V roce 1956 začal pro olympiády televizní věk. Do té doby se lidé o sportovních událostech dozvídali z tisku a rozhlasových reportáží. Pohyblivé obrázky se dostávaly k divákům prostřednictvím filmových žurnálů. Na celovečerní dokumenty o olympiádách se chodilo do kin.

Nejznámější z nich v roce 1936 natočila prominentní filmařka nacistického režimu Leni Riefenstahlová. Na gigantickém projektu Olympia pracovalo 60 kameramanů. Z 250 hodin hrubého materiálu vznikl téměř čtyřhodinový film.

Do filmové historie se zapsaly také snímky Tokijská olympiáda Kona Ičikavy z roku 1964 a Viděno osmi, natočený v Mnichově v roce 1972. Tento celovečerní dokument, na jehož natáčení se sešlo osm známých režisérů, mezi nimi i Miloš Forman, byl poslední z řady slavných olympijských filmů.

V šedesátých letech si totiž prominentní místo na olympiádách vybojovala televize. S televizí se experimentovalo už v Berlíně roku 1936. Ne příliš kvalitní obraz tehdy sledovala jen nepočetná skupina diváků v předváděcích sálech v Berlíně. Podobná situace, i když s větším počtem televizorů a diváků, se opakovala v Londýně 1948. V Helsinkách 1952 televizní kamery chyběly.

Televizní olympijský věk začal až v roce 1956. Myšlenka mezinárodních přenosů z australského Melbourne ztroskotala na sporu o vysílací práva, když britská BBC a americká NBC hry bojkotovaly. Zimní olympiáda v italské Cortině d'Ampezzo se však stala pro Evropu televizní událostí. Sportovci a televizní kamery si na sebe teprve zvykali. Při slavnostním zahájení v Cortině bruslař Guido Caroli nesoucí olympijskou pochodeň zakopl o televizní kabel a upadl.

Nicméně televize se na OH stala vítaným hostem. Prokázala, že je schopna zasáhnout stále větší publikum. Probudila masový zájem i o takové sportovní disciplíny, o které se do té doby zajímal jen omezený okruh lidí. Například v šedesátých letech se stalo miláčkem publika krasobruslení. Klasickým příkladem z pozdější doby je tenis nebo golf.

Popularita sportovních přenosů přitahovala komerční zájmy. Sportovci nemohli dosahovat špičkových výkonů jako ryzí amatéři. Bylo otázkou času, kdy se olympijská idea amatérismu střetne s realitou profesionálního sportu. Situace se vyhrotila při zimních OH 1972 v Sapporu, když stárnoucí předseda MOV Avery Brundage nechal vyloučit z her rakouského lyžaře Karl Schranze.

Teprve dalším předsedům MOV, zvláště Julio Samaranchovi, se podařilo smířit myšlenku olympismu s profesionálním sportem. Televize při tom opět sehrála svoji roli, když z olympiád učinila globální událost, na které špičkoví sportovci nesměli chybět.

Ještě v roce 1960 se televizní přenosy z Říma musely do zámoří přepravovat letecky na záznamu. V roce 1964 se signál z Tokia do USA dostával už přes telekomunikační družici Syncom. Organizátoři her poznali, že televize může být dobrým zdrojem příjmů. Prodej televizních práv dnes přináší do pokladny MOV miliardové částky.

V Sydney organizátoři inkasovali 1330 miliónů dolarů, v Salt Lake City 738 miliónů dolarů. Navíc přítomnost televize přitahuje k olympijským hrám zájem sponzorů, kteří přinášejí další prostředky. Nebýt televize, nebylo by ani velkolepých olympiád.

Televize přestala být pouhým divákem olympijských her, ale čím dál tím více se stává také jejich spolupořadatelem.