Co mě napadalo po Vánocích

Původně jsem si chtěl vzít až do Nového roku volno, ale pak jsem zjistil, že mi v blogu Pěna dní chybí prosincový příspěvek. Aby se na něm objevilo i prosincové datum, sepsal jsem tento text, který zveřejňuji souběžně na Louči, a který je spontánní reakcí na přečtené z konce letošního roku.

x x x

Před rokem jsem na Louči meditoval nad poločasem rozpadu autorských blogů a vyslovil jsem názor, že většina blogerů se unaví do jednoho roku, a kdo vydrží více než pět let, je velkou výjimkou. V tisku se teď objevila zpráva, že blog Ostravaka končí. Vydržel jen dva roky. I tak je to úctyhodná doba, když vezmeme v úvahu množství textu, které blog vyprodukoval, a které vydalo na několik brožovaných knih.

x x x

Jedním z vánočních dárků, které jsem dostal, byla kniha Pavla Kohouta "To byl můj život?? - díl druhý." Překvapilo mě, že vůbec existuje, protože v médiích po ní ani vidu ani sluchu. Jediný, kdo se o ní zmínil, byl Zdenko Pavelka v listopadovém Salonu (deník Právo). Zaujala mě natolik, že o ní chci napsat zvláštní glosu. Mlčení médií si vysvětluji buď tím, že kniha přišla na trh těsně před Vánoci. Do tisku šla koncem října, v textu zachycuje takové aktuální informace, jako je přiznání Güntera Grasse nebo ministrování Martina Štěpánka. Nebo možná také tím, že přináší některé kontroverzní pohledy a názory, které české společnosti a jejím recenzentům příliš nevoní.

x x x

Hodnocení minulého roku poznamenala dominantní událost roku - dlouhé bezvládí po červnových parlamentních volbách. Každý komentář se o něm nějakým způsobem zmiňuje. K inventuře roku v médiích se v HN odhodlal Miloš Čermák. Vyčinil zde novému senátorovi Tomáši Töpferovi, jenž upozornil na "nepoměr mezi seriózními novinami a bulvárem," na což Čermák reagoval argumentem, že "takzvaně seriózních novin se v Česku prodá víc než bulvárních."

Aniž si to možná Čermák uvědomil, příslovce "takzvaně" u přídavného jména "seriózní" bylo velice výstižné, protože MF Dnes, Lidové noviny, ale i Právo se v prezentaci svých obsahů od seriózních, tj. svět v jeho úplnosti reflektujících, novin stále více vzdalují směrem k bulváru.

Stačilo prolistovat tento týden bilanční Magazín MF Dnes, ve kterém měl každý měsíc své vyhrazené dominantní téma ilustrované faksimilem titulní strany. Převaha efemérních témat je do očí bijící, informace o správě věcí veřejných se redukují na personalizované skandály. Světové problémy v titulcích se scvrkávají do nemoci Fidela Castra, trestu smrti pro Saddáma Husajna a jaderných programů "osy zla" Iránu a KLDR.

Není divu, že český národ je tak sebestředně provinciální, když mu jeho média nejsou schopna zprostředkovat převratné změny, které se dějí za našimi a evropskými humny. Celebrity, ať už se jmenovaly Kateřina Neumannová, Petr Čech, Madonna, či havlíčkobrodský sanitář Zelenka zkrátka dostávaly na titulních stránkách přednost.

x x x

Bilancovat bude i prezident Václav Klaus v novoročním projevu, který poprvé natočí televize Prima a v pondělí ho budou vysílat všechny tři terestrické televize ČT, Nova i Prima dohromady. Již dnes mě v Hospodářských novinách Václav Klaus varoval před nebezpečím, které na svobodu číhá ve spojení s těmito údajnými nepřáteli: europeismus, postdemokracie, politická korektnost, multikulturalismus, arogantní environmentalismus, pozitivní diskriminace, lidská nepokora, víra v řešení lidských problémů státem, přerozdělováním, regulací.

Kupodivu, z výčtu těchto nebezpečí se obávám pouze jednoho, a to lidské nepokory, která ze všech Klausem jmenovaných, v zásadě pozitivních myšlenek, hnutí a ideologií je schopna svoji zpupností a dogmatismem změnit dobré úmysly v ohrožení svobodné lidské existence. Příkladem takové nepokory může být samotný prezident, který ve svém tažení proti regulacím a státu vytvářel a vytváří duchovní klima pro hry bez pravidel, jež ve svých důsledcích plodí bezpráví a svobodu jedinců ohrožují.

Po celá léta přemýšlím, jak to ten Václav Klaus se státem a regulací myslí. Vždyť díky existující dopravní regulaci jsem schopen přejít a přejet bezpečně rušnou křižovatku, díky existenci státu jsem schopen fungovat jako homo socialis, tj. člověk společenský zapojený do struktur, bez nichž bych jako jednotlivec nepřežil.

Klausovy neustálé útoky proti státu jako politické organizaci společnosti a správci veřejných statků si dokážu vysvětlit pouze v návaznosti na odkaz jednoho sociálního utopisty, který již v 19. století tvrdil, že se v budoucnosti bez státu obejdeme, neboť vše se vyřeší v rámci výrobních procesů. Pro detaily viz citát pod čarou.

x x x

V pravidelné anketě Lidových novin o Knihu roku se na prvním místě umístily Magorovy dopisy Ivana M.Jirouse, následovány Nesnesitelnou lehkost bytí Milana Kundery a sebranými spisy Mistr Zhuang. Textová koláž Václava Havla Prosím stručně se umístila na čtvrtém místě. Také k její četbě jsem se dostal až teď, ve dny sváteční, a byla pro mě zklamáním. Možná proto, že jsem od ní očekával něco jiného, než přinesla. například více detailů a pohledů na události let 1989-1992.

x x x

Krátce po Vánocích 26.prosince zemřel ve věku 93 let bývalý americký prezident Gerald Ford. V žádném z nekrologů jsem se nedočetl, že Ford byl posledním žijícím členem Warrenovy komise, zřízené za účelem vyšetření atentátu na prezidenta J.F.Kennedyho. Pokud tato komise zjistila něco více, než později zveřejnila v oficiální zprávě, Gerald Ford byl poslední, který to mohl vědět, a nyní si to vzal do hrobu.