Politik v minovém poli infotainmentu
aneb Prasárny, shit a fašizoidní obličej

V poměrně mladém věku se reportérka Lidových novin Renata Kalenská vepsala do dějin české dramatické tvorby. Nikoli tím, že by sepsala nějakou divadelní hru, ale tím, že se její jméno dostalo do názvu divadelní féerie, kterou sestavil režisér J.A.Pitínský, a dal ji jméno “Renata Kalenská, Lidové noviny.”

Dějištěm hry je blázinec, ve kterém jeho chovanci v podání herců HaDivadla pronášejí věty, které se objevily v rozhovorech Renaty Kalenské na stránkách Lidových novin v posledních letech. Jak uvádí recenze představení Saši Hrbotického, kterou dnes otiskly Hospodářské noviny, představení cituje plejádu veřejně známých osobností, od herečky Evy Holubové, přes výtvarné umělce Davida Černého a Milana Knížáka, až k disidentovi Hučínovi a fízlovi Zifčákovi.

Premiérové představení v pražském divadle Archa mělo „dovětek“ v podobě rozhovoru skutečné Renaty Kalenské se speciálním hostem večera, kterým byl předseda ODS Mirek Topolánek. Recenzent Hrbotický o něm napsal, že Topolánkovo „ohřívání politické polívčičky“ vzbudilo „nevoli části publika.“ Tolik základní informace, od které se odvíjely další události.

Renata Kalenská totiž natočený rozhovor přepsala a upravila do Rozhovoru týdne LN s bulvarizujícím titulkem: „Nebudu dělat prasárny jako Paroubek.“ Rozhovor navíc uvedla větou: „Evropská ústava je "shit", prohlásil předseda ODS Mirek Topolánek v rozhovoru, který se odehrával po představení v pražském divadle Archa před zraky dvou set diváků.”.

Chápu, že vystupování na veřejnosti patří k profesním povinnostem politiků. Potřásání rukou, přijímání květin od zvedacích holčiček, gratulování sportovcům, vlastní zpěv za doprovodu populárních kapel, účast v televizních i netelevizních soutěžích, skákání přes překážky, nafukování balonků, to všechno sice nemá s konkrétní politikou většinou nic společného, ale příslušného politického činitele to zviditelňuje, což znamená teoretický přírůstek hlasů v příštích volbách.

Otázkou však je, jak daleko by politik měl při svém tažení za popularitou zacházet, a zda si vůbec uvědomuje pasti, které mu dnes a denně nastražují média tíhnoucí k infotainmentu, tj. k informacím zábavného charakteru.

Miroslav Topolánek do takové pasti minulý týden spadl. Údajně prý netušil, že se rozhovor dostane do novin a tak si, lidově řečeno, „pustil pusu na špacír“. Výsledkem jsou „prasárny“ a „shit“, kterých se média samozřejmě s chutí chopila, a které zcela určitě neprospívají politické kultuře této země.

Aby toho nebylo málo, pondělní Týden vyštrachal z originálního záznamu Topolánkova slova o „fašizoidním obličeji Václava Klause v žlutočerné barvě“, jehož prezentace v předvolební kampani byla prý jednou z příčin neúspěchu ODS v roce 2002. Tento výrok se dnes samozřejmě objevil také v celostátních denících, naštěstí bez onoho rozehrávání údajného sporu Klaus/Topolánek, jak se o to pokouší Týden. (viz citace pod čarou)

Komu dávat vinu za pokleslou úroveň veřejných diskusí – médiím nebo politikům? Na jedné straně si myslím, že trochu zdrženlivosti by médiím, zvláště těm, co se tváří do seriózna, neškodilo. Že to jde, předvedlo včerejší Radiofórum, ve kterém moderátoři Pokorný a Nováček sice Mirka Topolánka s rozhovorem v LN konfrontovali, ale vybrali si významově relevantní, a nikoli mediálně efektní pasáže. Navíc skandalizování neučesaných výroků politiků může být pro novináře kontraproduktivní, příště se s nimi politici mohou odmítat dále bavit.

Na straně druhé, zkušený politik by asi měl vědět, že při obcování s médii se neustále pohybuje v minovém poli, kde jediný neopatrný krok může mít neočekávané a často i nedozírné následky. Stanislav Gross by mohl vyprávět.

Podle mého názoru by takový politik měl mít v zásobě širší repertoár rolí pro svá vystupování na veřejnosti. Měl by mít vždy jasno, do které kapsy pro kterou roli má v dané konkrétní situaci sáhnout. Když budu v zábavné show nebo v divadle, odpálkuji vtipem politické otázky, a ve vážné politické diskusi nebudu dělat ze sebe šaška.

Kdyby se politika a zábava ve veřejném životě a v médiích tolik nemixovaly dohromady, možná by se i současný spor o prasatech/komunistech v rozhlasovém pořadu Ester Kočičkové odehrával v docela jiné rovině. Jeho politická dimenze by měla mít podružnou a druhořadou roli, a nikoli takovou, jakou mu přisuzují funkcionáři KSČM. Jestliže ten výrok padl ve sféře zábavy a umění, jeho hodnocení by mělo prvotně podléhat kritériím estetickým a etickým, tj. zda a jak překročil míru slušného vychování a vkusu.

Navíc tady máme jeden precedent, na který si vzpomněl jen Jiří Hanák v Právu (vic citát pod čarou). 6. listopadu 1997 kreslíř Vladimír Jiránek v MF Dnes zobrazil předsedu KDU/ČSL Josefa Luxe, jak říká: "Renomovaní historici tvrdí, že lidovci byli vždycky svině. Není to pravda. Jsou až teď." Ačkoli lidovci proti vtipu protestovali a redakce se omluvila (nikoli však Vladimír Jiránek), k žádné žalobě, ba ani k hrozbě žalobou, nedošlo.

Na závěr drobná oprava: Když Mirek Topolánek v divadle Archa vysvětloval své účinkování v poslední Sedmičce, postěžoval si na televizní formáty, ve kterých se tak „složitě vyvrací lež“, protože „je to skoro o hrdelních výkřicích a demagogii.... Zkuste se podívat v Británii na kterýkoli pořad s politiky. I na takzvaný Kotel nebo Hot Questions.”

Ten pořad se nejmenuje Hot Questions, ale Question Time. Měl jsem to štěstí, že jsem nedávno jeden, ten předvolební s Blairem, zhlédl a neustále jsem přemýšlel nad tím, proč lidé v britském Question Time se chovají zcela jinak než ti naši v nováckém Kotli.

Ne, že by otázky z publika nebyly ostré a útočné, občas se i zvýšil hlas, ale nebyly tam nadávky, otázky většinou směřovaly k věci, pronášely se distingovaně, téměř jako při přenosech z britského parlamentu. Možná, že tam je začátek všeho: u politických elit, které veřejnosti mohou nabídnout modelové vzory chování a dobrého vychování.