Týden s Tošovským

Asi jsem už generačně trochu mimo, protože jsem nedokázal pochopit, co je tak skandalizujícího na zjištění, že bývalý šéf státní banky a bývalý premiér Josef Tošovský byl ve styku s ekonomickou (dle MF Dnes "politickou") rozvědkou ministerstva vnitra a zpracovával pro ni odborné analýzy.

Jestli mě na této mediální aféře něco překvapilo, pak jenom to, jak překvapeně se tváří novináři a politici, kteří zjištěná fakta rozpitvávají již několik dnů, jakoby nevěděli, že každý, kdo byl před rokem 1989 v jakémkoli oboru ve špičkovém postavení, byl nějakým způsobem navázán na mocenské struktury, v každém případě na KSČ, někdy v kombinaci též na ministerstvo vnitra.

To, že Jaroslav Kmenta v MF Dnes z náhle objevených "dobových dokumentů" udělal aféru, a to, že účelovými citáty z těchto listin líčí Tošovského jako námezdného agenta StB, zapadá do současného stylu bulvární žurnalistiky, kterou nám předvádějí tzv. seriózní média hlavního proudu (MF Dnes, Lidové noviny, Právo). Pohoršení některých aktivních politiků nad Tošovského činností před rokem 1989 považuji za dosti pokrytecké, protože to pohoršení by bylo na místě, kdyby se zjistilo, že Tošovský na své kolegy donášel, intrikoval, zneužíval svého postavení či kontaktů ve svůj vlastní osobní prospěch (běžná praxe politiků v současné době) a podobně.

Zatím se však nezjistilo nic víc, než že Tošovský byl loajální úředník, odborník ve svém oboru, který si roli styčného důstojníka s StB nevybral, dostal ji jako úkol od předsedy SBČS, což naštěstí Kmenta nezamlčel, když citoval z hlášení podplukovníka Sojky o tom, že dosavadní kontakt ve Státní bance inženýr Nálevka odchází do důchodu, a "předseda SBČS rozhodl, že N. bude nahrazen novým poradcem předsedy inž. Tošovským."

"Odhalování minulosti bankéře a politika" Jaroslav Kmentou se po několik dnů dělo dávkovaně, metodami bulvární žurnalistiky, tj. výběrem faktů a citátů do předem připraveného schématu. Když však mělo dojít na lámání chleba, argumentace byla dosti slabá.

Dvě faksimile zveřejněná v úterní MF Dnes, která měla sloužit jako corpus delicti, nic převratného neprokázala. První dokument uvádí, že T. převzal od podplukovníka Sojky materiály k využití a vyhodnocení a naopak předal Sojkovi již provedená vyhodnocení. Čeho se ta vyhodnocení týkala, to se nedozvíme.

Druhým dokumentem je zpráva/zápis o návštěvě japonského bankéře, což jest rutinní záležitost, která se v seriózních podnicích dělá v jakémkoli režimu. Pravda, v režimech totalitních, ve kterých oddělení zvláštních úkolů nebyla podřízena pouze managementu příslušné instituce, ale také ještě někomu jinému, tato oddělení je pak obvykle - nezávisle na autorovi - předávala dál, tam, kde je našel současný archivář.

Ani další faksimile ze středečního vydání MF DNES nic hrozného ani zločinného neprozrazuje. V dokumentu se jedná o úvěrech a o tom, že by bylo dobré, kdyby residentura v hlavním městě bankéřů Londýně mohla pro pražskou banku obstarat nějakou informaci. Tedy opět: spíše profesní rutina, žádná spiknutí či konspirace.

Rád bych věděl, jaké dokumenty chtěla ukazovat v Basileji Tošovskému reportérka Zuzana Janečková, ve čtvrtečním vydání zachycená na fotografii za Tošovským nasedajícím do auta. Otázky které mu pokládala, spadaly do kategorie "Už jste přestal bít svoji ženu?", na něž nelze odpovědět ano/ne, aniž byste se tak apriori přiznali k bití své ženy. V podání Janečkové: "Jak vaše spolupráce se státní bezpečností začala?"

Ještě čtvrteční vydání MF Dnes mělo kauzu Tošovský na titulní straně, i když hlavním tématem zprávy již nebyl Tošovský, ale otevírání archivů ministerstva vnitra. V pátek se Tošovský přestěhoval na čtvrtou stranu, aby v sobotním vydání již z MF Dnes vyšuměl.

Je zvláštní, že novináři se vůbec nezabývali otázkou Cui bono? Nepátrali po tom, jak se dokumenty do MF Dnes dostaly, kdo jim je dodal. Pavel Žáček sice alibisticky pro ČT sdělil: "Můžeme jenom spekulovat, odkud to uniklo, tyto materiály u nás zatím nejsou." Ale nic bych za to nedal, že to byl právě Pavel Žáček nebo někdo z jeho kamarádů, kdo zařídil, aby se z bratislavského archivu Ústavu paměti národa materiály na Tošovského v pražské redakci objevily.

O tom, že Pavel Žáček s tímto Ústavem již delší dobu spolupracuje, svědčí četné publikace, které zde vydal. Pokud bylo třeba najít nějaký nástroj, který by měl naše politiky k založení podobného Ústavu u nás doma popostrčit, pak kauzy Nohavica a Tošovský posloužily výtečně. (Výskyt kauzy Lambert v ČT je zřejmě jen shoda okolností.)

(DODATEK 19.2. Dnes mě soukromým e-mailem obvinil jeden redaktor, že v textu „střílím od boku“ bez důkazů. Ano, musím přiznat, že včera zveřejněný text by vyžadoval některá upřesnění, především o původu dokumentů v aféře Tošovský. Zatímco Hospodářské noviny ve čtvrtek napsaly, že dokumenty pocházejí ze Slovenska, dnešní Týden uvádí, že dokumenty unikly z Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), a že jde o„zpravodajské hrátky úředníků z bezpečnostních složek“. Kromě toho Týden cituje poslance Marka Bendu, že ÚZSI „chtěli zabránit vzniku Ústavu paměti národa a odůvodnit existenci svého archivu. Nakonec se to obrátilo proti nim.“ Odkud tedy materiál přišel, můžeme se jen dohadovat. Pokud však materiál nepřišel ze Slovenska, pak padá moje konstrukce o českých historicích, kteří se zhlédli ve slovenském Ústavu paměti národa, a dohazují médiím atraktivní kauzy, které by zřízení podobného ústavu u nás podpořily. KONEC DODATKU)

To je ovšem ten lepší výklad událostí. Pak je tu ještě jeden horší výklad, zdůrazňuji: je to pouhá spekulace, ke kterému mě dovedla poznámka Jana Macháčka v pátečních Hospodářských novinách s podtitulkem "Kdo posílal analýzy." Píše se zde mimo jiné:

"Bývalý předseda vlády Josef Tošovský zpracovával mezi lety 1986-1988 analýzy pro ekonomickou rozvědku StB. Je to sice zajímavé a důležité vědět, je to - když jde o bývalého premiéra - chytlavá zpráva, ale mezi námi, jsem zvědav, kde se toto otvírání archivů zastaví… Komu asi Komárkovi lidé dodávali analýzy? Samozřejmě, že Adamcově vládě i ústřednímu výboru. A kdopak to seděl v Prognostickém ústavu? Například Václav Klaus nebo Vladimír Dlouhý?"

Budu-li extrapolovat tuto úvahu do současné situace, kdy před námi stojí rozhodování strategického významu, tj. zda americký radar ano či ne, pak kauza Tošovský by se dala vysvětlit také jako varování jinému bývalému bankéři, aby příliš nepřekážel zájmům jisté mocnosti tím, že vyjde vstříc jiné mocnosti.

Václav Klaus kdysi dávno ve slabé chvilce přiznal, že v průběhu svého života měl jedenáct kontaktů se Státní bezpečností. Předpokládám, že ty styky byly podobné jako u statisíců jeho současníků - buď si vás zjistili na nějaké nepovolené akci, nebo si vás pozvali, snažili se vytěžit, přemluvit ke spolupráci, a pak milostivě propustili s varovně vztyčeným ukazováčkem. Jenomže co když se nějaký zápis ze setkání, do kterého si estébák napsal, co potřeboval, dostane po třiceti letech do rukou bulvárního novináře typu Jaroslava Kmenty? Co když takový novinář bude ignorovat doporučení historiků, které na závěr přikládám?