A zase ta IPB

Verdikt mezinárodní arbitráže ve sporu Nomura vs. český stát zahýbal vášněmi české předvolební scény a zastihl česká média v nedbalkách.

Téměř tragicky se to projevilo v televizních komentovaných Událostech v pátek večer na ČT1 a částečně též v sobotních denících. Očekávat od bývalého bankéře IPB Libora Procházky nějaké objektivní informace, je hodné naivity předškolního dítěte. Poté, co Daniela Drtinová nebyla schopna reagovat na Procházkovo tvrzení, že „IPB vlastně v době, kdy došlo k nucené správě, byla nejlépe fungující českou bankou,“ a když pozvaný novinář týdeníku Euro Pavel Páral odmítl s touto větou polemizovat, protože si to nechtěl s českými finančníky rozházet, pak se v pátek večer na televizní obrazovce odehrálo tristní představení, jehož informační hodnota byla téměř nulová.

Jsem schopen pochopit časovou tíseň českých deníků, které měly v ruce jen fakta tiskové zprávy Nomury, a kterým se v pátek odpoledne asi jen obtížně sháněly další detaily a fakta z druhé strany, například z ministerstva financí. Podle mého názoru to však česká média neomlouvá, že si neudržela rezervovaný odstup od zcela jednoznačného výkladu arbitrážního rozhodnutí v režii Nomury. (Viz titulky: Nomura vyhrála arbitráž, Česko prohrálo soud, Katastrofa pro rozpočet apod.)

Vlastně teprve dnešní, tj. pondělní média přinesla čtenářům podrobnější, serióznější a vybalancovanější informace o případu IPB, kde jediným zloduchem už není český neschopný stát. Na druhé straně dnešní podtitulek MF Dnes „Paroubek svádí vinu za problémy na Klause, Zeman zase obviňuje Mertlíka“ výstižně charakterizuje situaci, v níž se kauza IPB opět stává předmětem politického boje, kdy jeden svádí vinu na druhého, a kdy – namísto aby se věci objasňovaly – se spíše zamlžují.

O tom, že prodej IPB Nomuře realizovaný Tošovského úřednickou vládou v roce 1998 byl nastartován už v létě 1997 za předsednictví Václava Klause, budiž přinesen důkaz v podobě tohoto vládního usnesení č.468 z 23.7.1997 (zde je příloha).

Na druhé straně o tom, že IPB nebyla pouze bankou favorizovanou ODS, ale že její klientelské vztahy sahaly ke všem politickým stranám včetně ČSSD, je možné se dočíst například v tomto dokumentu o „politických trzích“, který je produktem týmového projektu studentů pražské Univerzity Karlovy a Georgetownské Univerzity z Washingtonu a jehož výsledky jsou na internetu pod názvem „Vzestup a pád IPB“.

Obdivuji žaludek Miroslava Macka, zakladatele Telegrafu, jenž je schopen označit ve své dnešní glose za “strůjce mizerných rozhodnutí”... “všechny ty Zemany, Mertlíky, Tošovské” a přitom zapomínat, že vývoj, který vedl k pádu této banky, byl nastartován v době, kdy on sám se hřál na výsluní moci ve vládních úřadech, a ve špičkové hierarchii ODS, zatímco Zemanové a Mertlíkové stáli stranou exekutivy.

Jejich vynucená “mizerná rozhodnutí” měla ve svém konečném dopadu léčivý efekt, neboť nucenou správou IPB se podařilo vyříznout vřed hospodářského života této země. Na tom nic nezmění dodatečná diskuse, zda se operovalo dobře, zda bylo možné vyvarovat se ztráty krve, zda se chirurgovi nezaplatil příliš vysoký honorář, nebo zda nebylo možné pokusit se místo operace vyhojit ten vřed jiným způsobem. Třeba takovým, jakým se léčila Česká spořitelna či Komerční banka.

P.S. K tématu IPB se vracím po několika letech. Naposledy jsem o IPB psal v červenci 2001 zde a tady. O dluzích, které musel stát za IP banku zatáhnout (dnes se mluví o 140 miliardách), jsem kromě jiného tehdy napsal:

"...ty ztracené miliardy, to nejsou jenom ulitá konta několika manažerů či tunelářů, to je také žití nad poměry velké části naší společnosti, statisíců lidí, kteří brali mzdy v neefektivních podnicích uměle udržovaných nad vodou. Ty ztracené peníze jsou třeba i v tom laciném pivu, které po léta pijeme, nevšímajíce si toho, že jeho láci podporoval abnormálně levný slad dotovaný bankovními úvěry. Dnes je Tchecomalt Group s miliardovými dluhy v konkurzu, takže to laciné pivo doplatíme dodatečně. Podobně by se mohlo mluvit o draze stavějících Vojenských stavbách, a konec konců také o médiích. Nejméně jedna miliarda těch zmizelých peněz se utopila v televizním programu Premiéra/Prima, který vyráběl a vysílal pořady, na které si řadu let nebyl schopen vydělat. Takže vlastně i ti redaktoři, kameramani, produkční i technici žili a tyli z úvěrů IPB, které dnes bude třeba zaplatit."

P.S. P.S. - Dnes už si nejsem jist, zdali bych tu miliardu dokázal. Ale stamiliony to byly zcela určitě. Těch případů, kdy média a novináři udělali dluhy, jež se pak staly úvěrovou zátěží, kterou nakonec přebíral stát, bylo více. Lze zmínit i IPB bankou financovaný Denní Telegraf (1.1.1994-6.11.1997) nebo i deník Prostor v roce 1992 , jehož investor, skupina Panok Čechošvýcara Hrnčiříka, zanechal za sebou desetilmilionové dluhy u Kreditní banky Plzeň. V příkladech by se dalo pokračovat, přičemž exemplárním příkladem jsou již zmíněné dluhy Premiéry, které se podařilo vyvést do Beseda Holdingu, jenž zkrachoval.