O srpnu 68, pamětnících a paradoxech

Výročí srpnové okupace 1968 jako obvykle přiválo do médií hrst vzpomínkových materiálů, z nichž některé – jako každý rok – tvrdí o sobě, že jsou dosud nezveřejněné, unikátní, právě objevené (za všechny příběh výsadkářů s posláním osvobodit Dubčeka, který se jako „Zjištění MF Dnes“ dostal na titulní stranu tohoto listu). Přitom někdy by stačilo využít informačně bohatou webovou stránku Ústavu soudobých dějin AV ČR o roce 1968.

Já osobně jsem si to vzpomínání odbyl před čtyřmi roky na Louči a nemám, co bych k němu dodal. Každý máme právo na vzpomínky, nicméně mi připadá trochu nepřirozené stylizovat se do pozice pamětníka události, kterou jsem prožil ve věku dvou let. Mám na mysli sloupek Jiřího Peňáse v Týdnu „Srpen 68 a nudle“.

Česká televize včera odvysílala v repríze dokument Televize v srpnu natočený v roce 1990. Kromě lidí, pro které bylo srpnové vysílání televizní labutí písní na dalších dvacet let, mi před očima defilovaly osoby, které jsem osobně znal, a se kterými jsem kdysi pracoval.

Dokument jsem si stočil na video. Je v něm jeden záběr, na kterém Vladimír Železný sedí u psacího stroje v improvizované redakci zřízené v srpnových dnech roku 1968 na jihočeském vysílači Kleť. Shodou okolností ten den jsem ve večerních televizních zprávách Vladimíra Železného již jednou viděl, když odcházel od soudu, u něhož dostal dva roky podmíněně za daňový únik při dovozu uměleckých děl. A to ho ještě dva soudy čekají.

V té chvíli mě opět přepadl údiv nad klikatostí a nepředvídaností osudů a událostí, které se vejdou do jednoho lidského života, u Vládi Železného navíc poznamenaného nostalgií vzpomínek na mládí i smutkem nad tím, kam může člověka dovést jeho pýcha a sebezničující vášně.

A také mě napadlo, zda si Václav Havel ještě pamatuje na to, že na svobodnou televizní stanici Sever, odkud s Janem Třískou vysílali, se dostal díky milicionářům. O tom, že vysílání na Ještědu chránily hlídky Lidových milic a Bezpečnosti, se zmiňuje jak pamětnický televizní dokument, tak redaktor Hladík ve vzpomínkách vystavených na stránce ČT Československá televize v letech 1968-1969.

Hladík zde píše: „Ve spojení s Bezpečností jsme už zůstali. Na pomoc přišly i Lidové milice. Utvořily dokonalou uzávěru a pomocí polního telefonu se s námi dorozumívali, koho mají či nemají pustit nahoru. Každá návštěva byla předem ohlášená a my byli velice spokojeni. Fungovalo to naprosto spolehlivě. Kde by nás napadlo, že o pár let později bude taková asistence znamenat něco úplně jiného!“

Vaňkův sládek v Havlově hře Audience by to asi komentoval slovy: „To jsou paradoxy, co?“

Oni i ti lidé, kteří v televizním dokumentu ČST na srpen 68 vzpomínali – šlo většinou o produkční, techniky a kameramany – se „o pár let později“ změnili. Jako mladý redaktor, který nastoupil do televizního zpravodajství na podzim 1969, jsem je poznával v roli disciplinovaných pracovníků ČST zajišťujících přenosy ze sjezdů KSČ a prvomájových demonstrací, či natáčejících angažované dokumenty. Nehledě na to, že o rok později od natočení vzpomínkového dokumentu se jména některých z nich objevila na nejrůznějších seznamech.

Já jim to nevyčítám. Co se týče loajality vůči režimu, jel jsem v tom také, a o svých srpnových aktivitách jsem dvacet let v televizi mlčel jako hrob. Jenom si někdy myslím, že polistopadoví moralisté, zvláště ti, kteří začali rozum brát až po roce 1989, by si někdy mohli přečíst Jiřího Voskovce a vzít si z něho ponaučení. Jiří Voskovec kdysi ve Svědectví Pavlu Tigridovi řekl:

„Vzpomínám, když jsem se vrátil po válce do Prahy a když jsem začal šťavnat - jak by řekl Karel Poláček - třeba o kolaborantství, tak mi dávali lidi po hubě, a právem. Říkali, počkej momentíček, kdo je kolaborantem? A co bys dělal ty, kdyby... A konfrontovali mne se situacemi, o kterých se mi nezdálo. S konkrétními situacemi člověka podrobeného teroru. To je věc, kterou jsem, zaplaťpámbu, nikdy nezažil, a následkem toho mám takovej pocit vůči těm letem války, víte, k českému národu - mám vždycky pocit, tak o tom musíš být zticha. Nevíš, co to je. Nevíš, co bys ,ty` dělal. Doufám, že bych se choval slušně, ale můžu jen doufat.“

Já nežádám, aby všichni ti mladí novináři, kteří se dnes hrabají v archivech StB a z estébáckých dokumentů vytvářejí nafouknuté kauzy (naposledy Václav Neckář, Josef Dvořák, Jiří Suchý), o minulosti mlčeli. Ale někdy si myslím, že by si mohli trochu více rozšířit svůj horizont a brát v úvahu také další souvislosti, o kterých nemají ponětí, a co hůře –nesnaží se po nich pátrat a vůbec je nezajímají.