zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
22.5.2006 | RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky |
Víkendové předvolební reflexe
Ve dnech, kdy je svět českých médií zahlcen stomatologickou fackou (jak jí nazvat, aby se odlišila od té podsedické?), a kdy vrcholí předvolební boj, mě zaujal víkendový esej v sobotní Orientaci Lidových novin „Ztraceni v paragrafech“.
Redaktor Robert Malecký mně promluvil z duše, když uhodil hřebík na hlavičku problému, který zhoršuje kvalitu našeho života, lépe řečeno kvalitu a efektivitu jakékoli veřejné aktivity a podnikání v České republice.
Kupodivu, řešení tohoto problému, tj. zjednodušení legislativy a zkvalitnění výkonu státní správy, nemá ve svém volebním programu téměř žádná strana, která usiluje o naše hlasy. Většinou se ve volebních programech slibuje, co kdo komu dá, co kdo dostane, kdo se o koho jak postará, ale o tom, jak zajistit lepší fungování státu pro řadového občana bez rozdílu politického přesvědčení a sociálního postavení, se zde příliš nemluví. To spíš tady najdeme obecné, populární a populistické slogany o tom, že státu by mělo být méně.
Ovšem deklarace „zrušení zbytečných byrokratických předpisů“ (viz program ODS) problém nekvalitní státní správy a přebujelé legislativy neřeší. Nejde totiž jen o kvantitu, ale také o kvalitu. Méně státu bez nějaké pozitivní koncepce přináší zmatek a absenci pravidel, jak jsme to poznali na začátku 90. let. Více státu zase omezuje individuální svobody. A tak by se měl hledat kompromis, jak tato omezení vyhradit jen pro situace nezbytně nutné k úspěšnému a vzájemně výhodnému společenskému soužití.
Jak jsem z textu pochopil, to, co Malecký kritizuje, není „více státu“, ale „špatný stát“, na jehož vzniku se „poslaneckou tvořivostí“ podílely v minulosti všechny strany bez rozdílu.
x x x
Jako rozlučkový mejdan nebo hodování na palubě potápějícího se lodi mi zpočátku připadalo předvolební chování strany US/DEU, která odhodila všechny zábrany a dřívější programy, aby se oblékla do fialové, začala propagovat legalizaci marihuany a šokovat svou předvolební kampaní.
Přiznám se, že jsem ten obrat od „staré“ Unie Svobody k Nové Unii Svobody zaregistroval až teď se zpožděním, zatímco Bohumil Doležal reagoval okamžitě komentářem Smrtí tanec Unie svobody. Účast Pavla Němce na pochodu za legalizaci marihuany jsem chápal jako určité vybočení z normálu, ministrovu libůstku vyplývající z jeho mládí, než jsem zjistil, že US/DEU se skutečně od konce dubna zaměřila na cílovou skupinu mladistvých libertinů, pro něž jsou ideálem anarchistické svobody.
I když místopředseda Ivo Ludvík na stránkách Unie svobody popírá, že nová image je součástí marketingové strategie pro udržení ve hře o dotace pro politickou stranu, (jak Ludvíka citoval redaktor MF Dnes Josef Kopecký), není pochyb o tom, že současné chování Unie Svobody je projevem pokleslého chápání politiky jako byznysu, politiky jako pokračování obchodu jinými prostředky.
Neboť o co tady jde? Jde o to získat nikoli seriózním programem, ale politickým marketingem, více než 1,5 procenta odevzdaných hlasů. Neboť v okamžiku, když se tato hranice překročí, každá strana má nárok na náhradu volebních nákladů ve výši 100 Kč na jednoho voliče. Půjde-li z více než osmi milionů oprávněných voličů k urnám alespoň šedesát procent, dělá to přibližně pět milionů voličů, z čehož dvě procenta znamenají 100 000 voličů, které jsou pro US/DEU minimálním cílem. Těchto 100 tisíc voličů totiž může pro stranu vygenerovat 10 milionů Kč příjmů, když vstupní investice - registrace US/DEU ve 14 volebních krajích - činila 210 000 Kč. Takže není divu, že hlavním heslem bláznivých volebních spotů US-DEU (viz například proslavený "pšouk") je „Bude to ještě horší, jestli nepůjdete volit.“
(O tom, jak lze na volbách vydělávat, jsem psal v Louči už před čtyřmi lety. O tom, jak naši politici zradili svoji profesi politiky jako vytváření koncepce společného života na základě nejlepších tradic demokracie, jsem psal před rokem v úvaze „Poučení z krizového vývoje české politiky)
x x x
Zkrátka, nebude to při volbách lehké rozhodování. A to přesto, že mi na internetu nabídla pomoc webová stránka kohovolit.eu. Naštěstí můj přístup k volebnímu rozhodování je neideologický. Kdysi dávno mě to naučil jeden anglický manželský pár, se kterým jsem se bavil o volbách. Když jsem se tehdy, v roce 1970, podivil na tím, že oni jako levicoví intelektuálové volili konzervativce Edwarda Heathe, a ne labouristu Harolda Wilsona, podivili se zase na oplátku oni. Dostal jsem pak následující poučení:
„Milý mladý příteli, náš hlas je cosi jako vklad, který ukládáme do banky. A my ho uložíme tam, kde budeme mít jistotu, že se s těmi penězi bude dobře hospodařit, abychom za čtyři roky nesplakali nad výdělkem. A my jsme právě v této chvíli a pro nejbližší čtyři roky ztratili důvěru v labouristy a Harolda Wilsona a proto jsme se v příštím volebním období rozhodli své peníze svěřit do úschovy konzervativcům“.
P.S. Na závěr ještě jedna poznámka. Už před dvěma lety mě šokovalo, že Strana zelených, a také Svobodní (opraveno 14.6.2006) Evropští demokraté , o kterých bych přepokládal, že péče o životní prostředí v Praze je pro ně nejvyšší maximou, bezohledně oblepovala pražské kandelábry svými volebními plakáty. Co si mám myslet o stranách, od kterých bych očekával, že zajistí nejen ochranu soukromého, ale i veřejného majetku, tento veřejný majetek a veřejný prostor znehodnocují?