Když poslanci mění dresy
Německá historie stará 32 let

Po volbách do spolkového sněmu v SRN v září 1969 došlo k překvapení. Přestože vyhrála volby konzervativní pravice CDU/CSU, která v 496tičlenném Bundestagu získala 242 poslaneckých mandátů, k sociálním demokratům SPD (224 hlasů) se připojili liberálové s FDP (30 hlasů), což vedlo k tomu, že poprvé v historii Německa od roku 1930 se spolkovým kancléřem stal sociální demokrat, jmenovitě Willy Brandt.

Pravicově liberální svobodní demokraté FDP reprezentující zájmy německých průmyslových kruhů podpořili svoji účastí v sociálně liberální koalici navrhovaný program reforem a také Brandtovu východní politiku.

Krátce nato, v březnu 1970 se Brandt sešel s předsedou vlády NDR Willy Stophem v Erfurtu, v srpnu 1970 podepsali ministři zahraničí SRN a SSSR moskevskou smlouvu o nepoužití násilí a neporušitelnosti existujících hranic v Evropě. V prosinci 1970 následoval podpis polsko-německé smlouvy (dhm) s podobným obsahem.

(Pro úplnost uveďme, že soubor tzv. východních smluv, který do jisté míry nahrazoval chybějící mírovou smlouvu s poraženým Německem, byl později doplněn čtyřmocenskou dohodou o Berlíně (dhm), smlouvou mezi SRN a NDR z prosince 1992 a naposledy smlouvou s Československem (dhm) z prosince 1993.)

Vládní reformy a východní smlouvy, které posvětily výsledky druhé světové války, včetně posunu východní hranice Německa, byly pro některé koaliční poslance těžko stravitelné. V létě 1970 se poslanci FDP Erich Mende a Siegfried Zoglman distancovali od koaliční politiky tím, že vytvořili „Národní liberální akci“ NLA, do které se pokoušeli přetáhnout další nespokojence z řad FDP.

Když Zoglmanovi hrozilo vyloučení z FDP, přešel v říjnu 1970 k CDU/CSU a záhy ho následovali také jeho kolegové z FDP Erich Mende a Heinz Starke. Tito tři odpadlíci už v roce 1969 hlasovali proti Brandtově jmenování kancléřem, což tenkrát ještě nevadilo, protože poměr hlasů 254:242 byl takový, že „unesl“ tři občasné dezertéry. Když Zoglman, Mende a Starke přešli v roce 1970 k opozici, vládní koalice stále disponovala většinou 251 hlasů proti 245 opozičním mandátům.

Ratifikace východních smluv a ztráty volebních preferencí FDP však později situaci zkomplikovaly. V únoru 1972 opustil řady sociálních demokratů mluvčí slezského krajanského sdružení - landsmanšaftu Herbert Hupka. Většina se ztenčila na 250:246 a po volbách v Bádensku-Würtenbersku, ve kterých FDP silně ztratila, přešel z FDP do tábora CDU/CSU poslanec Wilhelm Helms.

Poměr koalice/opozice se změnil na 249:247 a vědělo se, že v koaličním táboře jsou další nespokojenci, kteří jsou ochotni proti Brandtově vládě hlasovat. Byli to poslanci FDP Knut von Kühlmann-Stumm a Gerhard Kienbaum. Tomu prvnímu se nelíbily východní smlouvy a tomu druhému rozpočtová politika vlády.

Opozice vedená Rainerem Balzerem se rozhodla přejít do útoku. Požádala spolkový sněm o vyslovení konstruktivní nedůvěry na základě 67. článku německé ústavy, který praví, že „spolkový sněm může vyslovit spolkovému kancléři nedůvěru jen tím, že většinou svých členů zvolí jeho nástupce a požádá spolkového prezidenta, aby spolkového kancléře propustil. Spolkový prezident musí žádosti vyhovět a zvolenou osobu jmenovat.“

Hlasování o novém kancléři Raineru Barzelovi se konalo 27. dubna 1972 a předcházelo mu horečné vyjednávání a složité manévry. Koalice nejprve chtěla při hlasování ze zasedací síně odejít, ale pak se zjistilo, že by to při tajném hlasování mohlo odradit a identifikovat případné odpadlíky z řad opozice. Na invalidních vozících byli přivezeni do sálu poslanci Karl Theodor Freiherr zu Guttenberg (CSU) a Hans Lemp (SPD). Již ráno svobodní demokrati FDP zjistili, že se jim nepodařilo přemluvit Kühlmanna-Stumma a Kienbauma, aby pro Barzela nehlasovali, přestože Kienbaumovi slíbili prosazovat rozpočtové změny podle jeho přání.

Při hlasování naprostá většina sociálních demokratů opustila sál. Když se nakonec sečetly hlasy, k velkému překvapení se zjistilo, že Brandtova vláda se u moci udržela, protože k jejímu svržení chyběly dva hlasy do ústavou vyžadovaného počtu 249 hlasů. Výsledek sčítání byl: 247 pro Barzela, 10 proti, 3 se zdrželi hlasování. Když poslanci FDP Kühlmann-Stumm, Kienbaum a Helms veřejně prohlásili, že hlasovali pro Barzela a proti Brandtovi, bylo jasné, že z opozičního tábora někdo zběhl.

O rok později, 4. června 1973, vyšel týdeník Spiegel s titulní stranou nesoucí nápis: „Muž, který hlasoval proti Barzelovi. Watergate v Bonnu?“. Spiegel informoval o tom, že poslanec za CDU Julius Steiner se jeho redaktorům přiznal, že hlasoval proti Barzelovi, ovšem nikoli ze zištných důvodů, ale „z politického přesvědčení.“

Redaktoři Spieglu i dalších novin se s tím nespokojili a pátrali po dalších podrobnostech případu. Vyskytlo se důvodné podezření, že za svůj hlas dostal Steiner od šéfa parlamentní frakce SPD Karl Wienanda peníze. Objevily se zvěsti o tom, že Wienand vykonával před hlasováním nátlak také na možné odpadlíky ve vlastních řadách SPD. Když byl Steiner zatlačen do kouta, prohlásil, že dostal od Wienanda „jen“ 50 000 marek.

Tato indiskrece měla politický podtext, směřovala proti SPD. Kdyby se uplácení sociálních demokratů potvrdilo, musel by z politického života odejít nejen Wienand, ale poškodilo by to hlavně stratéga SPD a důležitého muže v pozadí Herberta Wehnera. Parlamentní komise, která případ osm měsíců vyšetřovala, nakonec vyšetřování uzavřela, aniž došla k nějakému zjištění. Materiální důkazy chyběly, stála tady proti sobě pouze protichůdná Steinerova a Wienandova svědectví.

Historie hlasování o konstruktivní nedůvěře však měla pokračování, když se po roce 1989 otevřely archivy Stasi. Podle nich byl Josef Steiner placeným spolupracovníkem východoněmecké tajné policie. Ze zveřejněných dokumentů vyplynulo, že Steiner měl sklon k nadměrné konzumaci alkoholu, a že prý mohl být také double agentem, který měl styky ještě s francouzskou zpravodajskou službou a se západoněmeckou Bundesnachrichtendienst.

Jak už to bývá zvykem u senzačních odhalení z prostředí tajných služeb, žijící svědkové událostí mlží na všechny strany. Jeden z bývalých šéfů Stasi Markus Wolf se k podplacení Steinera hrdě přihlásil, což může i nemusí být pravda, neboť v podezření jsou i další osoby, které by Wolf existencí Steinera mohl chtít utajit. Wolf navíc tvrdí, že Steiner si nechal zaplatit 50 000 marek dvakrát, jednou od Wienanda, jednou od Stasi.

Je zajímavé, že němečtí politici se aféře uplacených poslanců z roku 1972 ve svých pamětech většinou vyhýbají. Nedočtete se o ní ani v česky přeložených pamětech bývalého spolkového kancléře Helmuta Schmidta „Na společné cestě“, ani v memoárech bývalého německého prezidenta Richarda Weizsäckera „Čtvero zastavení“. Přestože Weizsäcker vydal své paměti v druhé polovině 90. let, tvrdí v nich, že jména poslanců z opozičního tábora, kteří v dubnu 1972 hlasovali proti Barzelovi, „nejsou známa“.

Brandtově sociálně-liberální koalicí se nakonec podařilo moskevskou i varšavskou smlouvu i v oslabené sestavě protlačit parlamentem o měsíc později, 17. května 1972. Z jednacího sálu odešla opozice a 248 koaličních hlasů ke schválení stačilo.

Vzniklá patová situace v Bundestagu s poměrem hlasů 248:248 vedla kancléře Brandta k tomu, že požádal o vyslovení důvěry podle článku 68 Základního zákona SRN, jenž praví: „Pokud žádost spolkového kancléře o vyslovení důvěry nezíská většinu členů spolkového sněmu, pak může spolkový prezident na návrh spolkového kancléře v průběhu dvaceti jedna dnů spolkový sněm rozpustit.“

Když kancléř Brandt důvěru nedostal, protože koaliční poslanci se záměrně zdrželi hlasování, prezident Bundestag rozpustil a byly vypsány nové volby, které se konaly 19. listopadu 1972.

Sociální demokrati v nich vyhráli, s 45,8 procent hlasů se stali nejsilnější frakcí v Bundestagu, když CDU/CSU získala 44,9 procent hlasů a FDP 8,4 procenta.

Post Scriptum: Na základě zveřejněných dokumentů Stasi se dostal před soud také jednatel frakce SPD Karl Wienand, na kterého se našlo v archivech Stasi 400 záznamů. Přestože se sedmdesátiletý Wienand v roce 1996 bránil tím, že byl plukovníkem Stasi Völkelem „nevědomě vytěžován“, odsoudili ho na dva a půl roku a prezident Johannes Rau mu dal později milost. Jak jsem zjistil z monitoringu českého tisku, o tomto případu, který hýbal německou veřejností, se český čtenář dozvěděl jenom v krátké noticce. O tom, že by výše uvedenou německou parlamentní historii znali naši poslanci, silně pochybuji.

P.S. P.S. Internetové odkazy jsou převážně směrovány na webové stránky Německého historického muzea www.dhm.de/.