„Kretén“ Galbraith (*15.10.1908 - +29.4.2006)

V požehnaném věku 97 let zemřel v sobotu 29.4. kanadsko-americký ekonom John Kenneth Galbraith. Není náhodou, že kapitolu z jeho klíčového díla The Affluent Society umístila na svoji webovou stránku Strana demokratického socialismu, která vznikla spojením Levého bloku a SDL (do voleb nejde, ale její členové jsou na kandidátce KSČM).

Galbraith totiž upozorňoval na rozpor mezi soukromým bohatstvím a veřejnou bídou. Kromě toho tvrdil, že mnohé z našich potřeb a požadavků “jsou uměle vyvolány, pečlivě zpracovány a živeny reklamou a uměním prodávat”, a že v okamžiku, kdy se společnosti zbavují dědictví chudoby díky pokroku vědy a techniky, a kdy se vytvářejí bohaté průmyslové konglomeráty, část tohoto bohatství by se měla věnovat na budování záchranné sítě pro chudé.

Tomáš Ježek kdysi nazval Galbraitha kreténem. Doslova: „Pod vlivem tehdejšího politického klimatu vznikaly i na Západě intelektuálně mělké teorie. Než člověk například pochopí, že Galbraith je kretén, potřebuje na to dva roky.“ (Husák, Petr. Budování kapitalismu v Čechách – Rozhovory s Tomášem Ježkem, Volvox Globator 1997, str. 42).

Za Galbraithem rozhodně stojí mnohem větší vzdělanost, bohatší myšlenkové zázemí a určitě více pozitivních činů, než za Tomášem Ježkem, ministrem bez portfeje odpovědným za privatizaci 1990-1992 a pozdějším předsedou výkonného výboru Fondu národního majetku, který dnes veškeré nedostatky privatizace svaluje na druhé.

Galbraith sloužil několika demokratickým prezidentům: Rooseveltovi, Kennedymu, Johnsonovi, a jeho názory stály v pozadí budování Velké Společnosti Johnsonovou administrativou v 60. letech.

I když Galbraithovy koncepce sociálního státu neuspěly v dlouhodobé zkoušce času, do konce života hájil své levicově liberální názory, vycházející z osobní životní zkušenosti. V dětství a mládí se setkával s chudobou a tvrdou fyzickou prací na farmě svého otce, dále ho ovlivnila hospodářská krize třicátých let, ke které se často vracel.

Editorial deníku Washington Post Galbraithovo úmrtí glosoval slovy: “Ačkoli tato stránka vždy nesouhlasila s většinou myšlenek pana Galbraitha, obdivovali jsme jeho připravenost ochotně a zdvořile o nich diskutovat s Friedrichem von Hayekem, Williamem F. Buckleyem, Miltonem Friedmanem a dalším vlivnými duchovními autoritami.”

V zájmu spravedlnosti nutno dodat, že Tomáš Ježek své hovory s Petrem Husákem neautorizoval, což nevylučuje možnost, že zmínku o kreténu Galbraithovi by při autorizaci vyškrtl. Kdo ví. Ale i tak to vypovídá o nezdvořáctví českých elit.

Někdy kromě zdvořilosti našim ekonomům občas chybí i širší historický rozhled. Například kdyby Pavel Kohout věděl, že první Zákony profesora Parkinsona vyšly v Československu již v roce 1966, nemohl by ve víkendové příloze Lidových novin Orientace, v eseji “Veřejné výdaje, tušení stínu” napsat, že ”... druhou zajímavou pointou je fakt, že Parkinsonova kniha, z níž pocházejí uvedené citace, vyšla v češtině již v 80. letech. Dílo bylo v éře Gustáva Husáka bezpochyby povoleno jakožto břitká satira na prohnilý kapitalistický systém...”

Pravda, jednalo se o novou knihu, o rozvinutí starších zákonů profesora Parkinsona, ale přesto nevím, proč její zveřejnění "již (sic!) v 80. letech" má být „druhou zajímavou pointou,“ když Parkinsonovy zákony s britským rodným listem byly u nás už od šedesátých let mnohem známější, populárnější a také citovanější než za oceánem, o čemž jsem se osobně přesvědčil při návštěvě USA.

P.S. Poměrně nedávno jsem upřesňoval citaci Parkinsonových zákonů na svém blogu Pěna dní, když si jako bonmot vybral profesora Parkinsona ve zkreslené podobě bývalý premiér Miloš Zeman.