Novoroční přemítání

Rok se nachýlil ke konci a měl by přijít čas bilancování. Na rozdíl od politiků, kteří vždy a za každých okolností „najdou zdroje“, moje zdroje – mám tím na mysli především ty časové a pak ty „mentálně kapacitní“ – nejsou nevyčerpatelné, což se projevilo na obsahu letošní Louče.

Jestliže jsem letos přijal pozvání vyučovat ještě na jedné škole, jestliže jsem chtěl obsloužit nějakým příspěvkem všechny ty konference a semináře, na které jsem byl pozván, nemluvě o povinnosti přispívat do obsahu mediální stránky týdeníku Ekonom, není divu, že se to muselo odrazit na kvantitě i kvalitě toho, co Louč publikuje.

V létě jsem zcela vážně zvažoval, zdali internetové dobrodružství Louče neodpískám, a jako náhradu jsem si založil blog Pěna dní. Dnes mám na krku jak Louč, tak blog. Louč se pro mě stává čím dál tím více pracovní povinností, kronikou mediálních událostí, zápisníkem, do kterého nahlížím, když mi vypadne paměť. Pokud mám potřebu nějakého osobně laděného výlevu, poslouží mi blog. Ten má navíc tu výhodu, že jeho čtenářská obec je malá.

Někdy si říkám, že by bylo zajímavé změřit poločas rozpadu všech blogových i předblogových podniků, zvláště těch, které přitáhly pozornost širší internetové veřejnosti. Podle mého názoru by formule rozpadu vypadala asi takto: rychlost rozpadu blogů je přímo úměrná frekvenci a objemu počátečních periodických aktualizací blogu a nepřímo úměrná míře jejich specializace a profesionality (v jakémkoli oboru) jejich autorů.

Pamatuji se, jak Miloš Čermák vydržel psát v roce 2000 na server novinky.cz denně po dobu jednoho roku. Pak to zabalil a já ho chápu. Při aktivním profesionálním životě se to déle táhnout nedá. Každé pravidlo má však svoje výjimky, mezi něž patří Ondřej Neff s Neviditelným psem, který jeho denní aktualizaci udržuje už téměř deset let, a při tom má pořád co říci o všem, co nás obklopuje. Jenomže on jako profesionální novinář byl odjakživa schopen pracovat na více stavech, již před rokem 1989.

Možná, že se mýlím, ale mám dojem, že blogy a autorské e-ziny starší pěti let jsou spíše výjimkou, a že většina blogerů se unaví do jednoho roku. Obvykle déle vydrží blogy specializované, které si nacházejí své podobně specializované publikum, a jejichž autoři na web umisťují v podstatě vedlejší produkty své hlavní pracovní náplně či osobního koníčka.

Zánik blogů může mít však ještě další příčiny, které popsal ve svém rozlučkovém příspěvku na AKBblogu Petr Koubský. Je to zjištění, že naše osobní upřímné výpovědi mohou ublížit a zároveň nás obnažují. Je to zjištění, že naše komunikace, o které si myslíme, že je určena jen lidem dobré vůle, lidem s tolerancí k našim chybám a nedostatkům, se dostává mnohem dále: také k lidem netolerantním, k lidem, kteří si od komplexů méněcennosti nebo od vlastních neúspěchů či neštěstí, za něž potřebují najít viníky, ulevují zbabělými anonymními útoky.

Nedávno jsem s překvapením zaregistroval, že o zániku svého blogu marigold.cz uvažuje i Patrik Zandl, přičemž mezi důvody uvádí, že „že se svojí nevymáchanou webovou hubou narážím“.

Také to je možná jeden z důvodů, proč se mi už do Louče tak snadno a radostně nepíše, a proč frekvence mých příspěvků stagnuje či dokonce klesá. Někdy se až divím upřímnosti, se kterou jsem kdysi na Louč ventiloval své pocity. Dnes už to nedělám.

A proč tedy vlastně s Loučí pokračuji? Odpovídal jsem na to již několikrát. Naposledy a asi nejkomplexněji o před dvěma a půl roky, když jsem využil myšlenek klasika George Orwella.