Tolik hlavní dokumenty sporu, k němuž nechci nic dalšího dodávat. Neodpustím si však komentář k tomu, že Václav Klaus jednal s Putinem v ruském jazyce.

Hned po skončení státní návštěvy 3. března Adam Černý v Hospodářských novinách stručnou glosou připomněl, že „Jazyk není jen zdvořilost“. Píše zde: “Užívat jazyka státu, který politik zastupuje, je při oficiálních příležitostech výrazem národní suverenity. Ve Francii na to dokonce existuje předpis, jinde stačí smysl pro míru a danou situaci. Proto český ministr zahraničí Josef Zieleniec i ve Varšavě jednal přes tlumočníka, ačkoli polštinu ovládá lépe než Václav Klaus ruštinu."

Na tuto poznámku reagoval MUDr. Ladislav Těšínský, který v HN 7. března publikoval čtenářský názor, že Prezident mluvil rusky správně. Budiž, nic proti názoru. Ovšem věty MUDr. Těšínského: „Václav Klaus vynecháním tlumočníků uštědřil Jiřímu Paroubkovi intelektuální políček. Je nelichotivou vizitkou, když předseda vlády disponuje tak špatnou jazykovou výbavou, že při slavnostní večeři není schopen zúčastnit se diskuse s prezidentem jiného státu.“ vyvolaly okamžitou reakci Jiřího Paroubka, který o den později, 8. března, poslal do HN polemiku s titulkem Rusky umím také, v níž dementuje, že by při večeři bez tlumočníka nediskutoval. Naopak, mluvil s Putinem německy.

Když to tak všechno přehlížím, je mi trochu stydno nad úrovní našich elit. Hádají se jako malí kluci a vytahují se před lidmi, kdo z nich je jazykově zdatnější, namísto aby se zamysleli nad tím, jak reprezentují svůj stát.

Nevím, co vedlo Václava Klause k tomu, aby s Putinem mluvil rusky. Obávám se, zda to nebyla jeho snaha předvést partnerovi své jazykové znalosti, aniž si uvědomil, že to, co mu získává respekt v Davosu nebo na vědeckých konferencích, se v diplomacii nepočítá.

Vzhledem ke svému věku lecos pamatuji. Vzpomínám například na bývalého novináře Bohuše Chňoupka, kterého normalizace katapultovala do pozice ministra zahraničí, jak v červnu 1973 letěl do Německa parafovat československo-západoněmeckou smlouvu. Po příletu na letišti spustil ne příliš dokonalou němčinou a vzpomínám, že to nevyvolalo žádný obdiv, spíše tiché zdvořilé pohrdání, neboť pravidla mezinárodní diplomacie jsou neúprosná. Pamatuji se také na sovětského ministra zahraničí Gromyka, který při svých návštěvách zásadně mluvil rusky a svoji perfektní angličtinu na veřejnosti použil jenom tehdy, když opravoval své tlumočníky. O jeho politice a politice jeho státu si můžeme myslet cokoli, ale z hlediska diplomacie to byl profesionál.

K jazyku svého partnera se diplomaté uchylují buď v okamžicích, když chtějí na veřejnosti demonstrovat obzvláště dobré přátelské vztahy, nebo při neformálních setkáních, společných výletech, párty, snídaních, obědech, večeřích. Proto souhlasím s Adamem Černým v HN a divím se, že jeho názor nenašel větší veřejnou podporu.

Naopak nesouhlasím s Alexandrem Mitrofanovem, který v článku pro Prague Post Klausovu ruštinu schvaluje a oceňuje při tom odvahu Václava Klause jít proti proudu a použít jazyk, který byl pro starší generace jazykem okupantů. Ne že bych chtěl tuto odvahu prezidentovi upírat. Ale pokud by měl mít Mitrofanov pravdu, že Klaus svoje gesto jako pragmatický politik učinil v zájmu své země, neboť „ropovody a plynovody vedou z Ruska a nikoli z Bruselu“, pak by to s naší suverenitou nebylo příliš slavné.