zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
24.9.2004 | RUBRIKA: Zákony/Legislativa |
Tragédie? Spíše ostuda!
Začalo to nenápadnou větou poslance Václava Exnera (KSČM) v prvním čtení novely zákona 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích: „Domnívám se také, že je potřeba se vrátit k tomu, že v současné době je povoleno politickým stranám provozovat vydavatelství a nakladatelství, nikoliv však už například rozhlasové nebo televizní vysílání.“
Navrhovatelé novely, což byli poslanci ze všech parlamentních stran, zařadili Exnerův nápad do pozměňovacích návrhů ve druhém čtení, a ten se nakonec úspěšně a zcela bez problémů do zákona prosadil. To, co před patnácti lety zákon o vysílání vyřadil jako potenciální hrozbu nezávislosti elektronických médií, se opět do naší legislativy vrátilo, pouze jen v obráceném pořadí.
S návratem vysílání do povolených podnikatelských činností politických stran nesouhlasil Senát, který novelu vrátil Sněmovně s pozměňovacím návrhem.Tento návrh však Sněmovna dnes téměř jednomyslně přehlasovala. Pro senátní návrh hlasovalo jen osm poslanců, mezi nimi Táňa Fišerová, Svatopluk Karásek a Petr Pleva.
Stala se tím nějaká tragédie? Nikoliv, spíše jenom ostuda. Naši poslanci si tak opět vystavili před světem vizitku lidí, jimž je chápání významu a role nezávislých médií pro fungování demokratické společnosti stále cizí, a kteří dávají přednost instrumentálnímu pojetí médií tak, jak ho poznali za komunismu a jak ho prosazuje každý autoritářský politický systém. Masová média nejsou pro ně užitečnou, byť někdy nepříjemnou, zpětnou informační vazbou demokratické společnosti, ale především výhodně centralizovaným nástrojem agitace a propagandy.
Právě toto instrumentální pojetí masových médií už patnáct let deformuje českou mediální legislativu, jež nebyla za tu dobu schopna se propracovat ani k tak prověřeným principům vyzkoušeným ve vyspělých demokraciích, jakým je napříkladí vícezdrojová nominace mediálních rad.
Někdo může namítnout: situace se za patnáct let změnila. Zatímco před patnácti lety, kdy se vysílání v Česku odehrávalo téměř výhradně na limitovaném počtu terestrických frekvencí, digitální věk nám dnes otevírá stovky nových komunikačních kanálů, tak proč by některé z nich nemohly politické strany také používat.
Tato námitka je samozřejmě oprávněná. Na druhé straně má Česká republika k digitální hojnosti ještě hodně daleko, a pokud vím, tak politiky ve vyspělých demokratických zemích by asi hanba fackovala, kdyby tak zcela neomaleně žádali pro své strany možnost získat vysílací licenci v podmínkách, ve kterých elektronická média stále ještě nejsou schopna vyprodukovat stejnou pluralitu nabídky jakou nabízejí média tištěná.
Senátor Martin Mejstřík dnes ve Sněmovně apeloval na poslance slovy: "Vážení přátelé, jsme snad jedinou zemí z bývalého východního bloku, která má v Parlamentě komunistickou stranu. Proboha, dokážete si představit, co tato partaj udělá se svým televizním vysíláním? Dokážete si představit, jak touto komunistickým morem prolezlou společností zamává televizní vysílání KSČM? Víte, co tímto návrhem způsobujete? I to málo dobrého, co v zákoně o politických stranách bylo, rušíte."
Já bych toho čerta na té stěně zatím ještě tak živě neviděl. Alespoň pokud se licenční úřad RRTV bude držet zákona a plnit řádně své povinnosti, mezi něž patří kromě jiného "dbát na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti (...) vysílání (...) dbát na jeho obsahovou nezávislost .“
Diskuse k článku na www.ceskamedia.cz je uvedena v listárně Louče.