Střežme se pamětníků (sloupek pro ČT24)

Dejte dnešním penzistům, nejlépe po sedmdesátce, otázku, zda si pamatují na dobu, kdy po Karlově mostě jezdila tramvaj. Vsadím, že alespoň některý z nich vám odpoví, že si to pamatuje, i když si to pamatovat nemůže, protože naposledy tramvaj jezdila přes Karlův most v letech 1905-1908. Pokud si moje generace může něco pamatovat, tak je to zdejší provoz osobních automobilů, který skončil v roce 1965.

Budiž tento test svědectvím o křehkosti paměti. Pro psychology i sociální psychology mající zkušenosti s tím, jak dochází k vytěsňování a adaptaci našich vzpomínek, to není nic nového. Kromě toho vnímání a hlavně interpretace skutečnosti je individuálním procesem. Do paměti se obvykle vryje to, co bylo pro danou osobu důležité, co mělo pro něj obzvláštní vztah. A tak se stává, že po letech se o jedné události mohou shromáždit vzpomínky, které nejsou kompatibilní.

Vzpomínám na knihu „Wittgensteinův pohrabáč: Příběh desetiminutové hádky mezi dvěma velkými filosofy“ (Wittgenstein's Poker: the Story of a Ten-Minute Argument Between Two Great Philosophers), v níž očití svědci přednášky, která se v roce 1946 konala za účasti filosofů Ludwiga Wittgensteina, Karla Poppera a Bertranda Russella, nebyli schopni sjednotit se na popisu události, při níž Wittgenstein použil jako ilustraci filosofického argumentu pohrabáč. O recenzi knihy jsem kdysi psal na internetu.

Nedávno jsem se pokusil přijít na kloub tomu, co se vlastně přihodilo v říjnu 1988 za přítomnosti právě zesnulého herce Josefa Vinkláře. Jeden ze čtenářů reagoval na můj internetový příspěvek osočením ze senility kvůli tomu, že jsem prý špatně popsal časový průběh událostí. Pražské protirežimní demonstrace 28. října 1988 podle něj vypukly okamžitě, několik hodin po stranickém mítinku na Václaváku, a nikoli až druhý den. Dotyčný si zkrátka uchoval v paměti svůj časový harmonogram a pozapomněl na to, že oficiální shromáždění na Václavském náměstí se konalo již ve čtvrtek 27. října, v pracovní den, a nikoli v pátek, kdy byl den pracovního klidu, a kdy se živelně demonstrovalo.

Bohužel se mi do dnešního dne nepodařilo poopravit vzpomínky technika Oty Suchého, jednoho z mála žijících pamětníků prvního veřejného televizního vysílání 1. května 1953. Ten již vícekrát do médií převyprávěl historiku o tom, jak Filipovského monolog z Moliérova Lakomce volající „zloději, bídáci, ukradli jste mi moje peníze“ zapadl do tehdejší politické situace, protože jak uvádí Suchý: „Následující den bolševici provedli měnovou reformu a my měli rázem v peněžence padesátinu včerejší hodnoty.“ (Víkend HN 25.4.2003, Byli při tom)

Letmý pohled do jakékoli encyklopedie nám sdělí, že měnová reforma v roce 1953 byla přijata o měsíc později, v sobotu 30. května. Mohl bych uvést ještě další případy zdokumentované výměnou e-mailů, kdy pamětníci trvali na svých bludech, přestože jsem jim nabízel ověřené písemné dokumenty, neboť oni si to pamatovali lépe a vzpomínají na to, jak „to na vlastní oči viděli v televizi“.

Ze všech těchto diskusí jsem si vyvodil závěr: Střežme se pamětníků, věřme více historikům hodným toho jména. Neboť oni jsou schopni prověřovat zdroje, konfrontovat pamětnická vyprávění s dokumenty, tyto dokumenty pak interpretovat v dobových souvislostech.

Aby bylo jasno: mezi ty pamětníky zařazuji i sebe sama, protože na to, abych pracoval jako historik, nemám čas ani prostředky. Takže i moje psaní je třeba brát s rezervou, zvláště když se kvůli časové tísni nedostanu k ověřování faktů a jediným zdrojem uváděné informace je pak moje paměť.