Zahraniční vlastníci a česká média
Vyžádaný komentář k článku v Literárních novinách Ta naše média - česká?

Vzpomínám na setkání s Bořivojem Čelovským při jakési panelové diskusi. Pamatuji se na to, jak Čelovský v černých barvách líčil situaci, při níž němečtí majitelé českého tisku na redakčních poradách diktují redaktorům, co mají a nemají psát. Každý, kdo ví, jak to dnes v novinách chodí, se nad tím musel pousmát.

Přesto však současná situace, v níž převážnou část českých médií, speciálně denní tisk, vlastní zahraniční majitelé, stojí za zamyšlení a za zhodnocení jejích kladů a záporů. Co se týče pozitiv, shrnul bych je do dvou bodů.

Za prvé: S pomocí investic zahraničních majitelů se podařilo překonat technickou zaostalost redakcí a rozšířit nedostatečnou kapacitu tiskáren, kterou jsme v roce 1989 zdědili. (Na to, zda tyto investice tehdy mohl či nemohl poskytnout nějaký domácí subjekt, se názory různí. Já se domnívám, že mohl - například v případě Lidových a také Hospodářských novin. Někteří pamětníci však tvrdí, že to možné nebylo. Úvěry nebyly a nikdo jiný než zahraniční zájemce se nenašel.)

Za druhé: Vydavatelé deníků se silnou finanční základnou v zahraničí byli odolnější proti vlivu politických krizí a ekonomických tlaků na česká média. Mohli se tedy zásadověji postavit k hříchům české politické scény (neprůhledné financování politických stran), jakož i k prohřeškům proti zásadám standardního tržního hospodářství (bankovní socialismus a jeho praxe demonstrovaná na příkladu zkrachovalé IPB).

Není náhodou, že jediný masový deník v českém vlastnictví, deník Právo, tolik oceňovaný pro nekonformní redakční politiku, kterou se v první polovině 90. let postavil proti převládajícímu pravicovému názorovému trendu v médiích, byl vzhledem ke své ekonomické slabosti na druhé straně až příliš náchylný k tomu vycházet vstříc těm, kteří svoji prosperitu stavěli na pravidlech klientelského kapitalismu.

Co se týče záporů vzniklé situace, shrnul bych je do konstatování: Každý vlastník médií, vydávaných jinde než v jeho vlastní zemi, má sklon zanedbávat skutečnost, že tato média jsou nejen hospodářským, ale také kulturním statkem, s následným vlivem na společenské procesy v dané zemi.

Jsem přesvědčen o tom, že kdyby pánové Axel Diekmann nebo Karl Hans Arnold měli českou státní příslušnost a pravidelně četli české noviny, asi by jim nebylo tak lhostejné, jací šéfredaktoři a komentátoři určují tón a ráz jejich periodik.

Podle mého názoru problém není v tom, že by se zahraniční vlastník vměšoval do redakční práce a určoval obsah zpráv a komentářů českých novin. Naopak, problém je v tom, že tohoto vlastníka zajímají pouze hospodářské výsledky a zbytek nechává plně v pravomoci českých šéfů.

Jsou to oni, čeští šéfové, na kterých záleží, jak se vyhraní profil daného média. Problém českých médií není v tom, že by zahraniční majitel diktoval jejich agendu, ale v tom, že jsou názorově rozbředlá a příliš posedlá snahou zachytit do svých sítí co nejširší okruh čtenářů, diváků i posluchačů při vynaložení co nejnižších prostředků, se všemi negativními důsledky (bulvarizace, povrchnost), které to přináší.

Odpovědnost za to nesou nejen vydavatelé a jejich vlastníci, ale také ti, kteří se jim chtějí za každou cenu zalíbit, a nedokážou hledat a nalézat řešení, která jsou výhodná jak pro zahraničního vlastníka, tak pro domácí politickou a společenskou scénu.