Josef Vinklář a 28.říjen 1988

Úmrtí Josefa Vinkláře (14.11.1930 – 18.9.2007) obrátilo pozornost k jedné epizodě jeho života, o které nejdrsněji – a možná trochu nespravedlivě – napsala v nekrologu Jana Machalická v Lidových novinách:

„Životní osudy herce Josefa Vinkláře jsou ale také ukázkové dějiny oportunismu v Čechách (...) Herec byl po roce 1968 vyloučen z KSČ. Mohl by se jistě tímto aktem obhajovat, pravda je však taková, že normalizaci trávil snahou zavděčit se straně a vládě a získat zpět ztracené pozice, což vyvrcholilo jeho trapným angažmá na tribuně na Václavském náměstí s Miroslavem Štěpánem krátce před listopadem '89. Zde Vinklář pronesl projev, ke kterému ho patrně nikdo nenutil....“

U tohoto bodu bych se rád zastavil. Kdo si ještě pamatuje, jak to bylo v říjnu 1988? Dá se rok plný událostí (Palachův týden, zavřený Havel, Několik vět a další události) označit za dobu "krátce před listopadem"? A také: Co vedlo Josefa Vinkláře k tomu, že na shromáždění před plným Václavským náměstím přečetl dokument, který mu organizátoři připravili? (Pro detaily viz přílohu.) Nutil ho někdo? Co mu hrozilo, kdyby odmítl? Asi nejexpresivněji se k tomu Vinklář vyjádřil v rozhovoru před pěti lety, který znovu připomněly Lidové noviny:

“Ano. Tam jsem neměl stát. Ale bohužel to nikdy nikomu nevysvětlím. Jenom já vím, jak to bylo. Jenom já vím, jakou roli v tom hrál strach. Jenom já vím, kdo mi doporučil, abych tam šel. Protože já to konzultoval, nejdřív jsem to odpoledne odmítl, měl jsem jet do Budějovic na besedu. A pak jsem to v noci vzal. Pravda je, že tam byla poprvé zmínka o T. G. Masarykovi a Štefánikovi, ale to mě nijak neomlouvá. Já vůbec nechci svalovat vinu na někoho jinýho.“

Otázkou je, kdo účast Vinklářovi doporučil, s kým ji Vinklář konzultoval, a pod jakým tlakem – jak později uvedl v pořadu Michala Prokopa Krásný ztráty – se nacházel. V televizním studiu 1. září 2003 totiž Vinklář řekl:

“Já jsem se spálil ze své vůle. Já jsem prostě jednou v životě, pravda je, že pod jaksi silným tlakem, jsem se ocitl na místě, kde jsem neměl stát.“

V tomto citátu je pro mě důležitá první věta o tom, že se spálil ze své vlastní vůle. Podle mého názoru šel Vinklář na tribunu nikoli proto, že by se musel straně a vládě zavděčovat, jak napsala Jana Machalická. Jeho umělecká pozice byla v té době natolik silná, že se nemusel doprošovat. Svědčí o tom i titul zasloužilý umělec, který dostal jako vyloučený člen KSČ.

Podle mého názoru Vinklář učinil poněkud mesiášské gesto, ke kterému se nechal přesvědčit jako člověk s autentickým levicovým postojem vyplývajícím z jeho životních osudů (chlapec z chudých poměrů, otec předválečný člen KSČ, on rovněž členem KSČ až do roku 1968), jako člověk, který se domníval, že by mohl pomoci dobré věci.

Cosi podobného učinil i jeho herecký kolega Miloš Kopecký, ovšem v jiné společnosti o rok dříve, na sjezdu dramatických umělců v roce 1987, když se přihlásil ke Karlu Marxovi s nadějí, že jeho kritický projev vyvolá nějaký perestrojkový pohyb.

Neboť jaká byla tehdy v českém politickém životě situace? Zatímco Sovětským svazem už tři roky hýbala perestrojka, v Československu panovala mrtvolná nehybnost způsobená oprávněným strachem vládnoucí elity z toho, že jakýkoli pohyb je připraví o mocenské pozice, ke kterým se dostali na pásech sovětských tanků po roce 1968. Na starce v politbyru KSČ začali dorážet mladí arivisté, mezi něž patřil ambiciózní pražský tajemník Miroslav Štěpán. Pochopili, že vítr z Moskvy začal vát jiným směrem, že lidé chtějí změnu. Kromě toho měli tu výhodu, že díky svému mládí byl jejich štít z roku 1968 nepopsaný, mohli se tedy kdykoli od srpnové okupace distancovat.

Myslím, že právě oslavy 70. výročí založení Československa v roce 1988 odrážely manévrování uvnitř komunistických vládnoucích elit. Zatímco na rozšířeném plenárním zasedání ÚV KSČ k 70. výročí se v Husákově projevu ozývá duch staré ideologie, na Václavském náměstí Miroslav Štěpán nabízí přítomnému davu – po dvaceti letech mlčení - návrat Masaryka, Beneše a Štefánika. Doslova:

„Zápas o národní a a sociální svobodu byl po staletí hlavním obsahem našich tisíciletých dějin. Vznik Československa byl aktem revolučním a pokrokovým. Zasloužily se o to předně lidové masy, prostý člověk, vlastenecká inteligence, radikalizovaní vlivem Velké říjnové socialistické revoluce, zasloužil se o to domácí i zahraniční odboj v čele s T. G. Masarykem, Edvardem Benešem, Milanem Rastislavem Štefánikem a další osobnosti.“

Od Štěpána a lidí kolem něj to bylo vypočítavé populistické gesto, kterým si chtěli získat veřejnou podporu a demonstrovat svoji připravenost ke změnám – samozřejmě v mantinelech dosavadního režimu.

A kdo ví, zda Josef Vinklář nepodlehl nejen tlaku svůdců a konzultantů, ale také vlastnímu přesvědčení, že by bylo dobré tyto změny podpořit, kdo ví, zda nezapracovala i vlastní ctižádost být u toho, když se mění dějiny.

Josef Vinklář později uvedl, že o svém pochybení se dozvěděl okamžitě, když sestoupil z tribuny. V pořadu Krásný ztráty to popsal slovy: „...vzal jsem si kabát, šel jsem pryč a šel jsem proti lidem na Václavském náměstí a viděl jsem, že ti lidé se mi dívají do očí a že říkaj: "Měl si tohle zapotřebí?" a já jsem věděl, že jsem to neměl zapotřebí.“

O tom, že tudy cesta nevede, se pak mohl přesvědčit o den později, v pátek 28. října, kdy na Václavském a Staroměstském náměstí proběhly spontánní demonstrace lidí, kteří sem přišli vzpomenout výročí vzniku republiky, aniž byli nakomandováni z úřadů, podniků a škol. (Zprávy o 28. říjnu v denním tisku jsou uvedeny v příloze.)

Ve svých pamětech se Vinklář o této epizodě nezmiňuje. Domnívám se, že si toto právo mlčet ospravedlnil svým vlastním přístupem k událostem, které zažil, a k lidem, které poznal. Nejmenuje, neskandalizuje, nestěžuje si, snaží se být tolerantní a očekává podobnou toleranci i ke svým činům. (Některé citáty z knihy jsem vybral do zvláštní přílohy.)

Projevuje se to nejen v pasáži věnované svému odchodu z KSČ, který - na rozdíl do některých jeho kolegů – byl definitivní. Ale také v pasáži, ve které píše o Zdeňku Štěpánkovi, jehož bezmezně obdivoval.

“Jednou při nočním natáčení nám vyprávěl, proč se dostal do složité a nezáviděníhodné situace. Ve své knize o těchto záležitostech nepsal. Škoda, že mnozí „čistí“ by dnes mohli mnohé pochopit a přestali by máchat špinavé prádlo – myslím cizí, své na světlo raději nevytahují. Pravda byla taková, že se musel účastnit jednoho večírku u německého činitele, stejně jako mnozí ostatní, a zůstal tam údajně do ranních hodin. Měl tu smůlu, že na rozdíl od druhých byl vybrán a nebylo mu povoleno odejít. Kdo se ale zeptal velikého herce, kolik lidí dostal takřka z oprátky? Nemohu posuzovat, soudit, jenom konstatuji, jak to bylo..., a že ho to velice trápilo.“ (str. 72)

Jak známo, tou „složitou a nezáviděníhodnou situací“ bylo přednesení prohlášení loajality českého národa německým okupantům po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v červnu 1942. Kdysi dávno jsem vyslechl z úst historika Jaroslava Žižky, který se touto dobou zabýval, verzi celé události, která se poměrně kryje s tím, co uvádí Vinklář.

Podle Žižky Němci tehdy shromáždili čelné, spoluprací s Němci nezkompromitované, představitele českého kulturního a politického života, a dali jim podmínku, že někdo z nich musí veřejně v Národním divadle přednést prohlášení loajality a věrnosti českého národa. Pokud by tato podmínka nebyla splněna, stali by se všichni okamžitě rukojmími a byla zde i hrozba zastřelení.

Jak vyprávěl Jaroslav Žižka, nakonec volba padla na Zdeňka Štěpánka s tím, že je herec, tedy člověk, který často hraje role nesouvisející s jeho osobními vlastnostmi a názory. A že bude lepší, když to přednese národu on jako komediant. Zdeněk Štěpánek to prý přijal, ale požádal přítomného profesora Alberta Pražáka, aby po válce vydal svědectví o tom, jak vše bylo. Neměl strach o sebe, dokonce prý očekával, že to po válce odnese, ale chtěl, aby jeho vystoupením netrpěla rodina a děti. Tak jsem si to zapamatoval z vyprávění historika Žižky, které možná nemusí plně a přesně odpovídat skutečnosti, ale kus pravdy v něm asi bude.

Zatímco Štěpánkův projev a okupační herecká angažmá Jana Machalická v článku z 31. května 2007 Hůl má vždy dva konce obhajuje, a já s ní souhlasím, pro Josefa Vinkláře měla jen slova pohrdání. Vinklářovou hlavní vinou bylo pro ni asi to, že „ho patrně nikdo nenutil“, což si recenzentka vyložila jako projev servility a osobního prospěchářství, případně snahou vloudit se do přízně mocných..

Ale co když bylo všechno trochu jinak? K takovému poznání by však bylo třeba seznámit se s dobovými souvislostmi a pochopit, že někdo se může na svět dívat také z jiného úhlu pohledu, a že někdo může šlápnout vedle, aniž ho k tomu vedl nízký úmysl.

O lecčem v tomto smyslu vypovídá například úterní rozhovor Jany Machalické s Jiřím Burianem Zbabělec by tu hru nenapsal, ve kterém Jan Burian uvádí na pravou míru informace o hře svého otce E.F. Buriana „Pařeniště“.

P.S. Závěrem drobná oprava nekrologu v HN. Petr Fischer zde dvakrát chybuje. Jednak ve větě „Až do roku 1968, kdy byl vyloučen z KSČ, byl přesvědčeným komunistou“ a dále ve větě „Výjimkou byla chvíle, kdy stál společně s Gustavem Husákem na prvomájové tribuně.“ Tribuna nebyla prvomájová (viz výše) a v roce 1968 se z KSČ nevylučovalo. To přišlo až při prověrkách v roce 1970. Kromě toho Vinklář z KSČ údajně sám vystoupil.