Tři měsíce bez akceschopného parlamentu a s dosluhující bezzubou vládou mohl vyvolat dojem, že i bez vlády se dá žít. Život se nezastavil, služby fungovaly, úředníci v mezích možností pracovali, hospodářství se rozvíjelo. Není divu, že se objevily názory, které vyjádřil bulvární deník Aha! titulkem: „Paráda! Vláda není! Ekonomika roste!“ a větou „Nebylo by lepší, abychom byli bez vlády a politiků napořád?!“

Zkušenost však lidstvo učí, že stát i vláda jsou užitečnou a nezastupitelnou institucí při správě res publicae, tj. věcí veřejných, které se týkají nás všech. Jaké problémy mohou vznikat, když stát svoji funkci neplní, ukazují peripetie, kterými prošla a zřejmě ještě bude procházet česká vysílací scéna.

Nevyhnutelná digitalizace

Pro malý stát v srdci Evropy je digitalizace vysílání procesem, který přichází zvenčí z globalizovaného světa, a jejž nelze ignorovat, protože elektromagnetické vlny neznají hranice. Kdo v EU do konce roku 2012 nepřejde na digitál, ztratí ochranu analogových vysílačů.

Nezasvěcený pozorovatel by mohl říci: jaký problém? Nechť se digitalizace prosadí technicky progresivním řešením, nechť se o ni postarají tržní mechanismy, které účinně zafungovaly při digitalizaci satelitního a kabelového vysílání. U zemského vysílání se však vyskytuje zádrhel: šíření signálu využívá rádiové kmitočtové spektrum, které je fyzikálně a geograficky omezeným statkem, a náleží nám všem, jako vzduch, voda či jiné dary přírody. Ne všichni, kteří o jeho využití mají zájem, se k němu dostanou. Jako společný statek ho proto spravuje stát.

Nedostatek koncepce

Když se před deseti lety objevila perspektiva digitalizace zemského televizního vysílání, v zemích, ve kterých se stát choval jako odpovědný správce kmitočtového spektra, začali vymýšlet a organizovat věci tak, aby proces přechodu proběhl co možná nejhladčeji a nebolel více, než bude třeba.

A že ten přechod bude bolet, je více než jisté. Dříve než vstoupíme do ráje digitální hojnosti, budeme muset sáhnout do peněženek na nákup set-top-boxů, dočasné vícenáklady to přinese telekomunikačním operátorům i těm, co připravují televizní programy, pro něž digitální hojnost navíc přinese zvýšenou konkurenci.

V České republice však jakoby tato situace stát nezajímala. Od roku 2000, kdy vláda poprvé okrajově, pouze v souvislosti s přípravou zákona o vysílání, se k digitalizaci vyjádřila, následovalo pět let živelného vývoje koncepcí a legislativy, ovlivňovaného nejrůznějšími partikulárními zájmy.

Nejprve si soukromé televize do zákona o vysílání v roce 2001 prosadily prodlužování licencí, které jim umožnilo využívání společného statku do let 2017-18. Se zpožděním, až rok po našem vstupu do EU, jsme vloni na jaře přijali zákon o elektronických komunikacích (ZEK). Ten sice vyhradil vysílání veřejné služby jeden multiplex (což se neobešlo bez krokodýlích slz soukromých konkurentů), ale jinak se přechodu na digitální vysílání elegantně vyhnul tím, že ho přesunul do novely vysílacího zákona. O ní se poslanci dohadovali dalších dvanáct měsíců, takže v platnost vstoupila až letos v květnu.

Stát v defenzivě

Události však nestály. Tlak na zavedení digitální televize narůstal, bylo třeba se připravit na Regionální radiokomunikační konferenci, která nově parcelovala televizní kmitočty. Na tyto situace reprezentanti státní správy reagovali ad hoc a bez koordinace.

V srpnu 2004 Český telekomunikační úřad udělil licence pro tři provizorní sítě, aniž bylo jasné, co se na nich bude vysílat. Na podzim 2004 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vyhlásila licenční řízení, aby se pak téměř dva roky čekalo na legislativu, která digitální programové licence umožní udělit.

Naděje zasvitla až v loňském roce, kdy Česká televize začala regulérně digitálně vysílat, a kdy se hlavní hráči digitálního přechodu pod patronací ČTÚ a ministerstva konečně začali scházet a vymýšlet, co bude dál. První skutečnou koncepci cílového stavu nabídl až nedávný Technický plán přechodu na digitální vysílání (TPP).

Jeho technicky racionální řešení však narazilo na rozporné zájmy zúčastněných stran. Ti noví by chtěli vypínat analog co nejdříve, aby je lidé na digitálu objevili. Ti zavedení naopak by rádi co nejdéle využívali výhod dominantního postavení na analogových frekvencích.

Tento týden rozsudek městského soudu vyhověl žalobě Novy a zneplatnil vydané digitální licence. Podle mého názoru tím hlavním motivem obstrukcí Novy není strach před konkurencí šesti nových programů, které postavení Novy jako market leadera příliš neohrozí. Podle mne jde Nově především o úpravu TPP tak, aby se analog vypínal co nejpozději, nejlépe v době, kdy všichni budou mít set-top-boxy.

Smutné na celé věci je, že improvizace, nekoncepční přístup a nekonzistence rozhodování státní správy dodává nejen Nově, ale i dalším žalobcům do rukou argumenty, které pak mohou při prosazování svých zájmů proti státu využít.