Oficiální dokumenty a odborná literatura nabízejí celou řadu definicí a vymezení pojmu vysílání veřejné služby (VVS) ve vztahu k jeho provozovatelům. Trine Syvertsenová se analýzou pojmu veřejná služba (public service) ve vysílání zabývá již řadu let a shromáždila kolem třiceti nejrůznějších interpretací toho, co se za ni pokládá, přičemž zjistila, že některé z definicí si dokonce navzájem odporují. Problém používání pojmu VVS vidí Syvertsenová kromě jiného v tom, že je vztahován k různým skutečnostem, tj. někdy k vysílacímu systému jako celku, jindy k určité vysílací instituci nebo pouze k danému určitému vysílanému programu.

Analýza definic pojmu VVS prokázala jejich historicky proměnlivý a kulturně podmíněný charakter. Ze sémantické analýzy definicí vyplynulo, že jejich většina obsahuje tři zásadní významy:

Tím prvním je definování veřejné služby jako „veřejná užitečnost“ (public utility), tj. služba poskytovaná veřejnosti obvykle státem, (například pošta, stavba silnic, provoz železnic), jejímiž základními rysy jsou standardní úroveň a kvalita poskytovaných služeb a jejichuniverzální dostupnost.

Druhý význam veřejné služby se váže k pojmům veřejnost, veřejná sféra, správa věcí veřejných. Lze ho definovat jako „vysílání ve službách veřejné sféry“, přičemž veřejná sféra je chápána jako prostor, v němž se členové veřejnosti stávají občany, kteří kolektivně rozhodují o věcech společného zájmu. Úkolem médií ve službách veřejné sféry je tudíž zajišťovat přístup k informacím a znalostem, jež umožňují každému jednotlivci vykonávat v demokratickém politickém systému svá občanské práva a své povinnosti.

Třetí význam veřejné služby vychází z položení rovnítka mezi „veřejnost“ a „publikum“ (auditorium), přičemž publikum je chápáno jako souhrn individuálních konzumentů médií. Při tomto užití je veřejná služba „vysíláním ve službě posluchačů a diváků“ a vysílání v tomto pojetí si již neklade jako prioritu službu kolektivnímu zájmu, ale chce vycházet vstříc a uspokojovat hlavně zájmy individuální. Jak Syvertsenová poznamenává, tento význam pojmu veřejná služba nebyl až do 80. let příliš zdůrazňován. (Syvertsen, Trine: The Many Uses of the „Public Service“ Concept. NORDICOM Review, Vol. 20, No. 1, str. 5–12.)

Jakkoli rozmanité jsou definice a zadání VVS, a jakkoli se mohou lišit důrazem kladeným na jednotlivé prvky veřejné služby, výše uvedené významy při konfrontaci se současnou realitou mohou posloužit jako kritérium rozhodování o potřebnosti či zbytečnosti VVS v současném konkurenčním multikanálovém prostředí.

Za prvé: Univerzalita obsahu bude u komerčního vysílání vždy limitována efektivitou a ziskovostí poskytovaných služeb. Pokud nějaký pořad či žánr nedosáhne sledovanosti, která je pro inzerenty přitažlivá, nemusí se v nabídce objevit, i kdyby byl ve veřejnosti o něj zájem. Rovněž univerzalita přístupu je omezována ekonomickými hledisky. Uspokojování specifických diváckých potřeb, které nelze financovat vysíláním reklamy, řeší komerční televize vznikem placených kanálů, které však nejsou univerzálně dostupné nejen zakódováním signálu, ale i charakterem používaných komunikačních kanálů (kabel, satelit), pro velkou část veřejnosti u nás stále ještě nepřístupných.

Za druhé: Vysílání ve službách veřejné sféry lze sice soukromým vysílatelům uložit v licenčních podmínkách, nicméně zkušenosti ukazují, že prostor věnovaný potřebám veřejné sféry je v komerčním vysíláním, zvláště na malých evropských trzích, objektivně omezen. Plnění úkolů veřejné služby dle představ regulátora a potřeb společnosti totiž může ohrozit ziskovost komerčního vysílání a tím i jeho soběstačnost a nezávislost. Existence VVS je proto i nadále chápána jako podstatný prvek politické demokracie v Evropě, jako produkt této demokracie a zpětně též jako její účinný konstitutivní nástroj. Toto chápání se promítá do téměř každého dokumentu, který byl v posledních letech na evropské úrovni přijat (viz citace pod čarou).

Za třetí: Nejen celé společenství, ale také individuální konzument médií dnes profituje z existence VVS vzhledem k tomu, že VVS je schopno korigovat selhávání tržně orientovaných vysílatelů, kteří z ekonomických důvodů náplň svých programů zužují na pořady převážně zábavného charakteru s masovým appealem. Tento appeal se dnes vyžaduje i od zpravodajské části vysílání, což vede k odklonu od informací směrem k infotainmentu. V komerčních programech pak chybějí pořady a témata uspokojující menšinové či vybrané zájmy jednotlivců. Schopnost VVS napravovat tento deficit nabídkou neziskových pořadů, jež nepodléhají diktátu mediálního trhu, se stala důležitým argumentem ve prospěch pokračování existence VVS zvláště v menších státech s malými trhy, kde je stavěn na roveň „komunitních“ argumentů.

Některé citace z evropských dokumentů: