Zázrak médií
část eseje "Česká média 1995-2005 - léta technického pokroku a zrání", napsaného pro sborník "10 let v českých médiích" (Portál, Newton IT)

Na otázku, zda se úroveň českých médií za posledních deset let změnila k lepšímu či horšímu, nebude asi nikdy existovat jednoznačná odpověď. Česká média zcela určitě vyspěla po formální a technické stránce, což platí jak pro tisk, tak pro rozhlas i televizi. Informování médií o událostech kolem nás je pohotovější, dostává větší prostor než před deseti lety, přesto však stížnosti na úroveň českých médií nepolevují. Naopak, v poslední době nabývají na síle.

Jednou z hlavních výtek poslední doby je bulvarizace, která se v médiích projevuje preferováním jednoduchých, dramatických a konfliktních témat, jako jsou nehody, katastrofy, skandály, které mají šanci zaujmout masové publikum. Za bulvarizaci se pokládá rovněž upřednostňování emocionálních prvků zpráv o událostech, před jejich racionálním popisem a vysvětlením.

Bulvarizaci se vyčítá, že její úsilí o získání co největšího počtu čtenářů, diváků a posluchačů zprávami s co nejnižším společným jmenovatelem intelektuální úrovně vytěsňuje z médií témata, která sice nejsou přitažlivá, ale která mají velký význam pro fungování demokratické společnosti tím, jak pomáhají zvyšovat povědomí občanů o stavu věcí veřejných.

Dalším hříchem, ze kterého jsou média obviňována, je zkreslování reality, o níž informují. Média už svojí podstatou působí jako zvětšovací sklo, které tím, jak se zaměřuje na jeden fakt, na jednu událost z množiny jiných faktů a událostí, tak mu dodávají aureolu výjimečnosti, výsadního postavení, zvýrazňují ho, přikládají mu možná větší význam, než si zaslouží.

Když se k této objektivně dané vlastnosti médií přidá novinářova nepozornost, povrchnost či neznalost souvislostí, velice snadno vzniká to, čemu se říká „virtuální mediální realita“, tj. informace, která svoje vazby na skutečnou realitu již zpřetrhala, ale která žije svým vlastním životem díky opakovanému výskytu v médiích.

Je paradoxem, že moderní komunikační technologie, které pomáhají novinářům zlepšovat jejich práci pohotovým transportem informací, v případě, kdy žurnalista selže nebo pochybí, svou rychlostí a všudypřítomností vznik a existenci mediálních virtuálních realit spíše podporují, než aby je vyvracely.

Výčet hříchů médií by mohl být ještě delší. Českým novinářům se někdy vyčítá, že jsou povrchní, nedostatečně vzdělaní, že jim chybí pocit společenské a občanské odpovědnosti, že nejsou nestranní, a že si vyřizují účty se svými názorovými protivníky.

Přes všechny výhrady k současnému stavu českých médií však nelze přehlédnout jednu důležitou věc. Ač nedokonalé, chybující, povrchní, nepřesné i zkreslující, také česká média v zásadě plní svoji funkci užitečného prostředníka, jenž zajišťuje svobodný tok zpráv a informací, mezi nimž jsou i takové, které jsou pro demokratickou společnost životně důležité.

Na tom nic nemění fakt, že plnění této veřejné služby četná média vůbec nemají v programu. Většině z nich jde především o vlastní prospěch, o zisk, o získání co možná nejvíce čtenářů, diváků, posluchačů, které by mohla nabízet reklamním agenturám.

Vedlejší produktem tohoto snažení se však stává veřejné dobro, a to podobným způsobem, na který už kdysi dávno upozornil Adam Smith ve knize Pojednání o podstatě a původu bohatství, a o němž se často zjednodušeně a nepřesně hovoří jako o neviditelné ruce trhu. (Viz informace zde a tady.)

Ve přednášce pro nadaci Reuters to editor britského prestižního Financial Times magazínu John Lloyd nedávno popsal slovy:

„Žurnalisté, dokonce i ti bohatí a proslavení, mají sklon psát o sobě, jakoby byli partou zoufalých pisálků těkajících od jedné zpropadenosti ke druhé, které žene kupředu nikoli vědomí jejich občanské povinnosti, ale snaha zvítězit nad konkurencí, stát se slavným nebo někoho pomluvit. Ale na konci se vše k dobrému obrátí.

Omyly, vyslovené lži, zklamání důvěry, nafouknutá vyúčtování výdajů, cesty financované PR firmami, útoky na charakter osob, nezáživné redakční sloupky, osočování, vymlouvání se, vynechávání faktů, komolení jmen, lhostejnosti, zapomnětlivosti, předsudky, zlomyslnosti, pochlebování – to všechno se každý večer dostává do novin a do zpravodajských pořadů, aby se to nakonec jakýmsi čarovným proutkem velkého kouzelníka proměnilo ve zlato informací tak nezbytných a podstatných pro každého občana, ve zlato břitkých a kritických komentářů, ve zlato demokratické debaty. Jak? No prostě zázrak.“