Jak jsem se dostal do Mediálního diáře LN

V dnešních Lidových novinách se Robert Malecký vrací k mojí poznámce „Týden s Tošovským“ zveřejněné v Louči bezmála před měsícem 18. února. Pan Malecký na článek reagoval mailem, došlo k výměně názorů, jež vyústila do dodatku, který jsem o den později přidal jednak do textu uvedeného článku, a jednak do rubriky Louče „Na okraj dnů“. Doslova:

„O víkendu jsem sepsal svůj názor na prezentaci případu Tošovský v MF Dnes. Dnes mě soukromým e-mailem obvinil jeden redaktor, že v textu „střílím od boku“ bez důkazů. Ano, musím přiznat, že včera zveřejněný text by vyžadoval některá upřesnění, především o původu dokumentů v aféře Tošovský. Zatímco Hospodářské noviny ve čtvrtek napsaly, že dokumenty pocházejí ze Slovenska, dnešní Týden uvádí, že dokumenty unikly z Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), a že jde o „zpravodajské hrátky úředníků z bezpečnostních složek“. Kromě toho Týden cituje poslance Marka Bendu, že ÚZSI „chtěli zabránit vzniku Ústavu paměti národa a odůvodnit existenci svého archivu. Nakonec se to obrátilo proti nim.“ Odkud tedy materiál přišel, můžeme se jen dohadovat. Pokud však materiál nepřišel ze Slovenska, pak padá moje konstrukce o českých historicích, kteří se zhlédli ve slovenském Ústavu paměti národa, a dohazují médiím atraktivní kauzy, které by zřízení podobného ústavu u nás podpořily. Omlouvám se.“

Po tomto zveřejnění jsem se dočkal od Roberta Maleckého odpovědi, v níž napsal: „ve Vaší argumentaci spatřuji další z Vašich drobných podvůdků,“ což mě překvapilo. O žádných podvůdcích totiž nevím. Přiznal jsem se ke spekulaci, která byla založena na neověřeném tvrzení. To tvrzení nebylo tak zcela „bez jakéhokoli důkazu“, jak Malecký uvádí. Pokud by materiály o Tošovském skutečně unikly ze Slovenska, pak by stopa k Žáčkovi, případně jeho kamarádům, měla logiku, neboť je známo, že Pavel Žáček se slovenským Ústavem paměti národa úzce spolupracoval, a dobře ví, že mikrofiše o Tošovském zde byly odtajněny.

Jenomže zdroje úniku Kmentových dokumentů o Tošovském jsou dodneška nejasné, takže i když jsem vzal své obvinění zpět, stále nejsem na sto procent přesvědčen, zda zvýšená frekvence zveřejňování dokumentů StB nebyla součástí hry o zřízení českého Ústavu paměti národa.

O tom, co si o těchto ahistorických a bulvarizujících článcích (ať se na mne pan Malecký nezlobí, ale pan Kmenta s panem Vacou pojali případ Tošovského velice bulvárně, se vším všudy, co k tomu patří – emoce, zavádějící interpretace zjištěných faktů, skandalizující titulky apod.) myslí profesionální historici, včetně těch nezatížených minulostí, bylo možné se přesvědčit ve vícero následných ohlasech.

Za všechny doporučuji poslechnout si pana Víta Smetanu v pořadu Vedlejší efekty (záznam zde). O „vysokém státním úředníkovi“ a jeho zájmu na vytvoření Ústavu paměti národa se zde Smetana vyjadřuje mnohem otevřeněji a rasantněji, než jsem to učinil já.

A jsme-li u té bulvárnosti, ze které média podle Maleckého obviňují „Milan Šmíd, ale i třeba další mediální expert Petr Žantovský“, pak bych rád upozornil na to, že i Pavel Žáček v rozhlasovém rozhovoru pro Radiožurnál 13. února ke kauze Tošovský uvedl: „Neříkám, že třeba média v prvním nebo v druhém dni té mediální masáže jsou ideální k té interpretaci. K ní budeme muset dojít na jiné platformě v nějakém třeba odborném časopise.“

Přiznám se, že jsem nepochopil smysl či účel Maleckého komentáře, pokud měl sdělit čtenářům ještě něco jiného, než to, že se při pátrání po případu Nohavica nenechal nikým manipulovat. On se prostě jen vydal do archivu, požádal o materiály, a ty mu někdo vydal. Ale už jenom to, že si Malecký toto téma vybral, že o těch materiálech v Kanicích věděl, a že tam byly pro něj připraveny, bylo výsledkem nějaké situace, která už tady byla vytvořena.

Vždyť Maleckého investigaci předcházel článek „Umělci a StB“ Luďka Navary z 20. ledna v sobotní příloze MF Dnes. O Nohavicových materiálech se zde píše: „Nohavicův svazek byl totiž skartován a vypadalo to dlouho, že úplně. Citovaný materiál (tj.Nohavicovo hlášení o Karlu Krylovi) však nebyl nalezen v Nohavicově spise. Na toto hlášení narazili badatelé náhodou až vloni.“ Jak se ta informace od badatelů dostala k novinářům? A proč zrovna teď, a ne už vloni?

V kladení těchto otazníků není žádný "podvůdek“, pouze tušení stínů. Ale již vícekrát se mi potvrdilo, že některé stíny byly nakonec velice reálné. Zcela konkrétně jsem to popsal v článku Případ Zgarba a média. Také tady jsem byl nejprve obviňován z podceňování novinářů, kteří se přece nikým ovlivňovat nenechají, žádné tipy nepotřebují, neboť téma Zgraba a fakta o něm si vybrali a zjistili sami, bez vnějšího popudu. Nicméně později zjištěné skutečnosti potvrdily, že reportáž proti Zgarbovi se objevila právě v okamžiku, kdy se to někomu hodilo. Že by jenom náhoda?

S Robertem Maleckým jsme se střetli již jednou, když v článku Pláč čtenáře českých médií jsem se kriticky vyjádřil o tom, jakým způsobem pojednal odtajněný spis příslušníka StB Ludvíka Zifčáka.

Myslím, že nejen pro něj, ale i pro ostatní novináře by bylo užitečné zamyslet se nad slovy historika Milana Churaně, který nedávno studentskému časopisu Babylon řekl:

"Ale znovu opakuji, že rozhodně nepokládám materiály StB za to, co by bylo z období komunismu nejdůležitější. Proto nejsem ani moc nakloněn Ústavu paměti národa nebo alespoň jeho názvu. Paměť národa – ta zahrnuje staletí a je uchována v archivech, muzeích, knihovnách, galeriích, památkách atd. Tady jde o paměť StB...

Dokud novináři nepřestanou tuto paměť StB pokládat za jediný a rozhodující pramen poznání o naší minulosti, pak já nepřestanu tento přístup kritizovat.