| zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
| 28.8.2006 | RUBRIKA: Politika |
Srpnové přemítání o politice
Dva týdny dovolené mne sice vzdálily od internetu, ale od médií a politiky jenom částečně: kupoval jsem si noviny. Co jsem nestihl v novinách, jsem si doplnil po návratu dodatečně přes internet. Následující odstavce budiž vnímány spíše jako zápis do deníku než jako snaha rozšiřovat řady komentátorských mudrlantů.
Už jsem se smířil s tím, že jsem mizerný politický prognostik, neboť situace při sestavování vlády se zauzlila zcela jinak, než jsem před dvěma měsíci předpokládal. Nebyl jsem v tom sám, vždyť pohořeli i zkušení a školení politologové, pro něž jediným funkčním východiskem z volebního výsledku byla skrytá či deklarovaná velká koalice ODS a ČSSD.
Na druhé straně moje věta „je jen otázkou času, kdy a jaká menšinová vláda vedená ODS získá podporu ve Sněmovně tak, aby se přinejmenším do podzimu příštího roku nemuselo znovu volit.“ se ještě může dočkat naplnění.
Pro rekapitulaci shrnuji základní fakta překvapivého vývoje minulého týdne.
Stručně shrnuto: Kalousek (a nejen on) se dostal do pasti své antikomunistické rétoriky, kterou používal vždy tam, kdy se mu to hodilo (viz například pokus o likvidaci Pavla Teličky na místo evropského komisaře ve chvíli, když chtěl prosadit lidoveckou kandidátku Ivany Janů). Také proto se mu teď tak těžce vysvětlovalo, že on jako zásadový komunistobijec se nyní chce spoléhat na podporu KSČM. Zkrátka každý pragmatismus má své meze. Mantinely, na kterých Kalousek ztroskotal, si však v minulosti postavil on sám.
To prezident Klaus byl v reakcích poněkud opatrnější, protože ze své vlastní zkušenosti ví, že některá zásadní rozhodnutí (včetně volby prezidenta) se bez KSČM v její nynější síle neobejdou. Brzy k tomuto poznání dojde i Mirek Topolánek, pokud bude chtít prosadit svůj koncept tzv. překlenovací vlády a předčasných voleb. Bez hlasů KSČM se mu to nepovede.
To je fakt, to je holá realita, ze které nemusíme mít radost, ale měli bychom jí brát v úvahu. V sobotu to v Právu Jiří Franěk vystihl závěrem své poznámky „Vymítání“:
“Pokud ovšem kdokoli z politiků účelově jedná se svými komunistickými partnery jako rovný s rovným, snaží se vyškemrat jejich hlasy - a současně tvrdí, že by si o ně ani neopřel kolo, škodí hned dvakrát. Jednak oblbuje lidi, jednak nahrává těm, kdo se snaží udržet KSČM v její prošlé konzervě.“
Na téma KSČM jsem před čtyřmi léty sepsal širší povídání, v němž do dnešního dne nemám, co bych měnil.