Chruščov, eskalátor a digitální televize

Média minulý týden připomněla padesáté výročí 20. sjezdu KSSS, na kterém Nikita Sergejevič Chruščov (občas psaný jako Chruščev, což vzniklo ignorováním ruské dvouhlásky ë/jo v jeho jméně) odsoudil zločiny Stalina a stalinismu. Pavel Zídek v LN napsal vzpomínkovou recenzi na knihu Williama Taubmana „Chruščov: Člověk a jeho doba“. Petra Procházková přinesla informaci o moskevské výstavě k tomuto výročí Chybí jen Chruščovova bota a diskusní skupiny se zaplnily obvyklými polemikami, které u nás provázejí každý pohled do historie.

V roce 1956 mně bylo dvanáct let a o Chruščovovi jsem věděl jen to, co ostatní. Odsouzení Stalina mu mezi lidmi vyneslo nezaslouženou pověst pokrokového reformátora. V roce 1971 jsem se o něm dozvěděl mnohem více, když jsem si dovezl Chruščovovy memoáry (Khrushchev Remembers. translated by Strobe Talbot With and Introduction, Commentary and Notes by Edward Crankshaw, First Sphere Books, Londýn 1971). Nebyly zřejmě zcela autentické, neboť původní pásky, které s Nikitou nahrál jeho syn Sergej, a které se dostaly za hranice, se staly (tak alespoň psal Herald Tribune) předmětem redakčních úprav a dodatků odpovídajících době, kdy ideologická válka, jakou dnes prožíváme mezi muslimským Východem a evropským Západem, probíhala v rovině SSSR/USA. Nebylo asi náhodou, že ty memoáry vyšly před sjezdem KSSS, prý ve snaze posílit po roce 1968 kremelské holubice proti kremelským jestřábům.

Přesto – nebo právě proto? – jsem se v Chruščovových memoárech dočetl řadu zajímavých informací. Třeba jak Nikita zdůvodňoval napadení Finska. Nebo jak vytáhl při návštěvě Československa ze zapomnění v jakémsi JZD generála Ludvíka Svobodu. Ty vzpomínky pak vyšly v kompletní podobě v ruštině v roce 1999 v Moskvě (Vremja, ljudi, vlast - ISBN 5-900036-04-9). U nás v Brně byl publikovaný překlad jakési meziverze z roku 1990 (Vzpomínky Nikity Sergejeviče Chruščova. Magnetofonové nahrávky z období glasnosti. V překladu Luďka Matysky vydalo nakladatelství Jota, Brno 2000, 226 stran).

Co má ale Chruščov společného s digitální televizí? Podle mě nabízí názorný příklad, jak o složitých technických věcech bohužel často rozhodují ti, kteří o nich nemají žádné nebo jen velice povrchní znalosti.

V jedné z kapitol vzpomínek (str.55-56) Chruščov vypráví o době, kdy jako městský stranický tajemník byl pověřen řízením stavby metra v Moskvě. Doporučujícím důvodem byl fakt, že Nikita v mládí krátce pracoval na Ukrajině jako horník.

Chruščov zde popisuje spor o koncepci stavby metra, který vznikl mezi zasloužilým akademikem Roterem a mladým inženýrem Makovským, a v němž se rozhodovalo, zda se má metro budovat levnějším způsobem z povrchu, nebo dražším způsobem v hloubkových tunelech.

Pavel Pavlovič Roter argumentoval příkladem Londýna, který před sto lety ještě stavěl metro více povrchově a lidé se dostávali na stanice buď po schodech nebo výtahy. Makovský naproti tomu vysvětloval, že dopravu do hlubinných stanic spolehlivě zajistí eskalátory. Byl tu však jeden problém, Nikita Chruščov nevěděl, co jsou to eskalátory a jak fungují. Takže celá ta záležitost se musela stranickému činiteli podrobně vysvětlit a spoléhat na jeho zdravý rozum, že se rozhodne pro tu perspektivnější variantu. Nakonec však stejně rozhodl Stalin, ke kterému se Roter odvolal, a který podpořil Makovského variantu jenom díky tomu, že tunely metra viděl jako protiletecký kryt.

Rád bych věděl, zda poslanci, kteří podávali desítky pozměňovacích návrhů k digitální novele vysílacího zákona, mají ponětí o tom, jaká je ekonomika digitálního televizního vysílání, zda vědí, co by znamenala tolik protěžovaná regionalizace vysílání pro stavbu sítí, zda vůbec tuší, co to jsou SFN, tj. jednofrekvenční vysílací sítě, a vůbec, jaké způsoby komprese a kódování digitálního signálu je možné a vhodné využívat.

Přesto pod tlakem nejrůznějších lobby a také poháněni svými dobrými úmysly se míchají do záležitostí, ve kterých by měli rozhodovat především odborníci, kteří znají fakta a předmětnou realitu. Sám se za něj nepokládám a proto se do věcí raději nemíchám.

Přesto si však dovoluji vyslovit názor, podložený svými životními zkušenostmi a znalostmi, že koncepce nových malých regionálních stanic, kterou v licenčním řízení z roku 2004 prosazují někteří členové Rady pro R a TV vysílání, má blíže k sociálnímu inženýrství dle hesla „poručíme větru dešti“, než k realistické vizi, jež respektuje nejen technologické možnosti, ale také zákonitosti trhu komerční televize v digitální éře. Pokud se mýlím, rád se nechám přesvědči o opaku

P.S. Na závěr ještě krátce o Chruščovovi. V poznámkovém aparátu pamětí nebo v recenzi v Herald Tribune (nevzpomínám si přesně) jsem se tehdy dočetl o posledním Chruščovově pokusu promluvit do politiky. V srpnových dnech roku 1968, kdy sovětské politbyro jednalo s unesenými československými představiteli v Moskvě, jak vyřešit situaci po 21. srpnu, prý náhle přijela do Kremlu limuzina s Nikitou Chruščovem, který se dožadoval přijetí u tehdejších kremelských vládců. Chtěl jim poradit, konec konců měl své zkušenosti z roku 1956 v Maďarsku a Polsku, a proto prý žádal: buďte na ně tvrdí a neoblomní. Jestli nedostanete z československé delegace, co potřebujete, pak jste do Československa vůbec neměli chodit. Nikita Chruščov však na vrata Kremlu bušil marně. Nikdo ho nepřijal, byl už odepsaná veličina.