Novinářští lumíci na pochodu

Kdysi dávno, někdejší předseda finské vlády Kalevi Sorsa (1972-1989) nazval novináře lumíky. Tj. přirovnal je ke severským hlodavcům, kteří na přemnožení reagují tím, že v zástupech živelně putují po krajině, vrhnou se vždy tam, kam se vrhne většina, a někdy prý tímto způsobem končí ve vlnách moře. Protože „sorsa“ znamená ve finštině „kachna“, na tomto bonmotu se později vyřádilo hodně karikaturistů zobrazující kachního premiéra a hordy lumíků.

Na Kalevi Sorsu jsem si nicméně vzpomněl při pohledu na dnešní titulní stranu MF Dnes (pdf) s titulkem „Majitelé domů žalují Česko o 50 miliard“. Jak praví etický kodex českého novináře, jeho povinností je „nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat”.

Podle mého názoru skutečnost, že někdo někde prohlásí, že někoho někdy zažaluje, neopravňuje novináře, aby tuto žalobu vydávali za hotový fakt. Skutečnost, že někdo se chystá někoho žalovat, aniž dnes víme, kolik těch žalob bude, neopravňuje k podtitulku “Do Štrasburku míří stovky žalob proti regulaci nájemného”.

Například americký etický kodex SPJ žádá, aby titulky, upoutávky, citace nebyly vytrhávány z kontextu a neuváděly čtenáře v omyl. Doslova:

”Make certain that headlines, news teases and promotional material, photos, video, audio, graphics, sound bites and quotations do not misrepresent. They should not oversimplify or highlight incidents out of context."

Zcela chápu majitelé domů, že se rozsudku ve Štrasburku chopili jako další šance k prosazení svých zájmů. Nechápu však novináře, že se tak snadno nechají vléci na vařené nudli jedné tiskové konference OSMD (Občanské sdružení majitelů domů) a jednoho tiskové prohlášení, aniž by získané informace dali do souvislostí, případně přisoudili jim takový význam, jaký mají, a ne takový, jaký by si někdo přál.

Už jednou jsem psal o tom, jak jeden známý komentátor MF Dnes strašil Štrasburkem, aniž by vůbec znal statut tohoto soudu, o němž si myslel, že patří pod EU a nikoli pod Radu Evropy. Něco podobného se nyní děje s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva v případu Hutten-Czapska vs. polský stát.

Tak především: ten případ byl podán do Štrasburku v roce 1997, tj. od jeho podání k rozsudku vedla cesta sedmi let.

Za druhé paní Hutten-Czapska, která žije ve Francii, si stěžovala na dvě věci. Jednak se soudila o právo užívat zděděný dům (oficiálně zaregistrovaný do vlastnictví v roce 1990), což byla kdysi vila s dvěma bytovými jednotkami, 196 čtverečních metrů obytné plochy. Chtěla ji využívat jako sídlo své nadace. A dále si stěžovala na to, že její majetek jí nepřináší zisk, jak by to odpovídalo jeho tržní hodnotě.

Soud ji vyhověl jen ve druhém případě. Ovšem výši náhrady nestanovil (jak několikrát český tisk naznačoval), pouze jí přiřkl náhradu soudních výdajů ve výši 13 tisíc euro. Výši náhrady si totiž paní Hutton-Czapska teprve musí dohodnout s příslušnými úřady, protože ten případ obsahuje také hádání o tom, kdo kolik čtverečních metrů kdy užíval a jak je platil. Pokud nedojde k dohodě, štrasburský soud se k případu vrátí. Takže nevím, odkud berou novináři informace o miliardách, které prý bude muset platit český stát.

Ten případ je hrozně složitý, nechtěl bych ho zjednodušovat, figuruje v něm několik rozhodnutí polského Ústavního soudu ve prospěch majitelů domů, navíc je tam jedna prošlá lhůta regulace nájemného, která vypršela v loňském roce, a jedna novela zákona z prosince 2004, která byla kompromisem parlamentu, jenž se bál hněvu svých voličů a nesplnil to, oč jej Ústavní soud žádal.

Nechť si každý podrobně přečte rozsudek v příslušném dokumentu.

Rád bych však věděl, odkud bere Irena Válová jistotu ve svém komentáři v Hospodářských novinách, že „Rozsudek je samozřejmě závazný i pro Českou republiku.” Já osobně bych si nechal v tomto případě od právníků poradit.

Nepopírám, že rozsudek Evropského soudu pro lidská práva bude precedentem, ze kterého by si měla česká legislativa vzít poučení, aby nedopadla podobně jako ta polská. Nicméně bych uvítal, kdyby ty informace dostával český čtenář v patřičných proporcích a souvislostech a nikoli "hurá stylem" novinářských lumíků.