Ještě k Šafrovu odvolání

Moje drobná uštěpačná poznámka na adresu Fabiana Golga a jeho sloupku v Metru o výměně šéfredaktorů v MF Dnes vyvolala na Britských listech rozsáhlou odezvu v článcích Jana Čulíka Fabiano Golgo terčem útoků, že prý "prozrazuje důvěrnosti" a Teroristé na stránkách Mediáře a Českých médií. Fabianu Golgovi jsem odpověděl v dopise, který uvádím pod čarou.

Asi není náhodou, že ty hlavní debaty o Šafrově odchodu z šéfredaktorského místa se odehrály na internetu, zatímco tradiční média (s výjimkou Patočkových Literárek) tu změnu nekomentují, zřejmě z důvodů kolegiální solidarity a podle zásady: co se doma uvaří, to se doma sní.

Já osobně se domnívám, že k odvolání Pavla Šafra mohl mít vydavatel více důvodů, například hospodářské výsledky či Šafrovu personální politiku, možná profesionální nedostatky novin nebo odchody redaktorů ke konkurenci, přičemž nevylučuji, že mezi nimi mohly být i důvody politické.

Nedělám si totiž žádné iluze o Paroubkově týmu na úřadu vlády, který se snaží pro publicitu svého šéfa vytvořit v médiích co nejlepší podmínky. Kromě toho bych se nedivil, kdyby se vydavatel začal obávat, zda honba redakce MF Dnes za skandálními kauzami za každou cenu, a ochota jejích redaktorů skočit na špek každé indiskreci či pomluvě (rozsáhlé Kmentovy rozhovory s Krejčířem a případ údajné Krejčířovy směnky budiž příkladem) by mu mohla v drsném předvolebním klání přinést problémy nejen u sociálních demokratů, ale i u dalších politických stran.

Bylo by skutečně dobré vědět, zda poslední Šafrův komentář Paroubek nebo svoboda byl tou poslední kapkou, kterou přetekl pohár, nebo zda byl psán při vědomí očekávaného vyhazovu, jemuž autor chtěl dát punc politické motivace. Nezávisle na Šafrově odchodu komentář zkritizovali Jan Macháček v Hospodářských novinách (Strana, svoboda, socialismus, smrt) nebo Jiří Pehe (Zbytečné strašidlo třídní války, na idnes zde).

Přiznám se, že mě Šafrovy komentáře nezaujaly nějakou obzvláštní originalitou, což platí i pro jeho stať „Dobré inteligentní noviny“, kterou napsal pro vnitřní publikaci „Dobré noviny – Jak a co děláme v MF Dnes“. Možná proto, že byl asi více mužem činu než mužem pera. V Pavlovi Šafrovi jsem viděl vzorek generace, která dospívala v totalitě. Tato generace se sice dokázala názorově vyhranit ve smyslu negace, měla jasno ve věci odmítání existujícího komunistického režimu a totalitní ideologie, ale měla a má problém názorově se vyhranit ve smyslu pozitivních programů.

Kdysi jsem glosoval v Louči proměnlivé názory Pavla Šafra na obsah novin. Jestliže ještě v roce 1997 v Lidovkách odmítal „psát pro čtenáře, kteří pasou jen po laciných senzacích“ (Jaké noviny chceme – LN 13.9.1997), po příchodu do MF Dnes v roce 2001 v rámci přinášení „komplexního prožitku doby“ se již nebránil možnosti zveřejňovat „více fotografií z večírků“. V tomto ohledu je Šafr je dítětem své doby, která tleská více viditelnému úspěchu než hájení a prosazování neviditelných hodnot.

Není bez zajímavosti ohlédnout se za Šafrovou kariérou. Jeho novinářské začátky jsou spjaty s Kudláčkovým Českým deníkem, ve kterém od února do října 1993 vykonával funkci šéfredaktora. Šafr sám později v pořadu Krásný ztráty (16.9.2002) vzpomínal: „Český deník, to byl takový novinářský učňák pro novinářské puberťáky.“ Později přešel Šafr do deníku Telegraf, který krátkou dobu v roce 1994 šéfredaktoroval.

Jak napsal Michal Klíma v LN 25.8.1997 „Z první funkce odešel poté, co odmítl přání vydavatele (Josef Kudláček) učinit list tribunou Demokratické unie. Z funkce šéfredaktora Telegrafu byl odvolán pro příliš kritickou linii listu vůči ODS.“ Tuto epizodu Šafr později popsal v pořadu ČT Fakta (26.6.2000) o kauze zkrachovalé IPB banky:
„Tehdy to bylo tak, že náměstek Investiční a poštovní banky Libor Procházka mě zavolal do banky, zavolal mě k sobě a tam mi před svědky sdělil, že vedení ODS se nelíbí, jakým způsobem vedu deník Telegraf. Řekl, že ten deník děláme příliš nezávislý, a že se to ODS nelíbí. Konkrétně uvedl, že se to nelíbí Petru Čermákovi, tehdejšímu výkonnému místopředsedovi, s kterým je v pravidelném styku.“

Po odchodu z Telegrafu se Šafr podepisoval jako „publicista a manažer“, případně „konzultant v oblasti politiky a veřejné komunikace“, neboť se stal zakladatelem a spolumajitelem agentury PR Penguin s.r.o.

V létě 1997 dostal nabídku od společnosti Ringier a od září se stal šéfredaktorem chřadnoucích Lidových novin, což byl od vydavatele dobrý tah. Šafrovi se podařilo změnit tvář Lidovek, udělal je čtivější a také otevřenější pro více názorových proudů, zvedl prodaný náklad, což o rok později ocenila anketa časopisu Strategie, která vyhlásila Pavla Šafra „Osobností roku českého tiskového trhu.“

Charakter některých personálních rozhodnutí v LN později „vybublal“ při předehře televizní krize roku 2000, když Lidové noviny sestavily petici „proti skryté normalizaci“ v ČT, na což reagoval v týdeníku Profit bývalý redaktor LN a dnešní prezidentův tajemník Ladislav Jakl komentářem:

„Začněme třeba u té Vaší "skryté normalizace." Možná začala tím, když jsem si po čtyřech letech své práce v Lidových novinách vzal poprvé týden dovolené a po pár dnech jsem se velmi neoficiální cestou dověděl, že už nejsem vedoucím zpravodajství. Přál si to Pavel Šafr (pamatuješ Pavle?), který měl za měsíc nastoupit do funkce šéfredaktora a mou hlavu si kladl jako předběžnou podmínku nástupu. Možná začala normalizace tím, když mi po pár měsících nový šéfredaktor čestně a férově řekl, že bych neměl v LN zůstávat už ani jako člověk redigující příspěvky externistů, protože názorově moc vyčuhuju a mé jméno proto vrhá na noviny špatné světlo, i když nepíšu.“

V roce 1998 Lidovky přešly od Ringiera pod střechu rýnského vydavatele RBVG, jehož Mafra vydává deník MF Dnes. Koncem roku 2000 se RBVG, potažmo Mafra, rozhodla zbavit dosavadního šéfredaktora MF Dnes Petra Šabaty a na jeho místo povolala z Lidovek Pavla Šafra, který zde nastoupil v lednu 2001.

A zde začíná a končí zatím poslední kapitola životní dráhy Pavla Šafra, kapitola, na jejíž zhodnocení je možná ještě příliš brzy. Některé formální změny byly v MF Dnes nastartovány ještě před jeho příchodem. Mám na mysli přechod na barvu a na „sešitovou“ podobu MF Dnes, ke které došlo na jaře 2001, při čemž se od Šafra očekávalo, že tuto novou formu naplní také novým obsahem.

Není vyloučeno, že někdy v budoucnosti pětileté Šafrovo šéfredaktorování historici spojí s etapou bulvarizace českého tisku, na níž jsem v Louči občas upozorňoval (například Bulvarizace novin a společnosti - spojené nádoby?, Kam směřují hlavní české deníky?, Když se v MF Dnes "blýská" (nebo "bleskuje"?), Blesk je bulvár, my jsme lidové zpravodajství, Vondráčková vs. Rejžek apod.).

Celkově vzato, Pavel Šafr je svým způsobem typickým reprezentantem novinářské generace, která dnes má hlavní slovo v českých médiích, a to i v tom dobrém i v tom špatném smyslu. Sám Šafr svoji generaci mimoděk charakterizoval v pořadu Krásný ztráty:

„...protože to řemeslo opravdově vzniklo vlastně až po revoluci, nedávno. To před tím nebyla žádná žurnalistika, to byla prostě trapná komedie, které bylo smutné se zúčastnit. A jestliže vlastně my nemáme nad sebou, jako moje mladší generace, přirozené kolegy ze starší, střední generace, tak vlastně nám něco chybí a chybí nám různé profesní zdatnosti, které musíme velice rychle dohánět a vím, že drtivá většina příslušníků naší profese se o to snaží. Na druhou stranu je skoro jistota, že velké množství novinářů za tu celou dobu různě selhávalo, profesně, eticky, různým způsobem a takže já nemůžu říct, že pan Zeman nemá vůbec pravdu. Něco ovšem jiného je ten účel, s kterým on to říká. Kdyby ty noviny se chovaly neprofesionálně a byly k němu vstřícné, to znamená jaksi zradily by svoji základní roli, svoji funkci, kterou mají, že by o byla taková přátelská žumpička, tak je jasné, že ministerský předseda by tak neřádil, nenadával by, nebyl by vůči nám sprostý a tak dál. Bylo by to správně? Nebylo.