Aby byla menšinová vláda stabilní, potřebovala ve Sněmovně tichou podporu ČSSD (26 %). Od dalších dvou stran, které překročily pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu – KSČM (10%) a SPR/RSČ (8%) – koalice podporu čekat nemohla.

První den po volbách tak před koalicí stál nelehký úkol – vytvořit takové programové prohlášení vlády, na kterém by se shodly všechny tři koaliční strany – v té době již výrazně programově profilované a v mnohých bodech odlišných názorů, ale který by byl přijatelný alespoň z části pro Zemanovu sociální demokracii.

Vzhledem k tomu, že v letech 1992-1996 vládla ve Sněmovně i ve Strakově akademii pevnou rukou Klausova ODS, snažily se všechny strany získat pro sebe co nejvíce. ODA a lidovci chtěli především Klausově straně zabránit, aby již neměla ve vládě většinu a nemohla tak permanentně přehlasovávat jejich návrhy.

Situaci využili také k tomu, aby ještě před zahájením volebního období byla uzavřena písemná smlouva vlády, ve které se koalice zavazovala plnit jisté programové cíle. Jmenovitě šlo především o ty, které ODS svým voličům neslibovala.

A tak se stranám, které ve volbách nezískaly ani dohromady tolik, co samotná ODS, podařilo tohoto vládního giganta přetrumfnout. ODA si především pojistila vytvoření vyšších územněsprávních celků – lidově řečeno krajů. KDU/ČSL zase oddělení důchodového pojištění od státního rozpočtu.

Zemanova strana měla spíše personální požadavky. I když s řadou z nich nepochodila (jako například, aby Václav Klaus nebyl premiérem, upuštění od účasti ministra vnitra Jana Rumla ve vládě), většinou její hrozby nevyšly na prázdno – ve vládě se již neukázal ministr hospodářství Karel Dyba či ministr životního prostředí František Benda. Těchto úspěchů dosáhla v podstatě hned na počátku jednání, poté se veškeré dění točilo okolo stran, které chtěly společně vládnout.

Čím menší byla naděje, ře strana se svými požadavky uspěje, tím více jich měla. ČSSD sypala podmínky z rukávu. Neměla co ztratit a navíc se chtěla zavděčit voličům, kteří ji většinou volili proto, aby porazila ODS. V podstatě však bylo její přání ze strany ODS splněno hned v počátcích. Poté už jen tak ze zvyku „zlobila“.

Lidovci i ODA měli pochopitelně požadavky umírněnější, přesto však ne nezanedbatelné. Strany totiž většinou útočily na ta témata, která se jim za předchozího rozložení politických sil nepodařila prosadit.. Protože je ODS vždy s arogancí sobě vlastní shodila ze stolu, bylo jejich nynější prosazování o to důraznější. Vyhrožovaly, že pokud podmínka nebude splněna, do koalice nepůjdou.

Z tohoto důvodu se jednání velmi často dostávala do patové situace. Na jednu stranu bylo jisté, že ODA či lidovci neustoupí, neboť by se postavili proti svému programu a ztratili by své sympatizanty, na straně druhé se nikomu nechtělo opustit parlamentní sféru a ocitnout se na periférii politického života. Tím více IDA, pro kterou by to zcela zjevně znamenalo zánik strany, v lepším případě sloučení s ODS.

Koaliční diskuse o vytvoření nové vlády začaly okamžitě po vyhlášení výsledků voleb a trvaly nečekaně celý následující měsíc, kdy po devíti jednáních vyvrcholily 27. června v noci sestavením a podepsáním koaliční dohody.

Zdroje, které si nepřály být jmenovány

Koaliční jednání se protahovala a podpis koaliční dohody se odkládal den za dnem. Byla to válka nervů, kdo déle vydrží.

O to, že se jednání alespoň částečně urychlovalo, se zasloužila především média. Politici jim sdělovali důvěrné informace z koaličních jednání a vyčistili si tak pro příští den jednání atmosféru. Kalvoda i Lux se totiž často dostávali s Klausem do sporů, z nichž v danou chvíli nebylo úniku. Premiér tvrdohlavě stál za svým a jeho protivníkům nezbylo nic jiného než v duchu nesouhlasit. Přímo do očí by mu ale nic neřekli. Druhý den se Klaus z novin dozvěděl, co si o něm celou tu dobu mysleli, a musel reagovat.

Důvod k vynášení informací z vnitřních neveřejných jednání vždy pouze tří nejvyšších představitelů stran měli tedy všichni kromě ODS. Klausova strana byla totiž výše popsanými událostmi vehnána do velice nepříznivé situace. Ona byla ta, kdo dříve určoval pravidla – proto teď byla tou, která z nich musela couvat. To bylo pro premiéra Klause i jeho lidi pochopitelně velice nepříjemné. Každé jednání pro ně znamenalo porážku, o které jen s nelibostí informovali.

Pravý opak to byl pro menší strany – vítěz nikdy nevydržel dlouho, aby o svém úspěchu neinformoval. Později Jan Kalvoda i Josef Lux pochopili, že prozrazování dílčích úspěchů jim může být nejen příjemné, ale i prospěšné.
(...)

Klaus nakonec pochopil, že v některých oblastech prostě bude muset nechat jednat druhé. Pochopil také, že ač volby vyhrál, není vítězem. Za programové ústupky začal žádat tučnou odměnu – většinu ve vládě. To bylo pro lidovce a ODA naprosto nepřijatelné – vždyť ODS by tak mohla znovu veškeré jejich návrhy házet za hlavu a jejich výtky, že cosi slíbila v koaliční dohodě, by jí byly jen k smíchu.

Jednání se tak opět protáhlo – ani jedna ze stran nechtěla sklonit hlavu. Pro lidovce a ODA to byla otázka setrvání na politickém výsluní, ODS ukázala, že se svou porážkou se nehodlá jen tak smířit. Nastal boj nejkrutější – ve hře totiž byly ministerské posty.

I zde se médiím podařilo nejen uspíšit situaci, ale také zabránit dalším kolapsům. Například když ODA začala zvažovat, že by ve vládě ráda viděla svého zakladatele filozofa a naprosto nepraktického politika Daniela Kroupu. Kdyby s tím přišla na jednání trojky, setkala by se s výsměchem nejen ODS, ale i lidovců. A v takové atmosféře by se jí velmi špatně vyjednávalo.

Vypustili tedy do éteru testovací informaci. MF Dnes, která se zprávou vyšla, pochopitelně okamžitě sehnala reakce – naprosté odmítnutí. Aliance pak jednoduše prohlásila, že o takovém vůbec nepřemýšlela, a že jde o novinářskou kachnu. Dilema bylo vyřešeno.

Novináři, kteří nejčastěji zveřejňovali nezdrojované informace, a nejvíce se tak podíleli na zrychlení tempa jednání, se však se vděčností nesetkali. Naopak byli ze strany politiků velmi často napadáni. Jeden z redaktorů ČTK jednu z takových situací popisuje:

„Po jedno z horečných jednání jsem sháněl předsedu ODA Kalvodu, který v té době patřil mezi mé nejčastější a nejdůvěryhodnější informátory. Tisková konference byla jako vždy o ničem, Klaus přečetl společné usnesení o třech větách, Kalvoda s Luxem pokyvovali hlavami, a nic.

Kalvoda mi ale okamžitě po konferenci velmi ochotně sdělil, o co se koalice přela nejvíce, co říkal Klaus, co Lux, co budou chtít příště a podobně. Rychle jsem jel do redakce a napsal zprávu, která vyšla asi hodinu po celé události – tedy asi ve 20 hodin. Hodinu nato jsem se díval na pořad České televize „21“, kde měl hovořit právě Kalvoda. Bylo mi předem jasné, že v televizi neřekne nic víc, než bylo na tiskovce, a také, že na mou zprávu bude reagovat slovy „bez komentáře, dohodli jsme se, že zatím ne budeme informovat.

Když jsem ale slyšel, jak říká, že opravdu nechápe, jak je možné, že se informace dostanou do agentury ani ne hodinu po jednání, a že je opravdu zklamán, že i když se dohodli, že nebudou vynášet informace, někdo, zdá se, to činí, chtělo se mi plakat.“
(...)

Největší boj o to, kdo bude mít kvalitnější zpravodajství z povolebních tahanic, se svedl na stránkách MF Dnes a Práva…

(vybral a zvýraznil mš)