Nadávky místo argumentů (3x s LN)

Úvodem citace ze sobotního Úhlu pohledu v Lidových novinách s titulkem "Dopis Jiřímu Paroubkovi": "nejsi rebel, ale remcal," "osvojil sis bolševické manýry," "jsi stále ten stejný neumětel, buran z páté cenové skupiny RaJ." Text napsal jistý Přemysl Skála, který se podepsal jako "bývalý nadřízený Jiřího Paroubka".

Přiznám se, že smysl zveřejnění tohoto textu v Lidových novinách mi uniká. Chybějí v něm fakta, vše se točí kolem subjektivně podaných vzpomínek a osobního osočování. Nicméně cosi prozrazuje závěr textu Přemysla Skály: "Před deseti lety jsem jinému buranovi z Tvé partaje jménem Miloš Zeman formou inzerátu v LN vyjádřil své opovržení."

Porozuměl jsem tomu tak, že autor měl zkrátka potřebu vyjádřit své opovržení, což lze za jistých okolností lidsky pochopit. Ale nevím, proč tomuto osobnímu výlevu emocí vyhradily Lidové noviny prostor ve své názorové části? Proč nezveřejnily text v rubrice "Dopisy", kam by svým titulkem patřil, nebo proč nenechaly Přemysla Skálu, když byla jeho potřeba tak nutkavá, aby si zaplatil další inzerát.

Je hezké, že Lidové noviny nejsou předpojaté při zveřejňování názorů, kterých se zde objevuje skutečně široká škála, včetně těch nekonformních. Ale na druhé straně by snad mohla existovat alespoň nějaká hodnotová laťka, přes kterou by některé příspěvky neměly přeskočit. Nevím, jak tu laťku podrobněji popsat, abych nebyl obviňován ze svévolného určování norem, ale kdysi dávno se tomu říkalo slušné vychování nebo také kulturní či společenská úroveň.

x x x

Zkrátka hulvátům by se ve slušné společnosti nemělo dostávat uznání. Ani když mohou být občas i zábavní, jako internetový sprejer Ross Hedvíček, kterého Lidové noviny zpopularizovaly v relaxové příloze jednoho srpnového vydání, a který se ve své knize rovněž o Jiřím Paroubkovi zmiňuje. (Jak Paroubek kradl salámy)

Na rozdíl od Přemysla Skály Hedvíček zde Paroubka chválí, když vzpomínky na společnou vojenskou službu popisuje slovy: "co já pamatuji, tak se Jiří Paroubek choval bezvadně, nikomu neublížil, nikoho neudal …."

Mně však v této glose nejde o Jiřího Paroubka, zda ho někdo haní nebo chválí. Paroubkův politický styl není mým šálkem čaje a jeho činy si zajisté kritický pohled zaslouží. Jde mi spíše o to, aby exhibicionisté, kverulanti a hulváti, kteří usilují o proniknutí do veřejného prostoru, se v tomto prostoru setkávali s mrazivým mlčením a nezájmem, pokud se nechovají slušně, nemají co užitečného říci, nebo co zajímavého nabídnout. Zvláště když tento prostor nevytvořili a usurpují si ho pro sebe.

Proto mi vadilo, že Lidovým novinám stálo za to zabývat se texty Rosti Hedvíčka, fantoma internetových diskusí, proslulého svou arogancí v newsgroup soc.culture.czecho-slovak i v dalších diskusních fórech, člověka, který vnáší konflikty do Wikipedie.

Možná, že bych se o Hedvíčkovi tak široce nezmiňoval, kdybych si nepamatoval, jak před deseti lety okřikoval kohokoli z Česka či Slovenska, kdo se odvážil na soc.culture.czecho-slovak cokoli napsat. Trapně se tehdy na nás vytahoval se svojí internetovou gramotností a tvářil se, jakoby ta diskusní skupina patřila jemu. (Přitom tuto newsgroup pro Čechy a Slováky zakládal jeden norský profesor. Viz archiv.)

Také proto jsou pro mě jistým zadostiučiněním reakce dnešní mladé generace na Hedvíčkovy internetové aktivity - viz diskusi na Fukově blogu.

x x x

A ještě do třetice k nadávkám v Lidovým novinám. Nechápu, proč vedení tohoto listu dovoluje Petru Zídkovi, aby si vyřizoval své osobní spory s historikem Křenem stylem, který předvedl v poslední příloze Orientace. Mám na mysli článek "Historik podvodník". Již Zídkův článek "Historikerstreit po česku" z konce července (29.7.), na který Jan Křen odpovídal 4.8., obsahoval prvky účelového osobního útoku, na což upozornil Petr Příhoda v komentáři pro ČRo. O tomto článku se možná ještě dalo diskutovat, ale v sobotní Orientaci již převážila nadávka nad argumentem.

Snaha Petra Zídka o otevírání zamčených komnat minulosti, jakkoli může být obecně sympatická, nikdy neospravedlní používání demagogických tvrzení, osobních útoků a urážek. Jestliže ve své publicistice Zídek zatím neprokázal kvalifikaci historika, jenž dokáže interpretovat fakta a dokumenty v souvislostech a historickém kontextu, a jemuž nejde jen o skandalizující odhalování, ale také o poznání a pochopení dějin, pak se nedivím, že se najdou lidé, kteří ty komnaty svým tělem brání.

Na senzacechtivý Zídkův přístup k historickým pramenům jsem kdysi poukázal v jednom článku Louče.

Když před dvěma lety šéfredaktor časopisu Dějiny a současnost Tomáš Zahradníček, rovněž v Lidových novinách (10.4.2004), recenzoval knihu francouzské bohemistky Francoise Mayerové "Češi a jejich komunismus", charakterizoval zde situaci českých historiků slovy:

"Je třeba vzít v úvahu také fakt, že obor soudobých dějin představuje pro mnoho historiků minové pole, jemuž se vyhýbají velkým obloukem. Ostré spory (…) o minulost způsobují, že každý z historiků střední a starší generace se nejprve řádně zamyslí nad vlastním předlistopadovým osudem a pak se většinou raději vzdá veřejného hlasu, i když by třeba měl co povědět. Obava, že případná polemika by se nevedla s jeho názory, ale s jeho životopisem, tu je zcela na místě."

Tu poslední větu naplnil Petr Zídek ve sporu s Janem Křenem beze zbytku. Tomáš Zahradníček v uvedené recenzi ještě dodává: "Namísto sporů o správné dějiny, boje s nositeli odlišných stanovisek na zemi i ve vzduchu a propagace vlastních názorů přes politické strany a státní správu snad už pro historiky nastává čas, kdy by se mohli pokusit o analýzu různých pohledů a "pamětí", které v české společnosti reálně existují a střetávají se. Takové práce by po čase patrně ukázaly, proč dnes Češi nemají "jedny dějiny", a tomu, kdo by se o ně chtěl pokoušet, dodaly podněty k zamyšlení."

Souhlasím, neboť něco podobného jsem se snažil kdysi vyjádřit v zamyšlení o nesmiřitelných vzpomínkách.