Nebezpečná svůdnost adjektiv a adverbií

Přiznám se k jedné manipulaci. Když jsem včera informoval o přijímání novely poplatkového zákona, napsal jsem: “poslanci zbaběle odcházeli, takže nakonec jich při hlasování o této klíčové otázce bylo přihlášeno jen 134.” Dnes ráno jsem slůvko “zbaběle” potichu z textu odstranil. Je to proti mým zásadám, neboť v již publikovaném textu “potichu” opravuji pouze gramatické a drobné věcné chyby (například špatná křestní jména). Jinak každý svůj omyl opravuji veřejně, tj. s upozorněním na dodatek nebo na opravu včetně data té opravy.

Adverbium „zbaběle“ jsem použil v okamžiku, když jsem viděl, jak kolísají počty přihlášených poslanců, což jsem si vyložil jako vyhýbání se odpovědnosti, aniž jsem tušil, že rozpolcené sociální demokraty si ráno vzal na povel premiér Jiří Paroubek, takže tím, kdo zpochybnil druhé hlasování ve prospěch reklamy v ČT, a kdo umožnil třetí hlasování, jež reklamu ČT odebralo, byl sociální demokrat Zdeněk Škromach, který – jen tak mimochodem – ve třech kolech hlasoval pokaždé jinak, viz záznamy 568, 570 a 572.

To adverbium tam bylo zcela zbytečné a navíc proti sedmému přikázání z desatera pravidel od nestora učitelů americké žurnalistiky Melvina Menchera (celé desatero viz text pod čarou) : Vyhýbej se nadbytečnosti přídavných jmen a odolej nutkání podpírat slovesa příslovečnými určeními. Zkrátka, já jsem tomu nutkání neodolal.

Náchylnost opepřit svůj text adjektivy a adverbii není nic výjimečného. Nevím proč, ale u sportovních komentátorů se to pokládá za součást kvality textu. Pokud se tak děje při přímých přenosech, a pokud adjektiva, adverbia a metafory jsou nápadité a nemají charakter stokrát použitých klišé, asi není proti čemu protestovat. Přesto však v psaném textu sportovního referátu na mě působí anachronicky, jako berlička pro novináře, který nebyl schopen vyjádřit jednoduchou konstrukcí věty (podmět, přísudek, předmět, příslovečné určení, doplněk) děj a reálie tak, aby byly pro čtenáře zajímavé a přitažlivé.

Přívlastky jako berličku používají často i komentátoři českých deníků libující si v adjektivech, které nemají daleko ke zbytečným, někdy až nactiutrhačným nálepkám. Jeden příklad za všechny: sloupek Jaroslava Plesla “Proč se Paroubek zlobí na zrcadlo” před čtrnácti dny, ve kterém napsal, že : “bohorovný premiér Jiří Paroubek (si začíná) vyskakovat už i na lidi, do jejichž práce by svůj zpocený nos strkat neměl.” Týkalo se premiérova dopisu guvernérovi ČNB, v němž Paroubek žádal vysvětlení výroků některých členů bankovní rady. Plesl pak pokračuje: ”Ať si o tom arogantní socan Paroubek myslí, co chce, Tůma má pravdu....” nebo ”ministr financí ... připravuje předvolební daňové balíčky pro svou mateřskou partaj stále ještě vedenou hochštaplerem Grossem.” Pokud si Plesl stěžuje na aroganci politiků, možná by si mohl zamést nejdříve před svým vlastním prahem, přičemž není v tomto ohledu mezi novináři výjimkou.

Již kdysi dávno, ještě v Britských listech jsem upozorňoval na podobnost Rejžkových a Kojzarových komentářů, v nichž šlo hlavně o to lidi “správně” onálepkovat. Koneckonců angličtina to má i ve své frazeologii, kde “calling names”, tj. někomu dávat jména, znamená nadávat.

Podle mne novináři tady nejsou od toho, aby někomu nadávali. Je-li Paroubek arogantní (a já si například myslím, že ano), pak by to měl novinář dokázat na konkrétním příkladu, na faktech, na popisu děje, jenž by uvedl méně expresivních adjektiv, ale o to více věcných argumentů, aby si čtenář mohl udělat názor sám.

O tom, jak povrchními a příliš rozvitými přívlastky si novináři kopou jámu, do které pak padají, jeden příklad ze včerejška. Na stránce novinky.cz využívající zpravodajství deníku Právo se včera objevila zpráva uvedená větou: „Několikanásobná olympijská mistryně v hodu koulí Helena Fibingerová.“ Téměř každá část tohoto přívlastku nese chybnou informaci. Fibingerová nebyla olympijskou mistryní, a už vůbec ne několikanásobnou. V Montrealu 1976 získala bronz, to byla její jediná medaile z OH, světovou mistryní se stala jen jednou, na MS v lehké atletice v Helsinkách, navíc koulí se nehází, ale vrhá.

Ještě, že v deníku Právo mají korektory, kteří v tištěné podobě Práva úvodní větu opravili na toto znění: „Bývalá reprezentantka ve vrhu koulí Helena Fibingerová... atd.“