zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
4.12.2006 | RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky |
Pláč čtenáře českých médií
Jak se dalo očekávat, vraždící ošetřovatel z havlíčkobrodské nemocnice zaplnil první strany deníků palcovými titulky, jakoby čin jednoho vyšinutého jedince byl událostí, se kterou stojí a padá náš život.
Jaký je potom rozdíl mezi novinami, které o sobě prohlašují, že jsou seriózní, a mezi bulvárem, který svá dnešní vydání uváděl titulky:
A tak jediným deníkem, který upozornil veřejnost na to, co je pro náš život podstatné a důležité, byly dnes Hospodářské noviny. Také ony sáhly po supertitulku, ovšem s jiným významem. Obrovská číslice na první straně „184 dní“ čtenářům připomněla, že od voleb už uplynulo půl roku a vláda stále nikde.
x x x
Už se ani nerozčiluji, spíše jen smutně pozoruji, jak silné kořeny má estébácká lež. Nevím, kolik let je redaktoru Lidových novin Robertu Maleckému, ale vzhledem k jeho minimálně sedmileté novinářské praxi bych očekával větší obeznámenost s historií, o které píše, i když ji zřejmě prožil v nedospělém věku.
V dnešních Lidových novinách se Malecký podepsal pod tyto články
Jestliže si Martin Weiss v připojeném komentáři Pole stále neorané stěžuje, že estébáci „jsou zase na koni“, pak by se možná měl zamyslet také sám nad sebou a nad tím, zda větou „Není snad slavnějšího estébáka, než je Ludvík Zifčák, „mrtvý student“ z Národní třídy“ nejde vlastně těmto estébákům na ruku.
Klišé „Zifčák – mrtvý student“ je zkrátka mezi českými novináři nesmrtelné, takže řídící orgány, které Zifčákovi naúkolovali legendu, se kterou přišel poprvé v březnu 1990 před vojenskou prokuraturu, si mohou mnout ruce. V okamžiku, kdy estébáci všechno prohráli, se tehdy prostřednictvím Zifčákovy legendy snažili vytvořit dojem, že všechno proběhlo v jejich režii, že to byli oni, kteří chtěli zatřást režimem fámou o mrtvém studentovi, namísto aby přiznali, že tato fáma měla původně posloužit ke kriminalizaci disentu, jenž zprávu rozšířil do zahraničí. Díky povrchním novinářům a také díky všem, kteří mají rádi spiklenecké teorie, jim tento pokus docela dobře vyšel.
Kdybych byl nadřízený Roberta Maleckého, nechal bych ho za domácí úkol prostudovat Závěrečnou zprávu vyšetřovací komise FS pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 (parlamentní tisk č.1236). Snad by potom přestal používat nepravdivá a zavádějící klišé, třeba jen na základě jednoho ze závěrů této zprávy:
Výsledkem dokazování, provedeného Vojenskou obvodovou prokuraturou Praha, je skutečnost, že Zifčákova svědecká výpověď ze dne 30. 3. 1990, podle které měl být součástí širšího spiknutí, jehož cílem bylo odstranit zkompromitované vedoucí představitele, je ve všech svých zásadních bodech nepravdivá. (..) Právě touto výpovědí začala být StB pokládána za onen faktor v pozadí neobjasněných okolností 17. listopadu 1989, který byl rozhodující. Výsledky provedeného vyšetřování dokazují, že tomu tak není.
Vyvracení mýtu o mrtvém studentu Zifčákovi se Louč v minulosti věnovala v těchto článcích:
Kdyby se Ústavu paměti národa podařilo vyvrátit alespoň tento jediný blud, nebyl bych proti. Ale obávám se, že pokud bude přetrvávat praxe, při níž nedokvašení historici a povrchní novináři budou pokládat estébácké archivy za pravdivý a nezpochybnitelný zdroj informací, tak se asi moc nic nezmění, jenom bulvarizující noviny budou mít o jeden zdroj šťavnatých a skandalizujících zpráv více.