské smlouvy na dva roky za 125 000 US dolarů ročně. Svoje akcie prodal někdy v letech 1998 až 1999. Dá se předpokládat, že na nich vydělal pár milionů, takže má do konce života vystaráno.

Od doby, co opustil CME, nechával o sobě vědět jako „demokratický aktivista“, dnes je místopředsedou správní rady nevládní instituce pro lidská práva Freedom House, člen správní rady univerzity ve Washingtonu, a vloni se svezl na antiteroristické vlně v USA, když vydal knihu Breaking the Real Axis of Evil: How to Oust the World's Last Dictators by 2025.

Ohřál si v ní i svoji osobní polívčičku, když zde připomíná, jak se jako americký ambasador v Budapešti účastnil protivládních demonstrací. Pokud vím, tak se to tehdejšímu ministru zahraničí Bakerovi příliš nelíbilo, stejně jako ten fakt, že Palmer si chtěl zároveň podržet jak velvyslanecký post, tak i šéfování nově vzniklého CEDC.

Někdy mám pocit, že pisatelé memoárů a vlastních životopisů spoléhají na amnézii svých současníků. Stačí se podívat na Palmerovy životopisy. Například tato vydavatelská poznámka, v níž se praví: „Mark Palmer, nazvaný deníkem the New York Times jako „nejaktivnější propagátor ekonomické a politické liberalizace .. jeden z prvních odvážných podnikatelů ve střední a východní Evropě po pádu Berlínské zdi, založil nezávislé celostátní televizní stanice v šesti zemích.“ Co k tomu dodat? Snad jedině to, že tu máme jednoho z dalších kandidátů paternity televize Nova.

Kupodivu také oficiální životopis na webové stránce State Departmentu je plný chvály, a objevuje se v něm věta: „Jako úspěšný podnikatel a investor od roku 1990 a jako prezident vlastní firmy si uvědomil obchodní potenciál přechodného období k demokracii.“ (“As a successful venture capitalist and investor from 1990 to the present, and president of his own company, he also has realized the potential of business in the transition to democracy.“)

O tom, jak Mark Palmer využíval nezkušenosti postkomunistických států na cestě k demokracii, kdysi popsal Jan Čulík v internetovém periodiku Marathon. Palmerovy „zkušenosti s veřejnoprávní televizí“ se omezují na jeden rok práce ve funkci asistent produkce v newyorské WNDT, dnešní WNET, která je součástí sítě neziskových stanic Public Broadcasting Service, a kterou Marius Dragomir nesprávně nazývá „veřejnoprávní“. Palmerovi bylo tehdy 22 let.

Detaily Palmerova životopisu jsem publikoval v článku, který vyšel v Hospodářských novinách před jedenácti lety, 10. února 1993, tedy bezprostředně po udělení licence TV Nova. Jeho nekrácený text uvádím ve zvláštní příloze Louče. Od té doby se mnohé změnilo. Téměř všechny v článku uvedené Lauderovy investiční plány, s výjimkou podnikání v médiích, se později buď neuskutečnily, nebo je Lauder později opustil.

O Palmerovi se zmínil nedávno Peter Hunčík v rozhovoru pro týdeník Euro, který jsem později v Louči opatřil vlastními komentáři.

DODATEK 24.6.2004: Ivo Mathé na článek v LN reagoval dopisem, který Louč zveřejnila jako svoji přílohu.