Pavel Kohout podruhé

Přiznám se, že Pavla Kohouta jsem v průběhu svého života vnímal spíše jako publicistu a dramatizátora, než jako spisovatele. Z jeho románů jsem mnoho nepřečetl, potěšil jsem se však některými dramaty, z nichž vzpomínám na divadelní představení let šedesátých, která tehdy zaujala novátorskými inscenačními postupy, a v letech devadesátých pak na Ubohého vraha.

Naproti tomu mně neunikla snad žádná jeho veřejná vystoupení od chvíle, kdy vystoupil ve známé zinscenované televizní polemice Spor, vysílané v rámci pořadu Zvědavá kamera v dubnu 1966. Bylo mi tehdy 22 let. Nehledě na to, že Pavel Kohout patřil ke koloritu mého studentského života, částečně prožívaného v restauračních podnicích Starého Města, mezi něž patřila i vinárna U tří lvů, v níž kraloval vrchní pan Kafka, a kde občas Pavel Kohout sedával s tehdy krásnou dívkou s dlouhým copem a pan Kafka ho důvěrně oslovoval „Pavlíku“.

Po nucené přestávce způsobené Kohoutovou emigrací tento zájem ožil po roce 1989. Vzpomínám zvláště na jeho televizní debatu s Karlem Steigerwaldem, ze které, byť pod silnou palbou, v mých očích odešel neporažen.

Také proto jsem uvítal knihu Fenomén Kohout sepsanou Pavlem Kosatíkem a vydanou v roce 2001. To slovo „fenomén“ je výstižné. Pavel Kohout je bezesporu fenoménem českého veřejného života druhé poloviny minulého století. Stačí se podívat, do kolika literárních postav se vtělil (za všechny Škvoreckého Vrchcoláb), do kolika osudů zasáhl (divadelní hra Dvanáct, o níž nedávno vznikl retrospektivní dokument), a to napříč generacemi, jestliže vezmeme v úvahu i Michala Viewegha, jemuž udělil užitečnou radu, že „každá ženská se dá ukecat.“ (Báječná léta pod psa, ČS 1992, str. 132).

Dalo se očekávat, že s Kosatíkovým líčením událostí nebude Pavel Kohout spokojen, a že pocítí touhu svůj příběh do- a převyprávět. Stalo se tak v knize „To byl můj život??“ vydané před dvěma lety, která se teď před Vánoci dočkala druhého dílu.

Zatímco u prvního dílu mě občas iritovaly sebeobhajobné pasáže snažící se obrousit ostrost Kosatíkových úsudků, z druhého dílu jsem vycítil jistý nadhled a zvýšený stupeň kritické sebereflexe. Svým způsobem je to pochopitelné, neboť druhý díl se už nezabývá hříchy mládí, ale obdobím emigrace a prvních polistopadových roků vymezeným léty 1979-1992.

Při jeho čtení jsem si uvědomil, že i když o šestnáct let mladší, stávám se Kohoutovým generačním a názorovým souputníkem. Například, když jsem si na předposlední stránce přečetl: „Dočetl jsem roční deník Michala Viewegha (..) Přemýšlím, jestli mu mám závidět nebo ho litovat. Když pominu stín těžké nemoci jeho skvělého otce, trápili ho hlavně literární kritici a bulvární novináři. V tomto věku jsem měl za sebou Hitlera a Stalina (..) Z toho, co čeká jeho a děti našich dětí, na mě jde strach.“

Co mě překvapilo, je téměř absolutní mlčení o druhém dílu Kohoutových polemických pamětí v médiích, nepočítám-li apologetickou esej „Klíče“ v Salonu deníku Právo od Zdenko Pavelky (9.11.2006). Jediný, kdo si vzpomněl na Pavla Kohouta v loňské anketě LN o Knize roku, byla Lenka Reinerová, která k prvnímu dílu To byl můj život?? (Paseka 2005) napsala: „Je to vzácně poctivé bilancování vlastního života kultivovaným a tím i velice čtivým jazykem.“

Je téměř symptomatické pro postoj českých médií, že při právě probíhajícím vzpomínání na třicet let Charty 77 jen málo lidí zdůrazňovalo, že to byl právě Pavel Kohout, který název Charty 77 vymyslel, který její podepisování spolu s Václavem Havlem organizačně zajistil, a který její text západním sdělovacím prostředkům zprostředkoval.

Přitom recenzenti by měli o čem psát. Pavel Kohout je ve své knize žhavě aktuální, registruje zde i ministrování Martina Štěpánka, reaguje na aféru s Günterem Grassem, tedy na události časného podzimu. Nehledě na to, že ve své knize Pavel Kohout přináší některé nové detaily svého konání bezprostředně po sametové revoluci. Je zde vzácně sebekritický, uvědomuje si, že v ty dny na Hradě jednal pošetile, což mu nebrání, aby si to v jiných pasážích ironicky nevyřizoval s tehdejšími aktéry sametové revoluce, jakož i s celým polistopadovým vývojem, o němž měl na konci roku 1989 zřejmě poněkud jinou představu.

Podle mého názoru jednou z klíčových pasáží knihy je kapitola, věnovaná Milanu Kunderovi, a možná nejen jemu, ale především všem Kohoutovým generačním současníkům, kteří „nezanechávají zprávu současníkům a potomkům“ a cudně mlčí o svém mládí v době rozmachu utopistických komunistických idejí, jakož i o svém životě v době totality. Tato pasáž vrcholí výčitkou: … žili jste snad jinde a mysleli i jednali podstatně jinak, generační druhové, moji souputníci, moji přátelé? Mlžíte každý jen trochu jinak než Milan K.! Proto si vážím každého, kdo obraz poopraví.“ (str.216)

Těch osobních poznámek je však v knize mnohem více. Například, když si Kohout postěžuje na „uměleckou loupež mladých kolegů“, kteří odmítají vzít na vědomí, že autorská práva se vztahují i na úpravy, zde Cyrana z Bergeracu. Jmenovitě jde o „úpravce-úkradce“ Jakuba Špalka a spolek Kašpar. (str.125)

Rád bych se někdy dozvěděl, zda ve věci vinohradského představení Ubohého vraha s Viktorem Preissem v hlavní roli má pravdu Pavel Kohout, když napsal: „Redaktor Ondřej Šrámek, natáčející pro Českou televizi kde co, tohle skvělé představení odmítl zaznamenat.“ Co když to bylo trochu jinak. Například, že Česká televize nebyla ochotna zaplatit nadstandardní honoráře.

V tomto ohledu mám vlastní zkušenost ze závěru své televizní kariéry. V těch prvních polistopadových týdnech jsme se domnívali, že uvedení hry „Marie zápasí s anděly“ přetvořené do podoby italské televizní inscenace „Angeli del potere, Gli“, by mohlo být dobrým příspěvkem k době plné nadšení z nově získané svobody a nesobeckého entuziasmu, a že autor tuto iniciativu uvítá. Setkali jsme se však s tvrdými obchodníky, ať už seděli ve Vídni nebo v Římě.

Možná by potřebovaly upřesnit některé další drobnosti v textu. Například na shromáždění skladatelů a interpretů z oblasti zábavné a populární hudby v Divadle hudby dne 4. února 1977 Karel Gott nečetl text Anticharty, jak uvádí Kohout (str.267) , ale vlastní slova „o chvílích, kdy je třeba se zamyslet , zda vztah každého z nás k této zemi, k tomuto lidu, je upřímný, citlivý v každodenní práci, v prostých činech…“ Anticharta se tam tenkrát nečetla, jen tříodstavcové prohlášení, které zveřejnilo druhý den Rudé právo (detaily viz Revolver Revue 33).

Rovněž informace o tom, že „ranní telefon v úterý 21. listopadu“ 1989 informoval autora o tom, že „v Holečkově ulici stojí tanky Lidových milicí a náklaďáky plný posil z venkova“ (str.268) by potřebovala drobnou časovou opravu. Lidové milice byly staženy do Prahy až v noci z úterka na středu, takže buď ten telefonát musel mít datum 22. listopadu, nebo tam nebyly tanky a Lidové milice, ale obrněné transportéry a policie, která s jejich pomocí od úterka blokovala mosty, aby se demonstrace Václavského náměstí nepřelily na hradní stranu.

Nebýt Pavla Kohouta, možná bych se nikdy nedozvěděl, že pozdější korepetitor vídeňské Státní opery Bonhard, se kterým jsem měl tu čest kdysi nejen popíjet, ale i občas hrát i na hudební nástroje, se občanským jménem jmenoval Bohumír (str.140). Znal jsem ho totiž vždy a jenom jako Billa Bonharda.

O tom, že druhý díl knihy To byl můj život?? na rozdíl od prvního směřuje k vyrovnání se s obrazem vlastního života v očích veřejnosti, svědčí i to, že mezi pěti díky v závěru knihy se uvádí: „A zvláštní poklonu skládám Pavlu Kosatíkovi za jeho knihu Fenomén Kohout, která mě inspirovala“. Tohle poděkování ještě v prvním díle chybělo.