Co týden (v médiích) dal

Nejsa z časových důvodů schopen shánět vlastní informace, pro potřebu evidence zde shrnuji informace jiných s nadějí, že nebudu propírán na známém blogu zlodějiny.

Nedělní Otázky Václava Moravce 23. ledna, ve kterých se utkala ministryně školství s Václavem Klausem mladším, skončily bez rozloučení, když režie ustřihla repliku Petry Buzkové uprostřed slova. Totéž se opakovalo i včera 30. ledna, když ministr zahraničí Cyril Svoboda byl "utnut" v okamžiku, kdy pořad přetahoval vyhrazenou stopáž. I když si moderátorského umění Václava Moravce velice vážím, kladu si otázku: kdo může za přetažení časového limitu? Ten, který je zpovídán a nedokázal stručně odpovědět? Nebo spíše moderátor, který 30 sekund před koncem nastolil otázkou další téma?

Ve čtvrtek 27. ledna se Daniel Anýž ve sloupku "Jak jsem zápolil s několika loajalitami" rozloučil s rubrikou Média v Hospodářských novinách. Ptá se v něm: "Může tedy, a hlavně má být aktivní novinář zároveň kritikem novinářů? Média hlídají všechny kolem sebe. Ale kdo hlídá je?" I když nakonec dochází k názoru, že by to měli být novináři, sám se tohoto úkolu vzdává pod tíhou "břemene loajalit". Zde konkrétně k HN, k BBC a ke kolegům novinářům. Škoda.

Čtvrtek 27. ledna podal důkaz toho, jak veřejnoprávní Česká televize prohrává bitvu o veřejné uznání své užitečnosti. Mám na mysli záporné stanovisko Senátu k myšlence veřejnoprávního multiplexu v systému digitálního vysílání. Detaily jsem popsal ve zvláštním článku A znovu se poroučí větru dešti?

Na jednu stranu v něm kritizuji politiky, kteří dodnes nepochopili, že média nejsou "jenom byznys", ale také cosi navíc, co společnost potřebuje a co ji drží pohromadě, a že ne všechno jsou soukromá média schopna na tržním základě vyprodukovat. Na straně druhé, když pozoruji, jak program ČT s výjimkou zpravodajství se komercializuje (množství teleshoppingu, stále četnější a výraznější sponzorské vzkazy, propagace firmy Mironet na hranici pravidel "product placement" v soutěži "4 v obraze" apod.), tak se nedivím, když někdo podlehne dojmu, že hlavním cílem veřejnoprávního vysílání je soupeřit se soukromou konkurencí. Tím neomlouvám politiky, kteří by - na rozdíl od lidí z ulice - měli mít v těchto otázkách jasněji.

O tom, že veřejná služba České televize je například ve zpravodajství nezastupitelná, dokládají její informace o světovém dění. Například původní reportáž ze švýcarského Davosu byla příkladná a nevím, proč se vysílala až na konci Událostí, v době, kdy už všichni přepnuli na Novu. Musím se také zeptat, zda a kdy ČT zakoupila satelitní videotelefon, který v těchto dnech při zpravodajství o iráckých volbách z Bagdádu používá Michal Kubal. Podle mého názoru je to česká satelitně videotelefonová premiéra. Dodatek pondělí 31.1.: Jak jsem zjistil, satelitní videotelefon měl v České televizi premiéru v úterý 18. ledna v Událostech komentářích ČT, když se Veronika Sedláčková poprvé spojila s Michalem Kubalem po jeho příjezdu do Iráku.

V rozhovoru pro sobotní MF Dnes 29. ledna ministryně školství Petra Buzková komentovala aféru financování bytu Stanislava Grosse slovy: "Musím říct, že je to velmi podivná kauza, a že za tím musí být něco víc než investigativní novináři." Já si však myslím, že "něco víc" je spíše za aférou zvláštního vyšetřovacího týmu Mlýn, kterou fedruje na základě svých známostí s policajty Sabina Slonková v Hospodářských novinách.

Co se týče palcových titulků "Peníze na Grossův byt: milion z ciziny. Kdo půjčil premiérovi? Původ peněz je záhadný" (MF Dnes 27. ledna), pak jejich počátek nevidím v žádných politických piklech, ale spíše v Jaroslavu Kmentovi, který nedávno objevil katastr nemovitostí jako zdroj informací, z něhož se snaží vytěžit aféry na titulní stranu. Už jednou si to vyzkoušel 13. prosince loňského roku, když čtenáře informoval o tom, že "Tajná služba není vlastně vůbec tajná", neboť je vedena jako vlastník nemovitostí, v nichž ubytovává agenty. Tentokráte vystartoval za podpory editora Kubíka proti premiérovi. Gross prý chce Kmentu zažalovat. Uvidíme, kdo s koho...

Bylo toho více, co týden v médiích přinesl, a na co není čas, ani prostor. Například 60. výročí osvobození Osvětimi, pokračující hádání v sociální demokracii, debaty o "švarc" systému, sté výročí narození Jana Wericha atd.

Já si však neodpustím poznámku na adresu anonymního autora v týdeníku Instinkt, který napsal: "Na sklonku loňského roku se vyřešila jedna z velkých záhad. Česká televize díky pamětníkům konečně zjistila, že autorem pana Vajíčka je výtvarník Eduard Hofman."

Onen anonymní autor musel mít velkou fantazii k tomu, aby mohl svůj objev nazvat "vyřešením velké záhady". O žádnou záhadu nikdy nešlo, stačilo vzít telefon a zavolat do ČT. O tom, že Eduard Hofman kdysi zaimprovizoval a vymyslel pana Vajíčko jako předěl pro vysílání šotů "účelové propagace" (pojem "reklama" se moc nenosil), si odjakživa cvrlikali všichni vrabci na střeše Kavčích hor.