O novinářských mafiích a investigativní žurnalistice

„Média musejí přinášet stále šťavnatější zprávy ... Zdivočelé psy musíte nechat nažrat“ – tak se vyjádřil o novinářích mediální zástupce firmy Kapsch, jinak spolumajitel agentury Relative PR David Šimoník v rozhovoru pro týdeník Marketing & Media.

Vyjádření se týkalo reportáže TV Na vlastní oči "Vstupné dobrovolné" o možnosti obelstít mýtné brány krabicí od dortu s alobalem, a Šimoník se zde podělil o zkušenosti s reportéry TV Nova. Několik citátů:

„Vyhodnotili jsme, že pokud reportáž natočí redaktorka Škopková, tak nemáme šanci, ať se vyjádříme, jak se vyjádříme. Obdobnou reportáž z listopadu loňského důvodu doprovodila žaloba na TV Nova a paní Škopkovou. (Týkalo se reportáže Na vlastní oči „Podivné okolnosti ohledně mýtného v Česku“ z 29.11.2006.) Ona si totiž při tvorbě reportáže stanoví cíl a ten natočí, bez ohledu na stanoviska či argumenty protistrany.“
„Redaktorka Škopková pak přijela do sídla firmy Kapsch, přestože jsme jí řekli, že se vyjádříme pouze písemně, a začal nás nahánět s kamerou. S tím jsem počítal, a proto jsem celou situaci nechal natáčet vlastní kamerou.“
„Když se vyjádříte v předem ztracené reportáží, ještě jí tím dodáte punc zdánlivé vyváženosti. Když se nevyjádříte, redaktor (..) si „vtipně“ sestříhá vaše telefonáty a prázdné firemní chodby.“
„Stejně jako existuje tzv. mafie v bílých pláštích, tak stejně při sobě drží novináři. O druhém médiu se prostě nepíše.“

Tolik citace z rozhovoru. A co si o tom myslím já?

Podle mého názoru byla reportáž Novy v zásadě užitečná – ukázala na to, že se mýtný systém dá obelstít, čímž vytvořila zpětnou vazbu pro provozovatele systému i veřejné činitele odpovědné za tuto státní zakázku.

Na druhé straně způsob provedení té reportáže byl tak dryáčnický a jednostranný, že její pozitivní přínos víceméně znehodnotil. Ale to je nemoc vícerých tzv. investigativních reportáží, ať už se vysílají na Nově, na Primě nebo v ČT.

Lidé v této zemi přece nejsou hloupí a mají zkušenosti s masírováním mozků z dob minulých. Jestliže redaktorka po celou dobu reportáže divákům vnucuje jeden jediný názor a snaží se vytvořit dojem, jakoby zjištěná skutečnost hrozila vyústit v katastrofu celého mýtného systému (např. formulace o vyrušení systému za 22 miliard investicí za 30 korun se zde objevuje šestkrát), pak je téměř logické a zákonité, že v myslích průměrných Čechů začne klíčit semínko nedůvěry. Ale jak se zdá, o důvěryhodnost českým médiím jde až v druhé řadě. Na prvním místě stojí touha mít sólokapra i za cenu uměle vytvořených skandálů.

Někdo může namítnout: lidé to chtějí, lidé to mají mít. Já se však obávám, zda se naše média nechovají jako ten člověk, co neustále vyvolával plané poplachy voláním „hoří“, a když pak začalo hořet doopravdy, lidé hasit nepřišli.

Co se týče zklamaného píáristy, který účinkoval v "předem ztracené reportáži", asi musí počítat s tím, že novinář mu nikdy nebude zobat z ruky. Na druhé straně, je-li novinář přesvědčen o pravdě a síle své kauzy, pak by se neměl bát dát prostor i takovým pohledům na věc, které se do jeho předem připraveného schématu nehodí.