Grossovo (trapné) přemítání o médiích

Předseda vlády Stanislav Gross v dnešním deníku Právo zveřejnil "Moje zamyšlení nad médii, v němž klade řečnickou otázku: "Je lež běžnou součástí novinářské práce?" Aniž na ni bezprostředně odpovídá, v dalším textu naznačuje, že spíše ano.

Grossova úvaha dále zpochybňuje, zda je novinář reprezentantem veřejnosti. Zamýšlí se také nad závislostí novináře na vydavateli a nad závislostí vydavatele na podnikatelské sféře inzerující v médiích, aby tímto způsobem dovedl čtenáře k závěru, podle něhož je současná Grossgate "aktem msty" za to, že "nechci tančit, jak nejrůznější skupiny pískají."

Jako důkaz prolhanosti médií Gross uvádí pochybení televize Nova, jejíž reportér Jiří Pánek minulou středu 16.2. večer v živém vstupu ze Strakovy akademie divákům sdělil, že premiér Gross jedná na úřadu vlády, kam přijel zadním vchodem, aby se vyhnul novinářům (plný text živého vstupu - viz závěr pod čarou). Předseda vlády však ten večer ve Strakově akademii vůbec nebyl, protože se tam jednoduše po příletu z Francie vůbec nedostavil.

Den nato Gross veřejně vyzval ředitele Novy Petra Dvořáka, aby vsadil sto tisíc korun na to, zda Nova informuje pravdivě nebo lže. Petr Dvořák nabídku samozřejmě nepřijal a okamžitě se písemně omluvil. Reynolds Koranteng pak ve čtvrtečních Televizních novinách národu upřesňoval (tedy nikoli "se omlouval", jak píše Gross): "Včera jsme v živém vstupu uvedli, že se premiér po svém návratu z Francie vyhnul novinářům i tím, že na zasedání vlády přišel zadním vchodem. Stanislav Gross se však podle informací, které jsme získali až po odvysílání Televizních novin, jednání kabinetu nezúčastnil."

Ve své úvaze v deníku Právo předseda vlády použil starý známý diskusní trik: využít drobného pochybení protivníka, a pak zpochybnit věrohodnost všech jeho dalších argumentů. Kromě toho Gross onu "prokazatelnou lež o mé osobě" vůbec nespecifikoval, takže neinformovaný čtenář by se mohl domnívat, že v případě Novy šlo nikoli o nějaký věcný omyl, ale o závažné obvinění, případně zlovolnou záměrnou lež.

Při čtení Grossovy úvahy mi bylo až stydno - podobně jako u jeho předchozího kličkování při sněmovních interpelacích. Poznání, že politik, který reprezentuje moji vlast a tím i mne, není schopen postavit se k útokům médií čelem a uchyluje se k trapným výmluvám, není nijak povzbuzující.

Ano, napsal jsem "k útokům médií", protože uznávám, že média v rámci honby za senzacemi o politicích nejen informují, ale také ně útočí. Politika je však rizikovým povoláním, při kterém každý, kdo do politické arény vstoupí, s určitou nepohodou musí počítat. Navíc by se měl umět takovým útokům bránit, nejlépe otevřenou komunikací, která netaktizuje a nic nezastírá a respektuje legitimní právo voličů nahlédnout do soukromí těch, kterým dávají svůj hlas.

Gross ve své úvaze píše: "V poslední době jsem o sobě četl velké množství polopravd a lží. Kdybych se měl kvůli všem těmto osočením soudně bránit, několik let bych nedělal nic jiného." Podle mého názoru média nikdy nebránila premiéru Grossovi, aby veřejně všechny ony údajné "polopravdy a lži" odhalil a vyvrátil. Mohl tak učinit před týdnem v ČT1 v Otázkách Václava Moravce, mohl tak učinit i v dnešním Právu. Grossovo "zamyšlení nad médii" je však jen trapným útokem na integritu všech českých médií jako celku, a to na základě jednoho evidentního omylu jednoho redaktora.

Stanislav Gross není ani prvním ani posledním veřejným činitelem, který se snaží využít neúmyslného pochybení médií k jejich dehonestaci, znevěrohodnění, ne-li dokonce k jejich zničení. Nejznámějším případem v historii americké žurnalistiky je soudní spor Sullivan versus New York Times. Podrobnosti - viz příloha Louče.

V archivu Louče je možné rovněž nalézt Třináct způsobů jak čelit obvinění a skrýt pravdu před novináři. Podrobnější četba Grossovy úvahy o médiích prozradí, že o několik způsobů se premiér již pokusil.