Dějiny televize jsou spojeny s olympijskými hrami možná více než s kteroukoli jinou světovou událostí. Byly to olympiády, které sloužily jako místo prezentace současné špičky televizních technologií, takže data olympiád mohou sloužit jako orientační body televizní historie.
Poprvé se televize objevila na Olympijských hrách v Berlíně v roce 1936. Chloubou tady byly tři elektronické kamery s ikonoskopem. Mohly však pracovat, jen když byly dobré světelné podmínky, nejlépe když svítilo slunce. Jedna z nich byla osazená metr šedesát dlouhým teleobjektivem. Další televizní kamery bez ikonoskopu exponovaly obraz na filmový pás, jenž se v průběhu krátké doby vyvolal a v přenosovém voze, na kterém kamera stála, proběhl snímačem, který rozkládal obraz ještě mechanicky, pomocí Nipkowova kotouče, do rastru pouhých 180 řádek. Historik Ansgar Diller (Rundfunk in Deutschland, DTV 1980, Band 2) cituje zprávu Reichs-Rundfunk-Gesellschaft, podle níž zhlédlo 138 hodin programu v 25 předváděcích sálech v Berlíně, dvou místech v Lipsku a jednom v Postupimi 162 228 diváků. (Není nad německou důkladnost.)
Televizní vysílání připravovali prý i Japonci pro olympiádu, která se měla konat v Tokiu v roce 1940. V roce 1939 však vypukla druhá světová válka a další olympijské soutěžení se konalo až v roce 1948 v Londýně.
Jak známo, ve Velké Británii televize vysílala už v letech 1936-1939. Pak nastala sedmiletá pauza vynucená válkou do června 1946, kdy BBC televizní vysílání obnovila. Bylo tedy přirozené, že v roce 1948 se na olympijském stadionu v Londýně objevily také televizní kamery. Televizní přenosy v rozsahu 64 hodin údajně sledovalo asi půl milionu diváků v Londýně a okolí do vzdálenosti 50 mil.
V Londýně se poprvé začalo mluvit o prodeji vysílacích práv. BBC slíbila organizačnímu výboru olympiády zaplatit jeden tisíc guineas (1 guinea = 21 šilinků, 1 libra = 20 šilinků), tehdy asi 3000 US dolarů. Vzhledem k obtížné finanční situaci BBC nakonec olympijský výbor na zaplacení této částky netrval.
Olympiáda v Helsinkách v roce 1952 proběhla bez televizních přenosů, Finsko tehdy ještě televizi nemělo.
Ne tak v australském Melbourne v roce 1956. Tento rok je datem zrodu místní australské televize, která se hned od začátku vyvíjela jako tzv. duální systém, v němž vedle sebe pracovala veřejnoprávní televize ABC a soukromé stanice Channel 7, Channel 9. Právě ta poslední jmenovaná urychlila kvůli olympiádě zahájení provozu, původně plánovaného až na rok 1957.
Menší drama se odehrálo kolem prodeje vysílacích práv. Připomeňme si, že v roce 1956 začaly americké sítě používat magnetický záznam firmy Ampex. Organizační výbor OH původně slíbil exkluzivní práva na olympiádu americké síti ABC, která chtěla záznamy sportovních přenosů dopravené letecky do USA využít v boji o diváka s konkurenčními sítěmi NBC a CBS. Právě tyto sítě exkluzivitu napadly a ze smlouvy nakonec sešlo.
Zároveň proběhla širší diskuse na téma prodeje vysílacích práv, při které zahraniční zástupci zpravodajského filmu (v kinech tehdy ještě kralovaly filmové žurnály) a televizních organizací tvrdily, že sport je vlastně událost jako každá jiná, a proto by se za zpravodajství ze sportovních akcí nemělo nic platit, zvláště když nic neplatí tisk a rozhlas.
Diskuse skončila tím, že na stadiony měly vstup povolen jen místní australské televizní stanice a filmoví kameramani vyrábějící oficiální olympijské zpravodajství. Do zahraničí se žádné televizní přenosy z Melbourne nedostaly, přestože už existovala technická možnost událost na magnetický záznam zapsat a transportovat ho do světa.
Primát mezinárodních olympijských přenosů si tedy o několik měsíců dříve, v lednu 1956, odnesla zimní olympiáda v italské Cortině d’Ampezzo. Do mezinárodních přenosů se tehdy zapojila i vznikající Československá televize. Podrobnosti jsem shrnul v článku Louče Akce Cortina. Televize se do olympijské historie tehdy zapsala také tím, že narušila úvodní ceremoniál, když bruslař nesoucí olympijskou pochodeň zakopl o natažený televizní kabel a upadl.
O dalších olympiádách jen stručně a heslovitě.
Řím 1960. Televizní obraz se přenášel do 18 evropských zemí, záznamy přenosů putovaly letecky do USA, Kanady a Japonska.
Zimní olympiáda 1960 ve Squaw Valley byla televizní událostí výhradně pro americké diváky, pro něž přímé přenosy (včetně dramatického hokejového utkání USA-Československo) zajišťovala síť CBS. IBM zde poprvé nasadila elektronický počítač na zpracování výsledků.
Tokio 1964. První olympiáda, která využila transoceánské satelitními přenosy. Připomeňme si, že první „televizní“ satelit Telstar byl vypuštěn v roce 1962 a v roce 1964 Američané umístili na geostacionární oběžnou dráhu telekomunikační družice typu Syncom. Již zimní olympiáda v Innsbrucku 1964 mohla televizní satelit využít, ale nakonec z toho sešlo, přes oceán se letecky posílaly jen záznamy. Svoji roli zde sehrál i fakt časového posunu. Zimní sporty se provozují hlavně přes den, kdy v Americe je ještě hluboká noc nebo časné dopoledne.
V roce 1968 francouzský Grenoble i Mexiko se staly prvními „barevnými“ televizními olympiádami.
Zimní olympiáda 1972 v Sapporu poprvé nabídla televizním stanicím více než jeden jediný přenosový kanál. Zahraniční stanice si mohly vybírat ze sportů, o které právě měly zájem.
Přenosy z letní olympiády v Montrealu 1976 se proslavily využíváním možností digitalizovaných režijních pracovišť pro nejrůznější opakování a zpomalování záběrů.
Seul 1988 – Japonci zde představili nový televizní formát s vysokou rozlišovací schopností (HDTV) s název Hi-Vision. Satelitní vysílání televizního obrazu rozkládaného do 1125 řádek však mohli sledovat jen nemnozí majitelé HDTV přijímačů v sousedním Japonsku.
Albertville a Barcelona 1992. Opět se na scéně objevuje televize HDTV, tentokráte v evropském standardu HD-MAC (1250 řádek). Analogový HD-MAC brzy nato skončil v propadlišti dějin, když digitální standard „velké aliance“ AT&T, GI, MIT, Philips, Sarnoff, Thomson a Zenith se ukázal být životaschopnější.
OH v americké Atlantě 1996 byly prvními, které si zřídily oficiální webovou stránku. O slovo se přihlásil internet, jehož vztah k OH doufejme zmapuje mladší generace.
Jak rostly příjmy Mezinárodního olympijského výboru IOC z prodeje vysílacích práv, ukazují tabulky v příloze Louče.
zdroje: Marketing Fact File IOC 2002, 2004
http://multimedia.olympic.org/pdf/en_report_344.pdf
http://www.uni-koeln.de/phil-fak/thefife/home/html/fernsehgeschichte/Programm/P02.htm
http://www.uni-koeln.de/phil-fak/thefife/home/html/fernsehgeschichte/Technik/T07.htm
http://www.claytonutz.com/downloads/Olympics.pdf
http://www.museum.tv/archives/etv/O/htmlO/olympicsand/olympicsand.htm
wikipedia a další internetové zdroje