Několik zbytečných slov

Okurková sezóna přinesla několik afér, dalo by se říci mediálních, protože nebýt médií, tak by se buď nestaly předmětem veřejné diskuse, nebo alespoň by se nerozrostly do rozměru, kterého jsme teď svědky. Mám na mysli případ Pavla Přibyla, vedoucího Úřadu vlády, který byl v roce 1989 jedním z velitelů Pohotovostního pluku SNB.

Ministr vnitra František Bublan v dnešních HN řekl: „Mě především překvapila ta reakce. Post šéfa Úřadu vlády není moc lukrativní a síla jeho pravomocí je tak malá, že nemůže o ničem důležitém rozhodnout. Přemýšlel jsem, proč se zrovna na Přibyla snesla taková smršť kritiky. Proč se nesnesla na Dubčeka, když se stal předsedou Federálního shromáždění. On přece podepsal pendrekový zákon. Přibyl byl jen nástroj tehdejší moci. Já osobně nehodnotím Přibyla zvlášť negativně, přihlédnu-li třeba k jeho věku.“

Také já nehodnotím Přibyla apriorně negativně, přesto se domnívám, že tu situaci mediálně nezvládl ani on, ani premiér Gross. Mám na mysli jejich reakce na Rychlíkovu výzvu zveřejněnou minulou sobotu v Lidových novinách. Namísto argumentů, které by vyvažovaly existující mínusy předlistopadové minulosti relevantními plusy polistopadové přítomnosti, obhajoba měla spíše charakter trapných výmluv.

Být na Přibylově místě, možná bych se také cítil být ublížen, kdyby mě někdo osočil bez důkazů z mlácení lidí. Na druhé straně každý, kdo vstupuje do veřejného prostoru ve společnosti, kde je zaručena svoboda projevu, musí počítat s tím, že mediální vichry se do něj budou opírat tím více, čím vyšší je jeho postavení, přičemž vznik těch vichrů je často iracionální a jejich zaměření nespravedlivé (Clinton s Lewinskou by mohli vyprávět). Nicméně veřejná osoba s tím musí počítat a pak už záleží jenom na ní, jak se k situaci postaví.

V této souvislosti si nemohu nevzpomenout na případ starý pět let. Česká televize tehdy 20. listopadu 1999 ve zvláštním víkendovém vysílání s názvem Sametová noc připomněla události roku 1989. V archivních záběrech policejního zásahu na Václavském náměstí se objevil Jan Brajer, v roce 1999 náměstek ředitele pražské pořádkové policie. Také na tento případ upozornila média a přestože Brajera nikdo nevyhazoval, sám podal výpověď a od policie odešel.

Brajer měl kladné reference jako zkušený, svědomitý a poctivý policista. Dokonce i Přemysl Vachalovský, který Brajera prověřoval, pro MF Dnes tehdy řekl, že Brajer se choval slušně a nic nezapíral. Ministr vnitra Grulich o Brajerovi řekl: „My bychom ho využili na určitém postu, ale nikoli na tak výrazném velitelském.“ Brajer si však řekl, že se o nějaké milosti nikoho neprosí, a sám odešel.

Já jsem Brajera do jisté míry chápal a jeho odchodu i litoval. Někdy mám problém vysvětlovat svému okolí, proč mi nevadí, když proti anarchistům na streetparty v pražských ulicích zasahuje někdo, kdo za totality zasahoval proti protivládním demonstracím. Je to podobné jako s hlídacím psem. Je-li pes kvalitní a dobře vycvičený, pak nevím, proč se ho zbavovat. Zvláště když nejsou indicie, že by měl sklony ke zvlčení a bezdůvodnému útočení.

Pokud mi něco na současném mediálním kádrování Pavla Přibyla vadí, pak je to skutečnost, že se hodnotí epizoda stará patnáct let, a nikoli těch patnáct let, které následovaly. (Kdysi jsem o tomto problému psal v souvislosti s „cenzorskou“ nálepkou, kterou média přidělila jednomu našemu poslanci.) Je však otázkou, jak by to patnáctileté bilancování dopadlo, a zda se do současného postavení Přibyl dostal díky svým mimořádným schopnostem nebo jen díky kamarádšoftu s mocnými dnešní politické scény. Pana Přibyla neznám a proto se zdržuji hodnocení.

Všechny tyto úvahy jsou podle mého názoru však zbytečné, protože síla mediální aféry obvykle převáží nad racionálními argumenty. Podle mého názoru Přibyl dříve či později padne. Nikoli proto, že by byl vinen, ale proto, že společnost a veřejné mínění by se rádo zbavilo všech pozůstatků minulosti. Pavla Přibyla jako symbol minulosti média až příliš zviditelnila. Kdyby Přibyl zůstal na ministerstvu vnitra, kdo ví, zda by si ho Rejžek nebo Rychlík vůbec všimli.

Pamatuji se, jak se s podobnou situací musely vyrovnávat po listopadu známé tváře televizní obrazovky. Přestože některé z nich (Hrabovský, Tománek, Švehla) tehdy v listopadu pomáhaly totalitu bořit, veřejnost je nechtěla na obrazovce mít. Ti chytřejší to pochopili a sami rychle odešli, někteří pak byli z televize vypuzeni, často lidmi, kteří byli profesně horší než oni (za všechny mohu jmenovat sporťáky Štěpána Škorpila či Jaroslava Suchánka).

P.S. Právě teď, když tuto úvahu dopisuji, televize hlásí, že Pavel Přibyl z místa vedoucího Úřadu vlády rezignoval. Škoda, že jsem to nestihl do oběda.