Nebezpečí vzduchoprázdna

Minulý týden jsem seděl u přijímacích pohovorů a znovu byl šokován úrovní znalostí adeptů žurnalistiky v oboru, který se na středních školách vyučuje jako „Občanská nauka“. Leccos mi objasnil seznam učebnic, které se při výuce nejvíce používají. Je sice chvályhodné, že někdejší biflování pouček marxismu-leninismu a vědeckého komunismu vystřídaly přednášky o názorových proudech filosofie, sociologie, psychologie, politické vědy či etiky. Nicméně bych předpokládal, že kromě teorie by se měli studenti seznamovat také se zcela konkrétní praxí, jejíž prostřednictvím se pak stávají aktivními občany.

Například bych očekával, že student střední školy bude vědět, jak se u nás přijímají zákony, jak funguje státní správa a samospráva, jak pracují zastupitelstva na radnicích, a jak on sám může do procesu rozhodování veřejné správy zasáhnout. Pokud vím, tak na amerických středních školách je to základ, ze kterého se vychází.

Někdo může namítnout, že znalost mechanismu prvního, druhého a třetího čtení zákonů v parlamentu nemusí být nezbytnou součástí občanské gramotnosti. Nicméně co si mám myslet o tom, když maturanti nedokážou popsat volební systémy do jednotlivých komor parlamentu, nebo když netuší nic o možnosti kroužkování preferenčních hlasů, ale zároveň vám sdělí, že k volbám nepůjdou, protože vše je předem rozhodnuté pořadím na kandidátce.

Je chvályhodné, že budoucí vysokoškoláci na vás vysypou data přijetí Česka do NATO (1999) a do Evropské Unie (2004), včetně současného počtu členských zemí (27 států - i když vyjmenovat „desítku“ z roku 2004 již dělá jisté problémy). Ale tím znalosti o evropských integračních procesech většinou končí. Pouze jednou jsem se dočkal správné odpovědi na otázku, jaký je rozdíl mezi Radou Evropy a Evropskou Radou. Na rozdíl mezi Evropskou Radou a Radou EU jsem se raději vůbec neptal.

U těch pokročilejších existovalo jisté povědomí o Komisi EU díky tomu, že v ní máme komisaře Vladimíra Špidlu. Na otázku, kam si chodí lidé „do Štrasburku“ stěžovat, odpověď zněla, že Evropský soud pro lidská práva je institucí EU. (Opět někdo může namítnout – jak to mají vědět středoškoláci, když to nevěděl ani top komentátor MF Dnes – detaily zde.) Zbytek znalostí o evropské integraci pak tvořila obecná klišé pochytaná v médiích, prezentovaná buď euroskepticky nebo eurooptimisticky podle toho, jak si vás adept žurnalistiky jako zkoušejícího odhadl.

Není divu, že takové znalostní vakuum je živnou půdou pro demagogy nejrůznějšího ražení, pohybující se v extrémech naprostého odmítání nebo nekritického přejímání všeho, co z Evropy pochází. O tom, že diskuse o Evropě nabírá na obrátkách, viz další článek Louče.