Poučení z krizového vývoje české politiky
aneb Dvě konstanty českého politického života

I když vláda nového premiéra Jiřího Paroubka musí ještě podstoupit test důvěry v parlamentu, tříměsíční vládní krize se pomalu chýlí ke konci. Z jejího průběhu jsem si vybral dvě poučení mající podobu dvou konstant, trvalých veličin, ovlivňujících českou politickou scénu.

Minulé pondělí se v Praze konal soud se šéfem republikánů Miroslavem Sládkem za předlužení jeho politické strany, přičemž jedním ze žalobců byl Jan Hladký, který v roce 1998 zajišťoval republikánům volební kampaň.

Ve zpravodajství televize Nova si Hladký stěžoval: "Pan Sládek vůbec tu kampaň nezaplatil a zůstal naší agentuře nebo našim agenturám dlužit dvacet šest milionů korun.... Já mám exekuci na plat, byl mi zabaven i veškerý můj majetek," protože - jak dodala redaktorka Lucie Alexová: "Pětimilionové DPH, které musel pan Hladký z neproplacené faktury zaplatit, jeho firmu zruinovalo."

V téhle novinářské story mi chyběl jeden detail. Miroslav Sládek hodlal splatit podnikateli Hladkému náklady na předvolební kampaň také tím, že ho umístil na druhé volitelné místo pražské kandidátky republikánů, hned za republikánského harcovníka Zdeňka Kramperu.

Tento případ jsem si vybral pro ilustraci první konstanty českého politického života: Politika se pro velkou část poslanců stala soukromým byznysem, nikoli prosazováním politických programů, obhajobou veřejného zájmu či zájmu voličů.

Honza Hladký, jak jsem ho znal z ČST, nikdy žádným republikánem nebyl, ani před rokem 1989, ani po roce 1989, kdy opustil televizi a vrhl se na podnikání. Podnikatelský záměr se Sládkovými republikány mu zkrátka nevyšel. Ale kolik takových poslanců-podnikatelů sedí v českém parlamentu?

O charakteru našeho zastupitelského sboru vydal nedávno svědectví také místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach, když v rozhovoru s Renatou Kalenskou 25.9.2004 kromě jiného řekl:

"Politici jsou normální lidi! Je pravda, že politik nesmí zapomenout na to, odkud přišel a kam patří. Nejhorší totiž je, když propadne funkci. A nedejbože když začínající poslanec začne stavět třeba dům. Zadluží se... Říkám tomu hypotékový poslanec. Těmto poslancům nezbývá nic jiného, než zůstat v politice, dokud hypotéku nesplatí."

Jestliže z výše uvedené konstanty chápání politiky jako výdělečného podniku učiníme výchozí bod našich úvah, lépe porozumíme všemu, co se tady za poslední rok přihodilo.

Na začátku byl odchod Vladimíra Špidly z čela ČSSD a z postu předsedy vlády, který následoval po neúspěchu při volbách do Evropského parlamentu, ve kterých ČSSD získala jen dva z dvaceti čtyř mandátů (blíže viz článek Louče ze 14.6.). Hypotékové poslance a funkcionáře obešla hrůza, že by mohli o svá místa v příštích volbách přijít, a proto vsadili na mladou sympatickou tvář Stanislava Grosse.

Pokud někdo s tímto výkladem nesouhlasí a tvrdí, že Špidlu svrhly ideje a nikoli strach o prebendy, měl by se zamyslet nad otázkou: Jestliže likvidace Vladimíra Špidly nebyla vedena vypočítavostí a měla povahu zásadního programového sporu, proč tedy k vyslovení nedůvěry nedošlo mnohem dříve, když se Špidla začal posunovat doprava a zahájil pro stát nutné, ale nepopulární reformy?

Celé první dva roky k tomu nedošlo, protože Špidla dobře znal své pappenheimské a věděl, že po tak krátké době vládnutí se do předčasných voleb s rizikem ztráty poslaneckého mandátu a ministerských funkcí nikomu nebude chtít. Také proto se mu podařilo sešikovat v parlamentu vládní většinu vždy, když to potřeboval, i když se to mnohým poslancům zajídalo a po straně proti Špidlovi brblali.

Neúspěchy sociálních demokratů ve volebním roce 2004 (Evropský parlament, Senát, komunální volby) měly svůj dopad i na křesťanské demokraty. Klesající volební preference vládní koalice jim připomněly, že kyvadlo veřejné přízně se pohybuje směrem k opozici, a že ODS se s velkou pravděpodobností stane nejsilnější stranou příštích voleb.

Strategický cíl KDU/ČSL by se dal od této chvíle formulovat asi takto: neztratit své voliče zklamané účinkováním KDU/ČSL v levostředové koalici, zachovat si koaliční potenciál i pro pravicovou vládu, získat ve veřejnosti obraz pragmatické, ale v zásadě čestné a důvěryhodné strany, která se distancuje od všech forem politické korupce.

Tady je možné hledat zdroj lidoveckých stanovisek, odtud se odvíjí chování předsedy KDU/ČSL Miroslava Kalouska v okamžiku, když Stanislav Gross nebyl schopen vysvětlit způsob financování svého luxusního bytu a především nebyl ochoten uvést detaily podnikání své manželky, čímž na něj padl stín podezření možných zájmových konfliktů.

Právě tady je podle mého názoru příčina neústupnosti KDU/ČSL, která tak důsledně trvala na odchodu premiéra Grosse z funkce, aby se veřejnosti představila v příznivém světle jako poctivá strana strážící dobré politické mravy.

Ať si o Kalouskovi myslíme cokoli, v aféře se zachoval jako politik profesionál, který v zájmu své strany a jejího budoucího volebního úspěchu byl ochoten vložit do hry vlastní politickou budoucnost. Vždyť jeho bytové problémy se příliš neliší od těch Grossových a jeho nadstandardní vztahy k některým podnikatelským subjektům (zbrojař Háva, Josef Šťáva - žalobce v případu Diag Human) se před volbami mohou stát pro KDU/ČSL stejnou přítěží, jakou se stal pro ČSSD Grossův barrandovský byt a Libuše Barková. Přesto do sporu o premiéra šel s vehemencí a plným nasazením.

Tohle všechno se v médiích v různých variantách dostatečně probíralo. Mnohem méně si však média všímají druhé konstanty našeho politického života, která se dá odvodit od průběhu vládní krize: O osudu české vlády dnes více než politické strany rozhodují obchodní zájmy kapitálově silných skupin.

Touto tezí nechci vytvářet obraz nějakého centrálně řízeného spiknutí. Pouze vycházím z poznání, že rozmanité, často navzájem nikým nekoordinované zájmy, působí-li v jednom směru, mohou ve svém součtu vytvořit tendenci, trend, který lze definovat i pojmenovat.

K této tezi mě vedou některá nezpochybnitelná fakta, která čekají na vysvětlení. Jedním z nich je příběh bývalého poslance US/DEU Mariana Bielesze, který nejdříve jedná o přestupu do ODS, aby se krátce nato dobrovolně vzdal výnosného poslaneckého mandátu ve prospěch jiného poslance US/DEU Zdeňka Kořistky, jenž je ochoten vládní koalici i nadále podporovat. Kdo a co mu asi za tento krok nabídl? Do dnešního dne nám novináři dluží informaci, čím se dneska Bielesz živí (naposledy se o to pokusila vloni na podzim MF Dnes).

Cožpak není nikomu divné, že křehká parlamentní stojedničková koalice se drží při životě tak dlouho, když většinu jediného hlasu vládní koalici zajišťuje přeběhlík vyloučený z ODS kvůli problémům s alkoholem? Pravda, v případě poslance Kotta je to jeho osobní zájem, neboť každý další měsíc s poslaneckým platem je pro něj dobrý. Ale pro nějakou silnou zájmovou skupinu, včetně politické opozice, by snad nemělo být problémem přetáhnout na svou stranu jeden či dva hlasy, bude-li o to skutečně a vážně usilovat, zvláště v parlamentu plném hypotékových poslanců. Stává se to i ve vyspělých demokraciích (viz článek Louče Když poslanci mění dresy).

Není trochu zvláštní, že zatím ztroskotaly všechny snahy o svržení vlády opozicí? Že nesmělý pokus poradce předsedy ODS přemluvit poslance Kořistku k hlasování proti vládě se dostane indiskrecí na veřejnost? Nedá se ta indiskrece vykládat také jako signál vyslaný předsedovi ODS, aby rétoriku své strany o předčasných volbách nebral příliš vážně a nesnažil se ji převést do praxe?

Není třeba velkého myšlenkového úsilí k tomu, aby se člověk z těchto skutečností dovtípil, že v kruzích, které mají díky svým penězům moc a vliv, zatím vítězí názor, podle něhož ještě nenadešel čas přepřahat tahouny vládní káry. Třeba jen z toho důvodu, že takové přepřahání znamená dočasnou destabilizaci poměrů.

Zřejmě je ještě příliš mnoho ekonomických zájmů ve hře. Hospodářské noviny některé z nich nedávno zmínily. Patří mezi ně privatizace ČEZ, lesů, severočeských dolů a Aera Vodochody, nákup obrněných transportérů, rozdělení miliard z privatizace Telecomu, reforma zdravotnictví. Do lidí, kteří o tom všem rozhodují, zájmové skupiny investovaly příliš mnoho (nemyslím tím peníze, ale vybudování komunikace, rekognoskace vyjednávacího terénu apod.), než aby tyto investice hodily přes palubu a začínalo se znovu od začátku.

Jak to vypadá, sociálně demokratická hospodářská politika je dnes pro některé podnikatelské kruhy přijatelnější variantou než experimenty ODS založené na ideologii neviditelné ruky trhu či na aplikaci zjednodušených pouček ekonomického liberalismu. Hry bez pravidel, které klausismus (tj. katedrové poučky liberálních ekonomických teorií mechanicky přenesené do praxe) v minulosti významně podpořil, dnes vyhovují spíše hokynářům, než těm, kteří se už etablovali v ekonomických elitách.

Kromě toho si dokážu docela dobře představit, že například pro farmaceutické koncerny typu Zentiva bude vždy výhodnější situace, ve které štědrý stát čas od času nasype miliardy do zadlužených pojišťoven a nemocnic, než spoluúčast pacientů, kteří si budou výdaje na léky hlídat a tím snižovat jejich odbyt.

Jsem si vědom toho, že ono druhé poučení z krizového vývoje, vymezení té druhé konstanty našeho politického života, má poněkud spekulativní charakter. Ale jak jinak si mám některé události posledního roku vysvětlit?

Vždyť kdykoli dojde k lámání chleba vládní krize, a já se začnu těšit na to, že si při volbách budu moci říci své, tak se vždy najde nějaké řešení, které oddaluje chvíli, v níž já jako řadový volič dostanu možnost vyjádřit se k tomu, jak se u nás vládne.