Digitální zpoždění – kdo za něj může?

Přehled článků, které se v souvislosti s probíhajícím licenčním řízením na digitální vysílání a ve vztahu k projednávané novele vysílacího zákona teď objevují, by dal dohromady docela dlouhý seznam. Na jedné straně je to dobré, protože osvěty nikdy není dost. Na straně druhé bohužel jen v málokterém textu nenacházím nějaký lobbyistický záměr, často se zavádějícími a klamavými údaji.

Tak například Fero Fenič čtenářům LN tvrdí, že za 180 dní nelze novou televizi „rozjet“, doslova: „I onen rok je tvrdý termín na postavení televize, nákup programů, vybudování realizačního a technického zázemí (jen výroba a dodání některých technických zařízení trvá několik měsíců) - ale půl roku je nesmysl (dokazuje to vznik jiných televizí).”

Ano, termín 180 dnů je tvrdý, ale vznik jiných televizí dokazuje, že to není nesmysl. V Maďarsku soukromé televize TV2 a RTL Klub musely v roce 1997 vysílat do šesti měsíců. Ani příklad s technickým zařízením nesedí. Vladimír Železný si ho obstaral pro Barrandov za tři měsíce. A vysílal.

Tomáš Marek se v týdeníku Profit dramaticky táže: „Zmaří politici šanci na digitalizaci?“ Jak je u Marka běžné, bez znalostí věci a s tržně komsomolskou demagogií srovnává boty a televizní kanály a navíc šíří některé bludy (např. „drtivá většina kontinentu (sic!) dnes již digitál běžně využívá”). Lobbyista Martina Mrnka zase napsal do marketing&media jiný nesmysl: „U nás začalo zkušební digitální vysílání v roce 2000. Tehdy jsme byli nejdál v celé Evropě (sic!).“

V příkladech by se dalo pokračovat, ty jmenované měly tu smůlu, že jsem na ně narazil v poslední době. Nicméně kritické zaměření většiny uvedených článků je svým způsobem pochopitelné. Protože o tom, že v případě digitálního vysílání selhali politici, lépe řečeno vláda a stát, není pochyb.

Jestliže zemské digitální vysílání využívá společný statek, tj. vysílací frekvence, a jestliže správu věcí veřejných a společných svěřujeme do rukou státu, pak role státu je zde nezastupitelná. Všude tam, kde zavádění digitální televize funguje, se to podařilo také díky jasné koncepci, kterou stát a státní správa ve spolupráci s vysílateli a komunikačními operátory připravily. Domácí situaci výstižně popisuje titulek pátečního článku v LN Ondřeje Austa: Digitalizaci chybí plán i zákon.

V této souvislosti nelze nechat bez odezvy reakci ministryně Dany Bérové, která se proti kritice svého ministerstva ohradila a v odpovědi na článek Fera Feniče v LN “Fenič jde proti svým zájmům“ napsala: „musí být jasné, že jedna z mála institucí, která za to (opoždění DTT - mš) vůbec nemůže, je právě ministerstvo informatiky".

To je do nebe volající nepravda. Dana Bérová totiž celou věc zužuje na legislativní problém slovy: “Můj úřad se pokoušel opakovaně prosadit co nejjednodušší zákonnou úpravu už v rámci zákona o elektronických komunikacích, kterou však odmítla sněmovna.” Ovšem to zpoždění nezpůsobila jenom legislativa, to zpoždění způsobila také nečinnosti vlády, konkrétně Mlynářova ministerstva.

Pokud někdo o tom pochybuje, ať si srovná fakta a nesplněné termíny, které lze kdykoliv z veřejných zdrojů ověřit. Já jsem je shromáždil do článku Louče Digitální otazníky, aneb Co se vleče, neuteče?

Pro začátek seriozní diskuse o tom, kdo za co může a nemůže, by stačilo, kdyby někdo vysvětlil, co se stalo s vládním usnesením, které uložilo: ”ministru informatiky zpracovat ve spolupráci s ministrem kultury a vládě do 31. března 2005 předložit návrh koncepce rozvoje digitálního vysílání v České republice“. Máme červen a ministryně informatiky veřejně prohlašuje: Já nic, já muzikant.