Analýza jednoho selhání
aneb Jak si Benešová naběhla, Dlabaja přeháněl a Dimun si mnul ruce

Není to tak dávno, kdy jsem popisoval, jak jeden politik došel k úhoně v "minovém poli infotainmentu". Ve stejném minovém poli se nyní ocitla nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, když se nechala vyprovokovat k neuváženému výroku, který ji může stát místo.

Začalo to reportáží televize Nova o údajně "otřesných poměrech" na Nejvyšším státním zastupitelství v Televizních novinách 29.6. Ve třech krátkých vstupech zde vystoupil odstupující státní zástupce Radek Ondruš, přičemž jeho stížnosti zdramatizoval komentářem redaktor Jiří Dlabaja.

O týden později 5.7. uvedla Nova další zpravodajský příspěvek, v němž oznámila, že ministr spravedlnosti hodlá provést personální audit státních zástupců, a že tento "neobvyklý krok následuje po obviněních odstupujícího státního zástupce Radka Ondruše." V závěru této reportáže Jiří Dlabaja využil záznam telefonátu s nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou následujícím způsobem:

Jiří Dlabaja: Marie Benešová na dotazy ke kauze Ondruš reagovala neobvykle. Obvinila naši televizi, že měla vzít úplatek od mluvčího resortu spravedlnosti za to, že se této kauze budeme věnovat.
(záznam telefonátu) Marie Benešová: Takže, abysme ještě neprověřovali tohle.
Jiří Dlabaja: A kolik jsem dostal?
Marie Benešová: Prej padesát tisíc.
Jiří Dlabaja: Tak, to jsem nedostal.
Marie Benešová: Hm, tak si o to řekněte, ať vám pan Dimun doplatí. (konec záznamu)

Kauza falešného obvinění byla na světě. A s ní i diskuse o tom, kdo a jak se zachoval či nezachoval, nebo jak se zachovat měl či neměl.

Je jasné Dalo se předpokládat, že Jiří Dlabaja vytrhl v úterý 5.7. citát z kontextu. Byl jsem tedy zvědav na to, jak se bude Marie Benešová bránit. Očekával jsem, že veřejnosti sdělí, že to nemyslela vážně, a že citace byla míněna ironicky či v nadsázce. Hodně jsem si sliboval od jejího půlhodinového interview v BBC v pátek 8.7. odpoledne. Ten byl však pro mne zklamáním.

Vyrozuměl jsem z něj několik věcí: Za prvé, že zákopová válka mezi nejvyšší státní zástupkyní a ministerstvem spravedlnosti se táhne již od nástupu Pavla Němce do úřadu, když její první výstřely padly v kauze "Viktor Kožený a jeho vyžádání z Baham" v srpnu loňského roku. Spor o tom, zda vydat či nevydat pedofilního katarského prince do jeho rodného státu, byl jenom jednou z četných epizod, kterou, jak známo, řešil samotný předseda vlády Jiří Paroubek.

Za druhé, že tato válka, v němž významnou roli hraje osoba ministerského tiskového mluvčího Petra Dimuna, dostala rozměry prestižního a emocionálního osobního sporu, v němž každá strana podezřívá tu druhou z těch nejhorších úmyslů.

A za třetí, že když nad rozumem převáží emoce, může se stát, že člověk ztratí soudnost a uvěří tomu, čemu věřit chce, lépe řečeno: je ochoten spekulaci, kterou mu jeho okolí nabídne, pokládat za věrohodný fakt.

Představa, že by tiskový mluvčí nějakého ministerstva uplácel nějakého redaktora hotovými penězi, je absurdní. Přesto však jakoby této verzi Marie Benešová ve skrytu duše věřila, když několikrát poukazovala na to, že si ji nevymyslela, protože ji od někoho ve svém okolí slyšela.

Ten, kdo zná svět médií, dobře ví, že tiskový mluvčí nemusí nikoho uplácet. Stačí, když nabídne novinářům, co potřebují. Média jsou totiž neustále hladová po tom, čemu se říká v angličtině "news", a co my překládáme jako "zpráva", i když lepším překladem by byla "novina", tj. informace, která obsahuje potenciál novosti, aktuálnosti, významnosti, dramatičnosti.

Síla každého tiskového mluvčího při ovlivňování médií je podmíněna tím, zda má k dispozici pokrm, po kterém média touží, a zda jej umí správně naservírovat. Petr Dimun to zřejmě umí, a zcela určitě dobře ví, že zpravodajství Novy miluje "news", které jsou o konfliktech.

Jiří Dlabaja, jak už to bývá u zpravodajců na Nově zvykem, případ jednoho stěžovatele patřičným způsobem zdramatizoval a dovyprávěl tak, že to nemá daleko ke zkreslování a deformování popisované reality. Pod čarou uvádím celý text reportáže. Při jeho čtení doporučuji porovnat, co říká Ondruš a jakým způsobem ho interpretuje Dlabaja. Je to Dlabaja a nikoli Ondruš, který v reportáži říká, že poměry jsou "otřesné", že se nově přijímají "nekompetentní lidé", že mezi nově přijatými jsou i takoví, kteří se "podíleli na zavírání disidentů", a že Ondrušova obvinění "silně znepokojila" ministra Němce.

A tady vidím další selhání Marie Benešové. Namísto toho, aby věcně vyhodnotila situaci a vzala v úvahu mentalitu redaktora bulvárního zpravodajství, který se snaží z každého komára udělat velblouda a z každého pšouku světodějnou událost, Dlabajovu reportáž si vyložila jako osobně vedený, záměrný a přesně zacílený útok média na svůj úřad a na svoji osobu.

Namísto toho, aby Nejvyšší státní zastupitelství na Dlabajovu reportáž reagovalo věcnou a klidnou tiskovou zprávou, v níž by uvedlo věci na správnou míru, jeho webová stránka věnovaná tiskovým sdělením mlčí a tím ponechává prostor těm, kteří to s novináři umějí lépe. (DODATEK 25.7.: Stanovisko NSZ k případu Ondruš se na webové stránce objevilo až 18.7. Není nad pohotovost! :-))

Nechci hájit pokleslost médií, ani pohodlnost novinářů, pro které je snadnější zpracovávat "přihrávaná" témata, než ta, která vlastními silami objeví. Nicméně stejně tak, jako by si měli dodržovat jistou profesionální úroveň novináři, profesionalitu bych očekával i od politiků.

Vzpomínám, jak na začátku devadesátých let si Umberto Eco postěžoval, že tisk ztrácí svoji nezávislost tím, jak se dostává do vleku televize, přičemž televize jako nejmocnější médium se pohybuje ve vlivovém poli nejrůznějších agentur, ať už jde o agentury tiskové, státní nebo soukromé. Součástí jeho lamentace nad stavem italského tisku byla i výčitka elitám za to, že médiím, speciálně televizi, příliš podléhají:

"Šokuje mne především fakt, že televize má ve skutečnosti větší vliv na elity než na masy a právě proto může být i nebezpečná. Stačí uvést příklad tisku a novinářů, kteří se už z principu nesmějí nechat unést všeobecným poblouzněním. Ale ve skutečnosti žijí z televize a díky její existenci. Současný italský tisk představuje například absolutní absenci slušnosti a důstojnosti... Momentálně vyrábí události právě televize a tisk je komentuje. Tisk televizi jen následuje! A v tom spočívá tragedie novin … Deníky jsou příliš hrubé a mají příliš stran, které je třeba za každou cenu naplnit. Stávají se obětí televize, padají do jejích nastražených pastí...
...televizí se nechaly omámit elity, padly před ní na kolena. Vesničan-analfabet, který začal vášnivě sledovat televizi, dnes čte noviny. Ti, co neměli nic, prakticky žádné vzdělání, kontaktem s televizí získali. Prosím vás, nesnažme se chránit před televizí chudáky, protože jejími skutečnými oběťmi jsou bohatí. Je pravdou, že to je velmi nebezpečné - vždyť právě oni vládnou..."
rozhovor Jean Daniela s Umbertem Ecem, Nouvel Observateur 8.9.1993, přetištěno Výber 45/93, ročník XXVI, str.11

P.S. I přes výhrady k jejímu konání nepochybuji o tom, že Marie Benešová je čestná žena a neúplatný prokurátor. V interview BBC mě kromě jiného zaujala její odpověď na otázku Václava Moravce, zda po případném odchodu z funkce si založí advokátní kancelář: "...já se můžu vrátit, protože už jsem kdysi advokáta dělala a dělala jsem ho ráda. A myslím, že se to dá dělat i slušně, advokacie, i když si samozřejmě nevyděláte na ty mercedesy, bazény a jiné... Logika tohoto výroku mě vede k tomu, že mezi námi existují i neslušní advokáti. Kteří to tak asi jsou? A kudy vede hranice mezi jejich slušností a neslušností?